Ďábel vchází do dveří

13.11.2013

Lucifera jsem už onehdá četl, zážitek byl tak silný, že jsem nechával tomu čas a dlouho čekal na tu správnou rezonanci, abych napsal koment. Ale čekal jsem až příliš dlouho, až hluboký dojem se stal jaksi plytčím, asi jako živý sen, který vytrhne propoceně ze spaní, ale už během dopoledne se jako křehká matérie ztrácí v záplavě všedností. Tak jsem si ho kurva přečetl znova! A jsem stejně ohromen. Dal jsem si hlavně pro sebe i malinko rešeršní práce a proto upozorňuju na potenciální spoiler. Jednomu kamarádovi, od kterého mám pár obrazů doma na stěně, se značně pohoršilo v jeho nelehké psychické nemoci, když se začetl do knih o hierarchii andělů a zanícených oslavně-tmářských andělských textů. Z jednoho takového díla hned při prvním setkání se svým bratrským andělem Lucifer cituje. A už nepustí...

Důstojnost, to je asi ten pocit, který mi nejlépe sedí k pánu pekel t.č. na volné noze, neústupná síla vůle, která jde krok za krokem za svým cílem bez jakéhokoli ohledu, ale s takovou grácií, tak impozantně, že i panenský řád kastrovaných premonstrátek by s chutí podřezával a ošukával své eunušské učitele filozofie během přestávky mezi katechezí a hodinou bolestného růžence. A neměli by na výběr. V Nedělních listech by se pak psalo o pomatení myslí a pár sukub by upálili. Nářky, kvílení a skřípot zubů by se ozývalo z hranic..a Knížeti by to bylo jedno. Konečně poprvé vidím Pekelného vládce, z kterého jde opravdu respekt, žádného rohatého bambulu ani zbytečně agresivního imbecila s hořícími vidlemi, ztělesněné krystalicky čisté, vyrovnané zlo, které si je naprosto jisto samo sebou a jež je neskutečně mocné, moudré, rozvážné a nelítostně kruté. Arogance, která je většinou u smrtelníků trestána je tady nepostihnutelně vyzvednuta jako vlastnost, s kterou se nebohý čtenář, drcený běžnými denními problémy, nevědomky ztotožní. Všichni chceme být jak Jitřní kníže! Mít tu moc.. Být tak bezprostředně přehlíživě sebevědomý. Ani nevíme a jsme uctívači ďábla. Pokud by však někdo v samaelském opojení začal po přečtení jako hotový půlsatan kázat doma věčné zatracení, tak radši bacha, Luciferovi to bude dozajista úplně u prdele, horší pak s manželkou doma.

Kresba Scotta Hamptona je vtahující, i když v pár okýnkách se mi asociovali ábecečkoví Strážci, letní speciál 89 od Kovaříkové, což ignoruji (uFF) a hltám příběh, který je podkreslen fantasticky. Musím říct, že vstupní “Světlonošova cesta“ staví stabilní základ monumentálního příběhu a mám neodbytný pocit, jako kdyby žák začínal přerůstat mistra. Slepý Briadach, nevlastní bratr Mazikeen, syn Lilith, a spíš fiktivního anděla Ibriela a jeho lid “Lilim ve vyhnanství“ vychází z mytologie Mezopotámie, jako nesčetně jiných příběhů. Je pak vhněten a k nalezení také v judaismu, kde si žije vlastním životem. Lucifer kráčí věky, kde jsou tyto skoro zapomenuté příběhy pouze kulisami na jeho cestě. Posvátná hora národa Navajo, kde se s citlivým pochopením k zarezervovanému původnímu obyvatelstvu těžil intenzivně uran, je stejně chytlavá jako Faramond sedící u alhamberského lvího dvora – už chápu proč je v pevnosti nad Granadou furt jen kopie a tu ještě neustále opravují.

Co slovo, to skoro citát a rozumím už co znamená nemrhat slovy, hutné příběhy se zauzlovávají samy do sebe, aby se pak spojovaly v nečekaných souvislostech a tíhu si nesou bubliny tak nějak samy, holt v knihovnách jsou celé police plné křesťanských hypotéz o tom jak utrpení prospívá duši, Světlonoš se s tím nesere, přechod na kresbu Chrise Westona by se mohl zdát nepříjemný, ale dynamika příběhu nedovoluje se moc pozastavovat. Sešity s kartami hltám ve stejném tempu, akorát bych autorovi vytkl malinký renonc, který si jako amík asi neuvědomil – kdyby někdo chodil po Hamburku s vykérovaným hakáčem na čele, tak by skončil v base velice rychle, ne tak jak v Americe, kde to trestné být ani nemůže.

Poslední příběh je příslibem věci budoucích, které se prolínají do druhého dílu, s kterým jsem už taky měl tu čest. Změna kresby, opouštějící hlavní proud, plynule se blížíc k břehu, pomaleji k duchařskému minimalizmu má sakra říz a akorát může trochu nasrat, že příběh zdánlivě se zbytkem nesouvisí. Tedy jestli bych neměl doma pokračování, kterého je za ty roky žalostně a bídně málo. Bylo by třeba probrat Netopejry v jejich klimbavém spánku v temné jeskyni.

Lucifer v kresbě poslední dvojice kreslířů nevypadá vůbec tak důstojně a infinitivně...nicméně na ketaminu člověk vidí všechno jinak, a je snad i záměrem vykreslit Lucifera takto, ve stavu disociativní anestezie...kdy cestujete vesmíry - není bez zajímavosti, že tato běžná součást uspávacích injekcí je např. v Americe rušena jinými látkami, které zabraňují dosahování těchto stavů...

Příčina, následek, prolínání lidských cest, omylů a osudů, na který nevěřím, zvraty a butterfly efect, to tu všechno je a Mike Carey je snad satan sám. Bomba, jsem natěšen na pokračování, i když matně pamatuju jak dvojka pokračuje, těším se, až se vrhnu do detailů a strhujícího pokračování příběhu. Bylo něco nesrozumitelného? Tak to jsem kurva rád! 99 percent ze sta!! Myslím, že skoro 100....a Luciferovi je to úplně jedno...ještě, že jsou na světě tyto jistoty. Pane Petříku, pome trochu;-)!!!