Má nejmilejší kniha
Markéta Pilátová
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/27427/ma-nejmilejsi-kniha-27427.jpg
4
81
20
Markéta Pilátová ve svém druhém románu Má nejmilejší kniha čerpá i tentokrát z jihoamerické zkušenosti a provede nás příběhem Hadího institutu a jeho šéfa. Ten v ambiciózní vědecké pýše a posedlosti, která odmítá vnímat morální hranice, tvrdě a bezohledně kráčí za svými objevy, jež se mohou jiným jevit jako slepé uličky dějin, a přesto bezohledně zasahují do cizích životů. Příběhem nás provádí tatér, který v šeherezádovském motivu při tetování opájí zákazníky vyprávěním a před světem schovaný ve svém skromném příbytku účtuje se svým svědomím.... celý text
Přidat komentář
Nebavilo od první strany. Dala jsem jich třicet a víc ani ň. Jsou jiné knihy, které si zaslouží můj čas, ale tato to není.
Autorku ani knihu jsem do loňských Vánoc neznala. Šla jsem do knihovny s tím, že si intuitivně vyberu něco náhodného... a tahle knížka si mě našla. Chvíli jsem polemizovala, ale vzala jsem si ji. Dobrá volba.
Je to něco naprosto jiného než běžně čtu. Jiné prostředí, jiný styl, jiný žánr... velmi specifické postavy. Musím přiznat, že prvních sto stran se mi četlo docela těžko... pak se to ale zlomilo, chvilkami jsem měla v celé knize problém zorientovat se ve spletenci příběhů. Knížka mě ale velmi bavila.
Tohle si budu muset přečíst znovu. Postavy se objevují a zase mizí, příběhy se prolínají, přibližují a vzdalují, do toho dost často slyšíte hadí syčení (během čtení se mi pak v noci zdálo o hadech, což se u mě rovná noční můře). K tomu navíc nevšední prostředí jihoamerického (velko)města, hor, pouště (s malou odbočkou do Polska). Občas mi vadila vulgární slova, v psané formě v knihách je většinou moc nemusím.
Doporučuji.
Rozsahem nevelká knížka, která je ovšem nabitá příběhy. Příběh jako takový zde hraje nanejvýš důležitou roli. Ať už má podobu vyprávění Toho, který tetuje, jenž pro své zákazníky, prodavače drog narcos, používá příběhy jako utišující prostředky a dobře ví, že v případě jediného nudného příběhu by se mohl lehce změnit v Toho, který umírá, nebo přímo o vyprávění těch, jimž se příběhy dějí, těch, kteří je vyprávějí svým vlastním životem. I zde je vyprávění příběhu tak nějak podmínkou vypravěčovy existence, protože: Buď budeš smysluplně vyprávět, nebo beze stopy zmizíš. Pro mě osobně velmi podnětná informace. (Malinkou technickou výhradu mám opět jenom k některým pasážím přímé řeči, kdy se autorka jako by nemohla rozhodnout, jestli v dané situaci budou postavy mluvit spisovně nebo nespisovně.)
rôznorodé životné osudy na prvý pohľad nesúvisiace, ale v konečnom dôsledku až neuveriteľne prepojené... nemyslela som, že Hadí inštitút ma až tak chytí, preto som bola nakoniec veľmi milo prekvapená... naozaj nevšedný zážitok...
Spletité vyprávění, kdy se nakonec všechny osudy spojí. Hadí institut.
Velmi čtivé.
(2009)
Mám ke knize jedinou výhradu, je třeba ji číst bez velkých přestávek, mně se přihodila asi týdenní pauza a ztratila jsem se v postavách, musela se vracet a uvědomovat si, kdo a proč. Moje chyba. Zajímavosti ze života brazilských chudých i těch lépe postavených mě ale v čtení udržely, jenom jsem se zase zasekala na Jedwabnem, když jsem hledala fakta na Googlu. Ale tak to mám ráda, když mě smyšlený příběh upozorní na nějakou historickou událost.Spokojenost.
Markéta Pilátová nežije všedně a ani děj a postavy její knížky takové nejsou. Příběh je odpudivě přitažlivý, a pokud si ho v hlavě promítám, neupírám mu originalitu. Než jsem ho ale dočetla, stálo mě to úsilí srovnatelné s nedávným bojem s žaludeční virózou.
Důležitou roli tady ve všem hraje hadí jazyk, v obou svých významech. Kéž by autorka zůstala u něho. Její nakládání s jazykem českým mně tak strašlivě vadilo, až jsem cítila fyzickou nevolnost. Týká se to především dialogů. V nich se jazyk může stát dobrým charakterizačním prvkem, volba slov a zacházení s nimi může postavy od sebe odlišit, vtisknout jim specifičnost. S tím ale autorka nepracuje téměř vůbec. Většina postav mluví úplně stejně: směsicí spisovné a nespisovné češtiny prošpikovanou vulgarismy. (Nemějte mě, milovnici Švejka a Tankového praporu, za prudérní; sprostá slova funkčně použitá uznávám a ctím.) Postavy tady ale používají v té samé promluvě spisovné tvary a hned nato nespisovné, aniž by se změnila situace, adresát či nálada, prostě cokoliv. Nepřirozeně vyznívá i kombinace vulgárních výrazů se spisovným jazykem, podivné jsou některé promluvy vzhledem k situaci:
Aha, takže měl zakázku na nějaký hlubinný canc, no kdo by to byl řek, že.
