Lorenzaccio

19.09.2021

„Lorenzaccio“ je tragédie o úpadku charakteru, který chtěl dobrého cíle dosáhnout špatnými prostředky. Konkrétně řečeno: aby si Lorenzino Medicejský získal důvěru tyrana Alexandra a mohl ho zavraždit, musí se stát stejně zkaženým jako Alexandr sám. Takový výklad dějin alespoň předkládá Alfred de Musset, který z Florencie cinquecenta vytvořil kulisu pro politicky aktuální hru.
Není pochyb, že když autor oslavuje „tyranobijce“ Lorenza (a vzývá Bruta nebo Aristogeithóna), pobízí tím své současníky ke vzpouře proti Svaté alianci. „Lorenzaccio“ se dá číst jako manifest romantického revolucionáře. Burcuje lidi z lhostejnosti vůči utlačitelům, okupantům, krutovládcům.
Má toho hodně společného se Schillerovými „Loupežníky“. Oba autoři byli ještě nezletilí, když svoje hry tvořili, oba se v absolutistické Evropě odvážili psát o svobodě, ale především: oba se ve svých dramatech ptali, jestli se může dobrý člověk zaplést se zlem, aniž by se stal zlým.

FILIP STROZZI: Byl bys lidi povýšil na bohy, kdybys jimi nepohrdal.
LORENZO: Já jimi nepohrdám, já je znám. Jsem přesvědčen, že je mezi nimi velmi málo zlých, mnoho zbabělých a ještě více lhostejných.

Problém téhle hry by se asi dal shrnout tak, že ji napsal dvacetiletý romantik, kterému se slova ještě užíváním neopotřebovala. Odtud asi všechen ten kýč. Každý důležitější výrok ve hře totiž pentlí motiv vína, krve, případně slz. Postavy v každé replice hýří metaforami a přirovnáními k slunci, luně, květu nebo Arnu, čímž docilují jedině toho, že zatěžují dialogy a zbavují je veškeré pružnosti a živosti.
Občas se povede nějaká hříčka, paradox, úvaha. Třeba: „Jen králové, bohužel, nemají nikdy sny – ať si jejich fantazie vybaví, jaký chce rozmar, všechno se mění ve skutečnost, a dokonce jejich přízračné vidiny se vtělují do mramoru.“ Jenže autor ji vzápětí svojí dekorativní užvaněností pohřbí. Myslím, že „Lorenzaccio“ by potřeboval proškrtat, a lituji, že Musset neměl nějakého Ezru Pounda.

„Záblesk jediného meče může osvítit celé století.“

Hrdinové jsou patetičtí, což by nevadilo, kdyby je zároveň autor nenapsal mělké a abstraktní. Neumím soucítit s charaktery, které pod svým patosem už nemají žádné další, řekněme „domácké“ nebo „civilní“ vrstvy; žádnou hloubku, která by je ukázala i jako lidi, nejen jako myšlenky. Copak je možné litovat ideje? Přitom třeba markýza Cibová – republikánka, která se dala přemluvit, aby se stala milenkou tyrana, s předsevzetím ho změnit – má nepochybně potenciál!
Celkově na mě hra působí nepřesvědčivě a nedomyšleně. Tak například Lorenzaccio ze všech sil živí pověst o tom, že při pohledu na kord omdlí, a přitom každý večer s přítelem šermuje, aby sousedy navykl na hluk boje ze svého bytu. To nedává moc smysl, že ne?

Ale, jak jsem psala, je tu pár krásných vět, nápadů, postav. Třeba malíř Tebaldeo, umělec, který nedostatek nadání nahrazuje láskou k umění a čistotou charakteru – nádherná, v podstatě novoplatonická figura, určitě obsahující i Mussetovu sebereflexi jakožto tvůrce. Dál mě zaujalo, že všechny charaktery se zdají být ateisty tak jako spisovatel (musel být opravdu hodně zklamaný životem). Také oceňuji, že vyhnanci se loučí s vlastí značně nesentimentálním způsobem: „Sbohem, Florencie! Proklínáme prsy tvých žen! I tvůj vzlykot proklínáme! Proklínáme modlitby v tvých kostelích, chléb z tvého zrna, tvůj vzduch v ulicích!“ Skvělý, originální nápad, který vlastně dává smysl.
Především na mě ovšem udělal dojem Mussetův estetický pohled na katolicismus, trochu ve stylu hraběte de Gobineau. A tak praví kněz před basilikou Santa Maria del Fiore: „Proč by kněží chtěli sloužit bohu nepřejícímu? Náboženství není dravý pták, ale soucitná holubice, která se vznáší nad všemi sny a všemi láskami.“