Makbeth

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

William Shakespeare: Makbeth. Tragedie o pěti jednáních. Přeložil Jos. V. Sládek, IV. vydání. Školní vydání úvodem a poznámkami opatřil Josef Bartocha, professor v Olomouci. Vydal: Nakladatelství J. Otto, spol. s r. o., v Praze. Rok: neuveden (pravděpodobně 1916, viz. Informační systém Masarykovy university - České překlady Shakespeara)....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/332633/big_makbeth-uy2-332633.JPG 4.2614
Žánr:
Literatura světová, Divadelní hry

Vydáno: , J. Otto - Ottovo nakladatelství
Originální název:

Macbeth, 1606


více info...
Nahrávám...

Komentáře (74)

Kniha Makbeth

Macvosik
23. června

Macbeth je jedna z takých tých najklasickejších Shakespearových tragédií - v zmysle napĺňania druhových pravidiel. Podobne ako Oidipus, aj Macbeth je panovník, ktorý spoznal svoju nepeknú budúcnosť a myslel si, že naňho nemôže mať dosah. U Macbetha aj u Oidipa išlo o zlú interpretáciu proroctva vo vzťahu k realite. Aj preto akoby sa obaja rútili do pažeráka strašného konca. Samozrejme, Macbeth nevzbudzuje ľútosť ako Oidipus, všetko zlo si zavinil sám, a aj z toho dôvodu je Macbeth-hra eticky jednorozmernejšia, tzn. Macbethov osud nie je nerozlúštiteľným paradoxom. Povedané inak - Macbeth je rane-moderné indivíduum, ktoré sa slobodne rozhoduje, a ktoré požiera vlastná ctižiadostivosť, Oidipus je človek, ktorého osud bol doňho vpísaný dedičným hriechom a rozhodnutím bohov, je stratený a túžobne hľadá pôdu, na ktorej by mohol "normálne" žiť. (...) Lenže tam, kde hra stráca na etickej komplikovanosti, až neriešiteľnosti, získava navrch Shakespearova unikátna básnická vízia, ktorá akoby nikdy nebola mocnejšia. Táto moc tu pramení práve zo zrejmosti, až žánrového ťahu na bránu, kedy z močarísk vychádzajú temné tiene a zabaľujú slová do poeovsky ladených symbolov a metafor. Shakespeare tu nenarába so žánrami ako eklektik, skôr ich prekračuje zintenzívnením. Rozhodne mi to atmosférou a silou obrazov pripomenulo to najlepšie z romantického hnutia, napríklad taký Máchov Máj alebo Southeyho Baladu o Mary. (...) Zároveň sa mi však zdá, že aj v tejto hre vyvstáva ústredná Shakespearova téma - problém herectva. Macbeth je tu hercom na javisku sveta v tom zmysle, že dostal noty, číta svoju hru na svete, číta o tom, čo môže byť, ak vykoná to a ono. Akoby dostával do rúk režisérske pokyny, a to nielen od čarodejníc, ale aj od Lady Macbeth. Otázkou, pred ktorou stojí je, či zostane Macbethom, človekom akým bol doteraz, alebo sa začne správať podľa pokynov režiséra a začne hrať hru, o ktorej definitívnom konci nemá tušenia. Macbeth si neuvedomuje, že táto hra nemení len príbeh jeho života, sled udalostí, ale aj jeho samotného. Že do jeho duše vpisuje ctižiadosť postavy, ktorú sa odhodlal hrať. Neuvedomuje si teda, že táto snaha stať sa kráľom v zmysle Boha, absolútnym indivíduom, ktoré, akonáhle dosiahlo na najvyššiu priečku, môže rozhodovať o behu sveta, ovládnuť svoj svet, predikovať, ale že bude podliehať tým istým náhodám, tým istým poryvom sveta, výčitkám svedomia ako všetci ostatní. Predovšetkým ho však zradí samotná ctižiadosť, ktorá ho priviedla na vrchol. Chce byť seba-tvorca a pritom je radikálne vrhnutý do sveta, do istého poriadku, ktorý sa síce snaží oklamať, ale pritom klame jedine sám seba. (...) A práve preto obsahuje táto jeho "hra" tragické jadro. A práve preto obsahuje toto tragické jadro "hra", ktorú hrá každé moderné indivíduum. Novoveký subjekt (akýsi machiavellista) sa tu postavil nad beh sveta a myslí si, že sa stal alebo môže stať absolútnym vládcom nad osudom, nad svetom a nad časom, ale nie je to tak. Novoveký človek sa podobne ako Macbeth stal kráľom a hoci mu všetky proroctvá počas celých storočí zvestovali a zvestujú tragický koniec, zaslepene sa rúti v ústrety svojej vlastnej záhube a pritom sa chlácholí myšlienkou na to, že predikuje. Shakespeare tu podľa mňa (cez svoju obľúbenú kritiku Machiavelliho) kritizuje práve tento aspekt zrodu moderného indivídua.