Měla jsem chuť být šik, ohromit toho nafoukaného vědátora. Ále, ohromenej asi moc nebyl…
Ale platit nějakého přiblblého psychouše budu já!
Hnusnej život, a navíc si ho vybrala! Chtěla být policajtka, a tak je. Kurva.
Ten chlap si leje do piva sirup a ještě ke všemu je to básník. To by se jeden posral. (říkal si muž, který se právě cítil být úplně ochromen fakty o vyvraždění své rodiny)
Před necelými dvěma měsící jsem četla Kratochvilovu Femme fatale a zařadila si ji do kategorie buranský magický realismus, právě kvůli dialogům, které těmto jakoby z oka vypadly. Autorka píše stylisticky nečistě a pro mě je to nepřekonatelná překážka.
Autorku znám už léta coby čtenář jejích glos a reportáží v Respektu. Přesto nebo právě proto jsem neměl velká očekávání a prostě jsem chtěl zjistit, jaká je tedy vlastně spisovatelka, když to pokaždé napíšou za jejím jménem. Také jsem toužil po změně a chtěl se přesunout někam, kde to neznám, na opačný konec světa.
A tedy klobouk dolů! Po asi třiceti stranách se mi čtení zalíbilo a nakonec jsem po delší době litoval, že nějaká kniha tak brzy končí. Vynořují se v ní barvité a svěže načrtnuté postavy a jejich spletenec příbuzenských i milostných vztahů, jak se na ten region sluší a patří. Hadí téma se pozvolna prosmýkává textem, obtáčí se kolem postav jak škrtič Haré a přidává románu další, přitažlivý magický rozměr. A ještě se autorce podivuhodným způsobem povedlo naroubovat na latinskoamerické reálie slovanské pohádky a krutou minulost polských pogromů. Takže jsem se nakonec a nečekaně zase dostal na východ Evropy, kamsi na pomezí Polska a Běloruska. To už je snad můj osud. Nebude to má nejmilejší kniha, bude to kniha, kterou rád doporučím a možná se k ní ještě vrátím.
Hezké rozloučení milenců: "Nemohl jsi tady trčet celé věky se mnou, v téhle díře. Jsem ti ale vděčná, protože jsi mě probudil, znova jsem začala něco cítit, rozhýbal jsi mě jako nějaký mechanismus, který snad už bude fungovat. No tak běž!"
...
"Bílý had v kořenech spí
nemůže dál
nabírá sil
Líbej ho na jazyk
buď jeho očima
rozpleť ty kořeny, těma to začíná"
Kniha nesmírně zajímavá, inspirativní, silná. Lepší úvod jsem snad nečetla, dostatečně mě navnadil a utvrdil v tom, že půjde o nevšední zážitek. Vlastně jsem se až do samotného závěru nedokázala začíst, nicméně mystická atmosféra příběhu mě nechtěla pustit, stejně jako stisk Harého. Nikdy bych neřekla, že vyprávění "nějakého hada", plné autentických pocitů a zoufalství, ve mně zanechá tak malou dušičku.
A jestli je Má nejmilejší? Uvidíme, časem se k ní určitě vrátím.
Zdá se, že jihoamerické prostředí magickému realismu sedí. A v podání Markéty Pilátové je pro mě mnohem srozumitelnější než třeba u Marquéze.
Velmi zvláštní charismatická kniha, po prvních kapitolách mi blesklo hlavou, že tohle nebude můj šálek kávy, že jsem očekávala něco zcela jiného. nevím čím to bylo, ale nemohla jsem se odtrhnout (nejspíš zapůsobily lehce magické prvky).
je zde více linií různých příběhům a každá postava je svým způsobem hlavní hrdina. jedním z nich je had Haré, který žije v hadím "vězení" a spřádá plány, jak osvobodit sebe a ostatní tím, že se plíží do snů.
na knize se musí vyzdvihnout, že se dotýká spostu témat, o kterých je důležité mluvit, ale zároveň to čtenáři nevnucuje, necítila jsem žádný nátlak.
Myslím, že díky knize přehodnotím svůj strach a trochu i odpor k hadům.
Pro mne velice zvláštní kniha, po níž jsem sáhla jen díky "Čtenářské výzvě". Obvykle se těším na to, až si budu číst, ale u této knihy se mi nějak podvědomě číst nechtělo, ovšem odložit jsem ji nemohla. Stále jsem byla zvědavá, jak to s jednotlivými hrdiny dopadne, i když jsem tušila, že ne se všemi dobře. Je to zkrátka kniha o zlých lidech, ať už to byli narcos ve slumu Velkého města, obyvatelé polské vesnice, kde byl za války pogrom na místní židy, nebo doktor Vidal, který mučil hady a zneužíval lidi kolem sebe. Nějaké světlé chvilky snad v knize byly, ale vcelku na mne působila značně depresivně.
Na začátku jsem narazil na mluvícího hada. Taky na člověka, který se vrátil ze záhrobí ... a po chvilce rozpačitého drbání se na bradě jsem si řekl, že dobrá, že si můžu pro jednou dovolit přečíst knížku, která bude asi trochu ulítlá a taky mi asi nepředá žádné závažné poselství a myšlenky, ale třeba se u ní pobavím a odreaguji.
A dobře jsem udělal.
Markéta Pilátová je skvělá vypravěčka, už jsem toho od ní četl víc, ale zde se mi zdála zatím nejpůsobivější. A žasl jsem, jak jí všechno fungovalo, jak různé prvky, které zdánlivé nejsou kompatibilní, vytváří perfektní, přirozenou souhru. Třeba slumy v jihoamerickém velkoměstě a tragédií poznamenané polské Jedwabne. Nebo kombinace slovanských pohádek a imaginace magického realismu (zde by se mně chtělo parafrázovat jedno hip-hopové dvojverší a napsat: „Kdyby pan Márquez ještě žil / nadšenej by z toho byl“). Magické prvky dodávají atraktivitu a nádech tajemna, ale vtipně a ironicky popsané postavy tu šamanskou linku neustále sympaticky shazují – takže jsem se nemusel potýkat s nějakou castanědovskou spiritualitou.
Zkrátka: Potěšení. Nenápadná kniha, která mi přinesla velký požitek.
A nakonec Má nejoblíbenější kniha přinesla i řadu myšlenek a podnětů, kterými jsem se mohl zabývat i delší dobu po dočtení :-)
Jsou knihy, které člověka dokáží pohltit, pootočit jeho úhel pohledu na život a vyjít ze sebe. A tato kniha beze sporu taková je. Na mě možná až dost silná. Musím si na ni dávat pozor :) !
výborna kniha, obzvlášť spojení lehce magického realismu se skvělým vypravěčským stylem
Na novou knihu Markéty Pilátové jsem sel hrozně těšil. Autorku jsem zaznamenal v okamžiku, kdy mi byla doporučena její kniha Žluté oči vedou domů. Byl jsem trochu v rozpacích, na jedné straně se mi Žluté oči intuitivně líbily, na straně druhé jsem k nim měl několik výhrad a pokud existuje třetí strana, pak na třetí straně jsem to bral jako prvotinu, jako něco, co si člověk v sobě kus života střádá a pak to vypíše na papír. O kvalitě spisovatele to vypovídá pouze nepřímo. Teprve druhá kniha… ta ukáže.
A ukázala. Markéta Pilátová JE kvalitní spisovatelka, které nemá zapotřebí variovat jedno téma ležící v člověku celý život. V knize Mé nejmilejší kniha je cítit obrovský posun. Hlavní děj se tu a tam otře o vážná, velmi vážná témata (věznění, drogy, pokusy na zvířatech, pogromy), aniž by tato témata byla vnucována, jsou jen připomenuta a zbytek musí dopracovat fantazie čtenářova. Místo děje – Jižní Amerika – je místo, které důvěrně zná a to se odráží na uvěřitelnosti postav a barevnosti prostředí.
Dopustil bych se pouze jednoho čtenářského rýpnutí – kniha má konec. Jasně definovaný a vyjádřený konec, takový, jaký bych si odpustil. Prostě bych těch posledních několik stránek z knihy vytrhnul a nechal bych to tak. Z hlediska autora bych se pak vyhnul váhání zda sežrat nebo nesežrat (citace Mrazíka je jen náhodná). Ale uznávám, je to věc osobního názoru.
Štítky knihy
Polsko psychologické romány Jižní Amerika posmrtný život tetování hadi Latinská Amerika nacistické zločiny české romány
Autorovy další knížky
| 2017 |  S Baťou v džungli |
| 2007 | Žluté oči vedou domů |
| 2020 |  Senzibil |
| 2009 | Má nejmilejší kniha |
| 2014 | Tsunami blues |
Kniha Má nejmilejší kniha je v
| Přečtených | 120x |
| Čtenářské výzvě | 32x |
| Doporučených | 8x |
| Knihotéce | 63x |
| Chystám se číst | 66x |
| Chci si koupit | 3x |
| dalších seznamech | 1x |
Tsunami blues mě vloni v rozhlase nadchlo. Bavilo mě, kterak autorka zachází se slovy, poetikou i realitou.
Tady jsem chvíli tápala, ale bylo to docela fajn, zejména když přišla na scénu Pula.
Jenže potom to pro mě zahubil Hugo. Když ho Marisa otočila na břicho a začala mu hladit zadek, ztratila jsem definitivně zájem ;o)
Buď je na vině stylistická nečistota, o které píše kap66?
Nebo (a to mi přijde pravděpodobnější) - magický realismus nepobírám od Marqéze po Pilátovou . . .
Aneb do třetice - vyhovovala by mi asi víc audiopodoba !
Vracím se zpět k Adamsbergovi do Londýna :o)
3/2