Listy na podporu humanity

15.03.2020

Herderova filosofie mě naprosto pohltila, když mi bylo šestnáct. Jako jedinou osobnost výmarského kruhu jsem ho do té doby nečetla, ale podle učebnice literatury jsem tušila, že to bude moje spřízněná duše. Když jsem tedy za vysvědčení dostala Listy na podporu humanity, nedala jsem je z ruky alespoň dva týdny a několik dalších měsíců jsem sotva psala do deníku zápisky o něčem jiném než o Herderovi. (Dokonce jsem tehdy o knize vytvořila heslo na Wikipedii.)

Z dnešního hlediska byl Herder nepochybně myslitel dvojznačný. Na jednu stranu povzbudil procitnutí národů a nezapomenutelně psal o Volksseele, nejen o té německé. Na druhou stranu patří k zakladatelům kulturního relativismu (výtvory primitivů mají podle něho stejnou cenu jako naše civilisace) a podobných mouder jako že „humanisticky nazíraný přírodozpyt lidstva nezná rozdílů mezi rasami“.

Herder se dal inspirovat Lessingem a zvolil pro svou knížku formu dopisů. Adresuje je přátelům označovaným monogramy. První list obsahuje výzvu těmto smyšleným přátelům k založení Spolku humanity a autor se staví do role jednoho z jeho korespondentů. Občas užívá také formy antického dialogu.
Epištoly mají vesměs esejistický charakter a Herder se v nich často zamýšlí nad historickými nebo literárněvědnými tématy z hlediska filosofa kultury. Některé listy se však zabývají zhodnocením Kantova systému, což je již filosofie „těžší“, spekulativní. Podstatnou součást díla tvoří literární portréty mužů, jejichž příklad podle Herdera ukazuje humanitu uvedenou do života prostřednictvím konkrétních lidí. Najdeme tu třeba Franklina, Leibnize nebo Komenského.

STYL: Vyznačuje se uměleckým, citovým zabarvením, které se projevuje častým užitím metafor a vůbec básnických prostředků. Autor na uměleckou hodnotu formy klade zřetelný a vědomý důraz. Fráze chybí, ustupují původnímu, subjektivnímu projevu, čímž Herder předjímá romantický individualismus. Typické je i obzvlášť časté podtrhávání slov (mimochodem mě hrozně rozčilovalo, vážně hrozně; přišlo mi, je že je podtržené snad každé desáté).

OBSAH: Humanitu pojímá Herder jako přirozenou a zároveň nejdůležitější ctnost, potenciálně přítomnou v každém člověku. Ideál spatřuje v realizaci této vlastnosti, ke které podle něho dopomáhají osvěta, křesťanství a přirozený vývoj. V křesťanství nalézá soulad s vlastní filosofií humanity. Osvícenský rys jeho smýšlení se projevuje mimo jiné v tom, že klade humanitu nad víru a konfesi a vyzdvihuje skutečnost, že se Ježíš Kristus sám označil jako „Syn člověka, to jest člověk“.

K vydání: Český překlad je špatný, překladatel třeba občas zaměňuje podobná slova nebo homonyma. Na mém vydání (2003) mi vadil především mimořádně nešťastný formát. Knížka se sice vejde do (veliké) kapsy, ale písmena aby člověk četl s lupou. A délku doslovu (1/3 knihy) podle mě nakladatel přestřelil, i když jsem se tu dozvěděla opravdu zajímavé věci.