Máchovské variace

kniha od:


Koupit

Století, které uplynulo od vzniku Máje a od básníkovy smrti, vyvolávalo mnohostrannou odezvu. Nejenom umělci vzdávali hold „Janu Křtiteli" naší poezie. Josef Hora vytvořil k výročí sbírku hluboce zažitých a jemně vybroušených básní reflexivních. Mají máchovský rytmus, ušlechtilý rým, melodickou fonetiku, mnohde s přímými ozvuky z Máje. Forma všech šestnácti básní je shodná, tvoří ji čtyři čtyřveršové sloky. Základ pro Horovy úvahy a niterné zpovědi tvoří pomyslné putování Máchovou stopou známou jezerní krajinou výš ke zříceninám propadlých věků. Myšlenky se neodbytně vracejí k tvůrci Máje a přecházejí v básnické oslovení, v apostrofu, která prolíná celým cyklem. „Ale pout vzhůru k ruinám / jde vichřicí, jež výškou sílí. / A chápu: Byl jsi vždycky sám, / básníku, jehož rozblouznily / prapory mračen nad lesy...". Bytostné spříznění obou básnických osobností nedělí dálka století: „Je mi, jak dech tvé úzkosti / by otřásal tu mojí hrudí. / Dech zdivočelé radosti / tvých temných snů se ve mně budí... Rozhledno dávna! Míle mé! / Závrati let a vzdáleností! / Jarmilo! Hynku! Viléme!" (II) Společný je i smutek nad prchavostí času, nad pomíjivostí růže, lásky i šťastných chvil. Hora zde dává i Lori zamýšlet se nad žalem nedoznělé lásky; „Chtěla jsem tvoje verše číst, / a vítr trhal mi je z dlaně ... Hleděl jsi přes má ramena, / kam jenom, kam? A ztracen sobě, / necítils, kterak zmámená / já, neproměnná dcera země, / k tobě, jenž tmou jsi prostoupil / a marně hledal cestu ke mně." (VII) Mihne se i vidina Máchovy, ale i Horovy cesty do slunné Itálie, do dálek světa, ale i do hloubek v člověku. Znovu a znovu se vrací tragičnost lidského údělu. Bolí nás časná smrt básníkova, ale Hora ví, že přes neúprosnost času a prchavost života přetrvá dílo a čin. I Mácha žije v myšlenkách a tvorbě svých „příštích bratří": „A slo­va tvá teď se mnou jdou, / básníku, jako stisky dlaní, / co ty sám s hlavou svěšenou / zacházíš vyhořelou strání". (XIII) I Mácha sám byl vězněm: vězněm nesvobody, vězněm žárlivosti, vězněm lásky. Bolavou stopou jeho životního hledání jdou dnešní básníci za týmž „milovaným cílem", aby své stoleté putování posléze zakotvili v hřejivé jistotě domova, tak těžce zkoušeného. „Tam, tam na konci větru kdes / se tančí v trávě, žije v slávě, / tam sen se na nebesa vznes / a básník člověkem je hravě - poutníku, sbohem. Lučinou / ti slova lásky uplynou, - v svém umlknutí budeš doma." (XVI)...celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/39888/big_machovske-variace-WsA-39888.png 3.943
Nahrávám...

Komentáře (6)

Kniha Máchovské variace

Gi-Gi
16.02.2020

Tuhle báseň jsem četla poprvé v 18 po operaci krčních mandlí, pak jsem na ni narazila v antikvariátu a neodolala jsem, zvlášť poslední část me vždycky dostane... Takže volba do výzvy byla jasna

Zelený_Drak
22.04.2019

První vlastní tvorba Josefa Hory, ke které jsem se dostala (jinak od něj znám překlad Lermontovova Démona). Jazykově krásné básně, ale bohužel jde o hold Máchovi, kterého jsem na střední vůbec neměla ráda a jeho tvorbu jsem vždy hodnotila o něco hůř než by si možná zasloužila. Podobně tuto útlou sbírku hodnotím o něco hůř kvůli tématu.

Modravý vánek v údolí
cupotá s dětmi nad potoky.
A pára plyne topoly,
jak mír nad zběsilými roky.

Ale pouť vzhůru k ruinám
jde vichřicí, jež výškou sílí.
A chápu: Byl jsi vždycky sám,
básníku, jehož rozblouznily

prapory mračen nad lesy,
o zuby ruin rozpárané,
propadlých věků útesy,
v sestřízlivělé věky hnané.

Jen trosky tu. Jen ohlas ech.
Jen tma, jež ze zřícenin zeje.
A vichr v ústech, ve vlasech
jak plášť tvé imaginace je.


tučňák222
17.12.2018

Překrásné verše o Máchovi, básni Máj a dalším

A slova tvá teď se mnou jdou,
básníku, jako stisky dlaní,
co ty sám s hlavou svěšenou
zacházíš vyhořelou strání,

na chvíli hvězda, chvíli stín,
šept větve, po níž světlo kane,
zmáčený šátek Jarmilin
a rukopis, jenž v šero plane,

nerozluštěný, nejatý,
poselství z dávna, zpráva z dálky ―
v čas míru voníš poupaty,
vichrem se prodíráš v čas války,

duše, jež navždy ranilas
zem řeči, do níž střemhlav padám,
srdce, jež zas jdeš dát svůj hlas
plamenům, lásce, barikádám.

buccaneerka
18.10.2016

Přečteno, ale nějak zapadlo mezi desítkami jiných, lepších.

Francesca
17.08.2014

"Tvé ruce, oblouk gotický,
a tvoje ústa, rudá rána.
Milovat? Nikdy. Navždycky. (...)"

Máchovské variace Josefa Hory - už navždycky...

Karmína
19.01.2012

Moc krásné básně pana Hory :-)