Slepýš24
21. května

Když se řekne William Shakespeare, zřejmě každého napadne jako první Romeo a Julie nebo Hamlet. Ale co takový Macbeth? Toho vnímám jako (neprávem) upozaďovanou tragédii.

Líbilo se mi, že drama má (na rozdíl od Hamleta, kde se víc filozofuje, než jedná) spád. Oceňuji i postupnou proměnu Macbethova myšlení a chování v průběhu hry - od odvážného, čestného muže přes vraha s výčitkami svědomí a neustálým strachem k bezcitnému tyranovi.

Nádherný je i jazyk díla, jednotlivé slovní obraty, epiteta, metafory atd. Hotová pastva pro oči.

Co mě ale mrzí, je fakt, že ne vše bylo ve hře dotažené do konce. Čtenář (či divák) se sice dozví, jak se Macbeth stane thénem a pak králem, jak je možné, že se dá do pohybu Birnamský les a kdo je ten, koho neporodila žena, ale už se tu nepíše, jak se Banquovy potomci dostanou na skotský trůn. Poté, co jsem si přečetla Poznámku překladatele, jsem sice odpověď na tuto otázku dostala, ale jako člověk neznalý skotských dějin bych bez ní neměla šanci přijít tomu na kloub. Ale to je koneckonců můj problém.

V každém případě děkuji panu Hilskému za úchvatný překlad a nezbývá mi než knihu doporučit ostatním čtenářům.


Beltrix
13. dubna

Shakespeare mě nikdy moc neoslovoval, ale tohle dílo je výjimkou. Macbath je velmi promyšlená postava a jeho progres, či spíše sestup, je opravdu fascinující sledovat.

whiolet
09.12.2021

Já a Shakespear nejsme moc přátelé.
Nevim jestli mi nesedl styl psaní, nebo to bylo mojí naladou, ale kniha mě nudila a jsem opravdu ráda, že měla, tak málo stránek.
Na druhou stranu si umím velmi dobře představit, že sedím v divadle a Macbetha si užívám, ale jako kniha to není můj šálek kávy.

lucie.8
25.11.2021

Z Shakespearových tragédií se mi zatím líbil Makbeth asi nejvíc. Pro srovnání: četla jsem Romea a Julii, Othella, Tita Andronica + pár komedií.

Jack93
16.10.2021

Kdo chce víc, nemá nic. Nebo na každou svini se vaří voda. Tak by se dal shrnout Macbeth. Shakespearův jazyk a slovní obraty jsou z jiné planety, v žádném případě nejde o čtení do MHD. Někdy člověk bojuje s pochopením určitých pasáží, i když se pekelně soustředí. Přesto platí, že zážitek z četby je velký. Shakeasperova díla jsou sice přes 400 let stará, vždycky však budou nadčasová, jelikož s vlastnostmi jeho postav se u lidí setkáváme dodnes. A to z prostého důvodu - lidé se totiž nemění.

ArkAngel
24.07.2021

Makbeth patří k tomu nejlepšímu, co Shakespeare napsal. Máme tu psychicky nestálého muže, kterého porazí jeho vlastní stihomam a stejně tak i proroctví, jímž vlastně autor odkazuje na antická dramata. Co je vysloveno již nelze zvrátit a to ani v momentě, kdy před tím usilovně utíkáte.

Set123
19. února

Strašně dlouho jsem se této hře vyhýbal. Pochytil jsem jaksi, že se jedná o pouhý derivát Hamleta, kterého nadto nemám ani rád. Je to tedy předposlední tragédie, která mi přišla na řadu. (A to ještě jen proto, že jsem chtěl jít znovu číst Soudné sestry a cítil jsem se provinile, že toho Macbetha ještě nemám. Tak tady to je a je to, upřímně, skvělé.

Macbeth se ukázal víc než schopný existence sám o sobě a já si tu tedy dovolím nekomentovat jisté podobnosti s Hamletem. Snad jen podotknu, že dokonce i samotný text obsahuje několik aluzí na Hamleta, nejedná se tedy pouze o podobnost některých charakterů, ale občas i podobnost doslovnou.

Chtěl bych v tomto komentáři jen lehce nastínit interpretaci, kterou jsem si vymyslel. Netvrdím, že je dokonalá a očividně s ní lze vést polemiku, ale je to jeden z možných náhledů. Vůbec se můžeme ptát, proč jsou Shakespearovy hry takovými skvosty. Po mém soudu je to, vedle brilantního jazyku a metafor, právě kvůli množství různých interpretací, které můžeme vytvořit. Většina těch her totiž neříká vůbec nic. Ale tím toho říkají víc než hodně.

Tedy ta interpretace. Odmítám akceptovat za vlasy přitažené interpretace typu, že čarodějky jsou pouze sny, přeludy, reflektujícími Macbethovu zvrácenou duši a jeho touhy. Nedává to smysl už kvůli tomu, že čarodějky mají vlastní scénu, ve které Macbeth vůbec nevystupuje, zato tam pobíhá Heketé. Ne, takovou interpretaci nejde brát vážně. Taktéž odmítám do interpretace přijmout mimotextové informace toho typu, že svůj rod Jakub I. odvozoval od Banqua. Ač připouštím, že je obtížné v tomto případě hru a propagandu oddělit, ale proč pro jednou nepracovat pouze s textem? Zvláště pak, když je taková interpretace zajímavější, než ta, která pracuje s mimotextovími reáliemi. A na rozdíl od té s mimotextovými informacemi, může být má interpretace hodnotu i pro ty, kteří na rozdíl on mé osoby netrpí potřebou pročítat si (sic geniální!) texty profesora Hilského.

Tragédii považuji za hru s proroctvími (očividně), ale ne s těmi, které se naplní, ale s těmi, které jsou lživé, nebo při nejlepším samonaplňující se. Nadnáším tezi – proroctví se buď naplní, nebo se nenaplní. Pokud se naplní napůl, je vidět, že bylo chybné, není tedy naplněno vůbec, to co se z něj naplnilo lze považovat za hru náhod. A co vyplývá z textu, v rámci proroctví čarodějnic? Macbeth se stane králem, splněno. Macbeth je ohrožen Macduffem, splněno. Macbeth je poražen mužem, který se z ženy nenarodil, splněno (s přimhouřením oka). Birnamský les se dal na pochod, splněno. Banquovi potomci se stanou králi… nesplněno. A Nezapomeňte, nepracujeme s mimotextovimi informacemi. Flleance se nám, v důsledku Macbethova zásahu, kamsi ztratil. Čili, Macbethův zásah (patrně) zabránil tomu, aby daná část proroctví byla naplněna. Proč logicky nepředpokládat, že to rovněž byl Macbathův zásah, díky němuž se některé části proroctví rádoby splnily? Vraždil by čestný válečník Macbeth, kdyby se on a jeho drahá rozkošná ženuška nedozvěděli o daném proroctví? Nevraždil-li by, stal by se Macduff jeho nepřítelem? Kdyby se nebál, že nemůže zemřít, protože lesy povětšinou nechodí, zůstal by v, jak z textu vyplývá, nevýhodné pozici daného lesa, takřka sám, bez druhů? Myslím, že shodně můžeme odpovědět – Ne! A ano, tato interpretace celá padá, pokud začneme do textu tahat dobovou propagandu. Ale proč to dělat? Není toto pěkné vyznění hry? Pozor na lháře, lžiproroky a manipulátory! Nedělejte každou blbost, kterou vám váš horoskop předpoví! Po mém soudu to hře přidává další vrstvu navíc. Ale což, vážně mne brát nemusíte, já si tak v poslední době jenom blbnu s interpretacemi textů.

Mám ke hře jenom jednu malililinkatou výtku. Tou je šílenství a smrt lady Macbeth. Je to pouze můj pocit, ale nezdá se mi vhodné, že ona, zrovna ona, největší padouch ženského pohlaví z celého Shakespeara, ke konci knihy zešílí kvůli zločinům, které spáchala. Je to drobná skvrnka, kterou na hře vidím. Ale v zásadě pro mne nemá žádný významný dopad.

Závěrem snad poslední poznámka. Objevují se tu komentáře, které tvrdí, že je to nejtragičtější Shakespearova hra. Ne. Promiňte, ale ne. Přečtěte si Tita Andronica. Pravda, tam je tragédie (naprosto šílená, skoro nepředstavitelná (chudák Lavinie)) poněkud maskována groteskní brutalitou, ale je tam. A pokud by vám to, právě pro tu brutalitu, nestačilo, přečtěte si Timona Athénského. To je teprve věc. Za mě zdaleka nejtragičtější Shakespearova hra. Také moje nejoblíbenější, mimochodem.

1