Lišky na vinici
Lion Feuchtwanger
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/278/bmid_lisky-na-vinici-qzn-278.jpg
4
226
42
Román, pojednávající o situaci v předrevoluční Paříži, ale především o boji za svobodu, je plný humanistických myšlenek a ideálů, odsuzujících ve svém druhém plánu fašismus, nacismus a veškerou totalitu jako takovou. Lišky na vinici napsal Lion Feuchtwanger v letech 1947–1948. Téma z doby před Velkou francouzskou revolucí je u něj stejně jako i v jiných románech aktualizované. Název románu, inspirovaný biblickým motivem lišek pustošících vinici Páně, reflektuje právě nesvobodu, která ubíjí člověka a jeho možnosti. Proto proti sobě stojí Francie Ludvíka XVI. reprezentovaná svým panovníkem a nesvobodným zřízením a nová mladá svobodná Amerika reprezentovaná Benjaminem Franklinem.... celý text
Literatura světová , Historické romány
Vydáno: 2007 , Mladá fronta
Originální název:
Die Füchse im Weinberg , 1946
více info...
Přidat komentář
Po letech jsem trochu s obavami začala číst dalšího Feuchtwangera, na střední jsem přečetla Židovskou válku, Židovku z Toleda, Ošklivou vévodkyni Markétu Pyskatou i Žida Süsse, teď jsem měla strach, jak se mi po tak dlouhé době bude tento autor číst. Nezklamal. