Lullaby

Asi jsem to už někdy říkala, ale čím je knížka tenčí, tím náročnější téma na čtenáře číhá uvnitř. A tato kniha silný příběh ukrývá.

Nejprve musím pochválit překlad a jazykovou úroveň. Po dlouhé době jsem u překladové knihy nemusela číst opakovaně stejné věty, abych porozuměla tomu, co se v nich říká. Pan Tilcer a paní Komňacká odveli opravdu skvělou práci.

Postavy. Sledujeme osudy tří žen/dívek, které se ocitly v psychiatrické léčebně ve 20. letech 20. století. To, čím si tam procházejí, nebudu lhát. Místy mi bylo opravdu úzko a fandila jsem všem pacientkám, aby se z toho odporného místa dostaly.

Kapitoly jsou krátké, ale za to opravdu intenzivní. Kombinace mystična a reálných hrůz čtenáře nutí v knize pokračovat. Příběh postupně vygraduje k velkému odhalení, díky kterému můžeme pochopit, proč protagonistka - Hazel - “žila po svém". Skrze její životní příběh autorka nastavuje i SOUČASNÉ společnosti zrcadlo a pojmenovává TY odpornosti, které se dějí bezbraným lidem.

Zároveň musím ocenit práci s dobovými reáliemi. Tato útlá knížečka čtenáře seznamuje hned se třemi oblastmi:

1) Ženy/dívky a jejich práva - Z knihy je opravdu patrné, že to v té době stále něžné pohlaví nemělo jednoduché. Stačilo málo a byly označeny za hysterky, které je nutno zavřít a držet dál od “slušné” společnosti. Pokud se staly oběťmi rozličného druhu násilí - byla to jejich vina.

2) Psychiatrická a psychologická praxe - Hazel a ostatní dívky, které jsou zavřené v psychiatrické léčebně, lze vnímat jako pokusné králíky. Léčba, která je pacientkám poskytovaná, tak je spíše ukázkou krutosti. Člověk si hned uvědomí, že je rád, že se tato věda někam posunula a používá dnes úplně jiné metody a postupy.

3) Nastavení společnosti - určitě nemůžeme házet všechny do jednoho pytle, ale vidět, jak místo dialogu volí mnozí okamžitě ty nejtvrdší prostředky. Tato necitlivost vůči svému okolí je něco, s čím se můžeme (bohužel) setkat i dnes.

Shrnuto, podtrženo... možná je tato kniha tenká, ale přinutí čtenáře přemýšlet a pozastavit se.

Jak mnozí píšou, i já v tom vidím potenciál na větší knihu. Chtěla bych se dozvědět víc o těch hororových příbězích, které Hazel píše, i o jejím vztahu s Blanche. Pobyt v ústavu je dostatečně děsivý, rozuzlení je nečekané a konec je v podstatě happy end. Vznikla křehká miniatura, která nás vede do snového světa a vyvolává rozporuplný pocit klidu a zároveň úzkosti v jednom.

Asi je to tím, že je to mimo můj žánr , a tak nesdílím místní nadšení. Je to hromádka klišé a placatostí s hloubkou dětského brouzdaliště.

(SPOILER) Přemýšlím jak vyjádřit, že sny, fantasie a děsivé příšery nejsou nic pro mne, ale reálný blázinec mě přitahuje. Takže zas jako u mnoha knížek - začátek mě bavil, ale když se to zvrtlo v psychiatrickém ústavu do jiné roviny, byla jsem ráda, že knížka je vlastně menší než školní sešit a dočtu jí během dne. Proto jsem vydržela, pochopila, proč byl strýc odstraněn, ovšem teď vidím, že jsem výjimka mezi komentáři.

Príbeh hlavnej hrdinky Hazel som v istej podobe zachytila v knihách a seriáloch. O dobe, v ktorej ženy nemali vlastný hlas a podľa mnohých ho ani nepotrebovali. Také jednoduché boli v skutočnosti ich mysle. Vhodné na rutinu, na materstvo, na všetky tie vopred určené veci. Podobne ako Hazel a jej stroho naznačený osud. A v tej strohosti sa ukrývala istá sugestívnosť. Ako keby autorka natiahla ruku a hovorila pri tom hľa, domysli si, čo chceš vidieť. A moja myseľ to zobrala ako výzvu. Veď prečo nie.

A v tom tkvie sila tejto malej veľkej knihy. Že je v istom zmysle možno až ohlodaná na kosť a neponúka hlboko spracovaný románový motív. Je to novelka, krátka a úsečná, ale jedna z tých, ktoré ostanú s čitateľom aj dlho po prečítaní. Možno aj preto, že neservíruje a nepodsúva. Miesto toho dopraje priestor na vlastné závery a myšlienky.

Zaujímavý námet bohužiaľ trpí zvoleným formátom. Kniha by si zaslúžila väčší rozsah, a autorka sa podľa mňa mohla ponoriť do temného sveta tragickej hrdinky oveľa hlbšie. Rozumiem, že v tomto prípade sa možno jednalo skôr o posolstvo ako o príbeh ako taký, ale ten príbeh bol výborne načrtnutý. Čo sa týka autorského hlasu a kvality prózy, tiež rozhodne mala na to aby doručila drsnejšiu a väčšiu ranu.
Takto zostáva silný námet zamknutý v pár desiatkach strán svižnej novelky, ktorá prehrmí ako letná búrka. Škoda ho, lebo by som si rád v tom krutom svete pobudol dlhšie. Tomu pomohol aj právom pochválený preklad vydavateľa.

Zajímavá, atmosférická a netuctová knížka, které bych dal rád i víc než tři a půl hvězdičky. Kdyby tam bylo vloženo třeba víc citací z Hazeliných údajně hrůzostrašných příběhů a nebylo to celé tak nějak uspěchané, aby se to celé vešlo na těch 150 stránek, určitě bych minimálně jednu hvězdu přidal. Četlo se to totiž fakt pěkně, prostě jen škoda, že toho nebylo víc. A autorka taky asi dobře věděla, proč chválí překlad :)
Ono by si téma těchhle experimentů v psychiatrických léčebnách i zasloužilo trochu rozepsat, elektrické šoky nebo lobotomie se v jisté době používaly i v nejlepších rodinách, třeba i v rodině Kennedyů. A nešlo samozřejmě vůbec jen o ženy. Když tak vzpomínám, napadá mě na tohle téma snad jen geniální Vyhoďme ho z kola ven Kena Keseyho.

Jsem ráda, že jsem úplně náhodou na knihu narazila. Děkuji autorce a nakladatelství, že v té záplavě tuctových a mnohdy naprosto stejných knih pro ženy, přijdou s něčím takovým.
Silný příběh, krásná výprava.

Krásný, ale zároveň strašný příběh.
Jsem opravdu ráda, že žiji v době, kdy žena není považována pouze za uklízecí četu a stroj na rození dětí a kdy není potlačováno její svobodné myšlení a bytí.
Útlounká knížečka zaujme vzhledem i obsahem.

Kratká, ale krásná kniha! Příběh má spíše pomalejší tempo,trochu melancholickou až snovou atmosféru. Líbilo se mi, jak se prolíná realita s něčím nevysloveným.
Autorka do příběhu zakomponovala i něco málo z historie psychiatrie a různých (často děsivých) léčebných metod jako je lobotomie nebo Sakelova léčba a poukázala na nelehké postavení žen v minulosti, což dodalo příběhu na surovosti a udělalo ho zajímavějším. Samozřejmě playlist na konci knihy velké plus. Těším se na další knihu autorky. :)

Zpočátku dost černobíle vyhlížející pohled a diss na patriarchát z pohledu mladičké spisovatelky hororů, která se během dvacátých let minulého století příliš vymyká normám a tak je svou konzerva-rodinou uvržena do sanatoria, kde se "snad její hororové vize zhmotňují do reality" (a ona je nemá kam psát) a kde se děje celá řada bezpráví vůči ženám, se ale v závěru zacyklí do skoro až killbillovského revenge flicku. Čtení krátkého textu dost odsýpá (já mám ty krátký kapitoly a hodně volnýho místa vlastně rád) a jde přímo k tomu, co se snaží říct, to jest ten twist ke konci, kdy se odhalí temná pravda a vše začne zapadat do sebe. Medusa tu holt stojí, ve velmi malebném městečku, s určitým záměrem a to jde cítit u každé knihy. Skrz nějaký osobní rozměr dokážu pochopit zájem autorky tohle psát a sám jsem měl možnost jít hluboko v konverzacích na tohle téma... a určitě jsem z těch, kteří se dokážou hrabat v jakýchkoliv sračkách - jednou dokonce doslova - fakt až to vyhrabu, navíc obzvláště, když já jsem... já (řekněme, že vlivem vlastních zkušeností někdy nedostatečně liberální), ale v reálu, stejně jako hrdinka popisuje, co se jí stalo, velmi silně cítím pro pravdu, můj typ osobnosti na principech a pravdě možná až nezdravě lpí, ale o to víc pak cítím, když ji někdo vyjeví (a stejně tak silně cítím a respektuju fyzikální projevy, interakce jakéhokoliv charakteru mezi lidskými bytostmi - vždy musí jít o vzájemnost aka sincerity, nejsem ignorant a proto nemíním zasahovat někomu do života). Každopádně jsem měl dost odlišný a jiný komentář, ještě než jsem text dočetl, a zrovna jsem narazil na video, kde se mluví o tom, jak neříct celý příběh (a proto občas přivádím svým dlouhým kontextuálním vyprávěním lidi k šílenství) často ústí v jisté ne přímo lhaní, ale ohýbání, upravování, nevyřčení celé pravdy (a tím pádem lhaní), stejně jako můj komentář pak následkem toho prošel proměnou, protože jsem začal psát, než mi bylo řečeno vše.

P.S: Filtr je tak dobrej překladatel, že mu autorka děkuje hned dvakrát, haha (a jak se překládá, jak tobě někdo děkuje?)

Styl psaní dodává na ladnému a velmi jemnému významu slov. Psaní je cítění, jak dokládá autorka v hlavní postavě příběhu. Příběh je identifikace.
Útlá kniha malého formátu je v hororu nekompromisní.
Knihu doporučuji pro zpestření volné chvíle.

Sympatická útlá knížka, která mě zaujala ohlasy čtenářů. Přečetl a ano, je to čtivé, je to tajemné, je to dojemné... Ale nijakou originalitu jsem v tom neviděl. Prostě stylem něco mezi tajuplným, gotickým příběh z tvorby 19. století.

Tenká knížečka s velmi pěknou obálkou, která v sobě ukrývá netvory, ale i hrdiny (lépe řečeno hrdinky), strach ukrytý hluboko v duši, ale i neskutečnou odvahu bojovat za sebe a své kamarádky, nenávis a nepochopení, ale i spoust lásky a přátelství.

Po delší době kniha, která na mě velmi silně zapůsobila.

Jednoznačně nejlepší kniha letošního roku. Silné a dojemné vypravování křehké a jemné Hazel, dívky, která ráda píše hrůzostrašné příběhy a s její nejlepší přítelkyní ji pojí víc než jen přátelství.
Poté, co si matka přečte její deník, je dívka umístěna do ústavu pro choromyslné.
Jsme totiž v Americe ve dvacátých letech dvacátého století.
Autorka na pouhých sto dvaceti stranách vykreslila vykreslila úžasný příběh plný neskutečně silných emocí a ještě silnějších ženských hrdinek.
Symbolika a fantastické motivy se zde snoubí s realističností a beznaděj s nadějí.
Úchvatná kniha.

"Chci věřit, že v našich nejtemnějších chvílích může vykvést něco krásného."

Panenka moje
nechce jít spát
očička zavři,
sen si nech zdát.
Trápíš mě, trápíš,
chceš si jen hrát.
Noc se ti krátí,
přestaň se smát.

Mysleli jste si, že na 150 stránkách nelze napsat silný a nezapomenutelný příběh? To jste se mýlili. A já také.
Nemám slov. Nejedná se o pohádku, i když se zde misí prvky fantasy že zahrady s tajemnými stíny v jejich zákoutích. Rostou tu kytky, které voní, ale i ty, které přináší smrt. A ta bohužel k životu patří. Stěny ústavu mají v sobě vsáknutých spousty příběhů a mohly by vyprávět. A malou Hazel zajímají tajemné dveře, které vedou neznámo kam. Nechat je zavřené a žít podle pravidel a nebo je otevřít a poznat tak svět, který se za nimi ukrývá? A co když to poruší pravidla a život už pak nebude stejný. A chce to vůbec Hazel?
"Někdy se člověk musí něčeho vzdát, aby se stal sám sebou."

Na každé cestě je dobré mít vedle sebe přítele, který nás vede, je naší oporou. Pak se není čeho bát. Nebo snad ano?
Dotek můry, temné stíny a malá Lullaby však nemluví a přesto sdělí víc než by možná Hazel chtěla. A ta pravda bude bolet.
Je připravena jí čelit?
Kniha je naprostý skvost, ať už příběhem, tak svými kresbami. Navíc verše příběh krásně dokreslují.
A ta obálka je dokonalá.

Prostě tohle si musíte přečíst a já vám zaručuji silný zážitek, leč to nebude ke konci lehké čtení, ale bezesporu nezapomenutelné.

Hodně zajímavé čtení, které Vás úplně pohltí a nepustí. Už dlouho jsem nečetla tak skvělou a svižnou knihu. Děj prožíváte jako by jste tam byli s nimi. Vidíme zahradu plnou krásných květů, plnou vůní a klidu. Pak je tam netvor, který zahradu ničí jen svou přítomností. Kniha ve mně bude dlouho, chyběla mi jen část jak odešla z ústavu. Jinak doporučuji k přečtení.

Nejspíš nejlepší věc, jakou jsem v tomto roce zatím četl. A taky kniha, která mě z dosavadní produkce Medusy zaujala nejvíce. Nechci však dílu uškodit vychvalováním; příběh mě jednoduše vtáhl, fungoval a udělal na mě dojem. Je to emotivní svižná kniha s výraznou pointou.

Škarohlídi můžou mrčet, proč se to nejmenuje „Ukolébavka“, nicméně v tomto případě jde o pěknou slovní hříčku, o kterou by byla škoda čtenáře ochudit. Zdá se mi také, že Medusa čím dál zřetelněji osciluje mezi dvěma protipóly - v tomto případě se opět objevuje symbolika zahrady, rostlin a motýlů. Snad jediným záporem je, že bych vizuálně preferoval původní francouzskou obálku knihy. Ale jde jen o detail.

Lullaby ocení čtenáři s otevřenou, svobodnou myslí.

Medusa svými pečlivě vybíranými a krásně servírovanými jednohubkami zkrátka nezklame.
Po Rezavých pannách jsem se těšila na nový skvost (pořád vyhlížím Motory touhy) a do oka mi padla právě Lullaby. Pamlsek na jeden večer. A smlsla jsem si, ne že ne.

Nechci knížku příliš srovnávat s Bálem šílených žen, i když se to tématicky nabízí, ale neodpustím si poznámku, že Victoria Mas měla k dispozici více stran a přesto použila úděl žen v blázinci jako pouhou nedotaženou kulisu k průměrné duchařině.
Cécile Guillot nám blázinec představuje v jemných náčrtcích, téměř minimalisticky, v krátkých rozhovorech, ve kterých je pravá hrůza ústavů jen nastíněná, ale i tak bravůrně navodí atmosféru nezaměnitelné úzkosti.
Načrtnuté osudy spoluvězenkyň byly hrozivé. Nadčasová témata byla pojata citlivě a něžně. Noční můra, která se ukázala být víc, než pouhým zlým snem, mi vehnala slzy do očí. A třešničkou navrch je samozřejmě poetický jazyk a krásný překlad mistra Tilcera.

Jediná škoda, že to bylo tak krátké. (Pozor, malý spoiler:) Trochu jsem postrádala kapitolu, ve které hrdinka ústav opouští. Skok do závěru a satisfakce nad pomstou mi tak přišla poněkud uspěchaná, ale nic víc vytknout nemohu.

9/10 temno-literárních gurmánů doporučuje smlsnout toto sousto (znovu).