Makrosvět, mikrosvět a lidská mysl

20.02.2017

Roger Penrose nás v této knize seznamuje se svým "přístupem" k otázkám lidského vědomí, jeho přístup je odlišný od mnoha jiných autorů - vědců i filozofů, kteří zastávají názor, že vysvětlit lidské vědomí lze s pomocí pojmového aparátu biologie (tudíž nelze srovnávat lidský mozek např. s umělou inteligencí). Penrose shodně s tímto přístupem říká, že v akci mozku je navíc nějaký fyziologický prvek a ten je zodpovědný za uvědomování si, resp. ve fyzikální aktivitě mozku je něco, co leží za hranicí vypočitatelnosti, co tedy nelze výpočetně simulovat. Také říká, že nejenom vnitřní projevy vědomí, ale i vnější, není možné vyjádřit výpočtem, jeho postoj je ovšem odlišný v tom, že jeho pojmovým aparátem se stala fyzika, která odkazuje až ke kvantové fyzice, která podle něj přináší přijatelné vysvětlení: „... vnějšího chování … bytosti obdařené vědomím“.

Penrose toto své stanovisko dělí na dvě varianty, resp. silné a slabé stanovisko. Kdy slabé stanovisko, říká, že tento prvek, nevypočitatelný proces, musíme hledat v nám známé fyzice, oproti tomu silné stanovisko (které zastává přímo Penrose) tvrdí, že na to současná fyzika nestačí. Podle této varianty musíme postoupit dál, za hranice nám známé fyziky, resp. je potřeba rozšíření současné fyziky. Podle Penrose tedy není náš fyzikální obraz světa zcela úplný a je pravděpodobné, že budoucí fyzika nám skutečnou podstatu vědomí vysvětlit dokáže, protože naše dosavadní znalosti fyziky na to prostě nestačí.
Stěžejní, pro tento přístup je slovo vypočitatelnost. Penrose připouští, že dosud známá, klasická fyzika je pro nás, i přes některé technické problémy, v podstatě vypočitatelná, ale Penrosova silná verze této teorie připouští, že existuje ještě jiná, nevypočitatelná teorie, která spojuje klasickou úroveň fyziky s fyzikou kvantovou a která vyžaduje nějakou novou fyziku, její důsledky přitom budou důležité pro vysvětlení činnosti mozku.
Nejprve si ale musíme, spolu s Penrosem, položit otázku, jestli máme nějaký důvod, pro tvrzení, že naše schopnost porozumět věcem je něco víc než výpočet? Penrose tvrdí, že tento důvod máme a podává k němu vysvětlení. K tomu je nejdříve potřeba vymezit pojem výpočet, pro tento účel, je myšleno to, co dělá počítač, resp. ne počítač reálný s omezenou kapacitou paměti, ale počítač ideální (jestli znáte, tak takový Turingův stroj, který má nekonečnou paměť a může počítat nekonečně dlouho :-)). Penrose uvádí několik různých příkladů (pravděpodobně) nekončícího výpočtu, v kapitole 2.2 zmiňujejednoduchý příklad, jeho úkolem je najít liché číslo, které je součtem dvou čísel sudých, a kde je zřejmé, že výpočet by běžel do nekonečna, protože sečtením sudých čísel vždy dostaneme zase jen číslo sudé. Podle Penrose je tak zřejmé, že výpočetní procedura nemůže zahrnout veškeré lidské matematické uvažování, matematický vhled nemůže být „zakódován“ do výpočtu, protože člověk k tomuto závěru dojde jinak než výpočtem. (Zajímavé je, že sám Turing by se s tímto názorem nejspíš neztotožňoval :-), Penrose ho řadí do zastánců první varianty, tedy silné umělé inteligence, protože Turing by podle Penrose nejspíš argumentoval tak, že lidská mysl užívá algoritmů, ale tyto algoritmy mohou být i chybné. Turingův výrok přímo zní takto: „…pokud předpokládáme, že stroj nikdy nechybuje, pak nemůže být zároveň inteligentní. Existuje několik matematických vět, které říkají zhruba právě toto… neříkají však nic o tom, kolik inteligence může stroj vykázat, pokud slevíme z požadavku neomylnosti.“)
Pro Penrose je tento názor nepřijatelný, protože ve svém důsledku znamená problém, jak by mohl člověk, jehož mysl funguje podle chybných algoritmů sledovat nějakou argumentaci a rozumět jí? Hlavní problém Turingova řešení vidí tedy Penrose ve správnosti postupů.
Penrose uvádí ještě jeden argument na podporu nevypočitatelnosti projevů lidského vědomí, tzv. gödelovský argument, který nám mj. říká, že matematické porozumění, nebyla zrovna schopnost, která by se nějak zvlášť uplatňovala v přirozeném výběru, přírodní výběr se podle Penrose řídil spíše obecnou schopností uvažovat a je tedy spíš otázkou náhody, že tuto schopnost můžeme použít i k chápání matematiky. Pomocí Gödelova argumentu nám ukazuje, že tato schopnost (chápání matematiky) je nealgoritmická, a tedy, že je použitelná i pro jiné účely než je matematika.
Penrosovo řešení otázky lidského vědomí musíme hledat v oblasti kvantové fyziky, protože nevýpočetnost tohoto procesu, která je jeho hlavním rysem, je podle Penrose podobná rysu nevýpočetnosti, který se objevuje při pokusech zkombinovat obecnou teorii relativity s kvantovou fyzikou. Ve hře jsou náhodné prvky, které podle Penrose nemáme pod kontrolou. Otázku, zda je budoucnost určena naší minulostí, modifikuje na otázku, zda je budoucnost určena přítomností vypočitatelně, v ní hraje důležitou úlohu prvek náhody a také determinismus, který filozofie odjakživa spojovala s otázkou svobodné vůle. Penrosova otázka tedy zní, zda do vývoje našeho vesmíru nevstupuje nějaký druh nevypočitatelnosti vyššího řádu, s kterým pocit svobodné vůle souvisí, resp. poukazuje na nevypočitatelné prvky lidského chování, jako úsudek, rozum, vhled, soucit, morálka, atp., tedy na lidské duševní schopnosti.
Penrose tuto otázku samozřejmě neřeší, jen ukazuje cestu, po které bychom se, při hledání odpovědí na podstatu lidského vědomí, měli vydat, tou cestou je pro něj fyzika, resp. kvantová fyzika ... zajímavé čtení, které doporučuji :-).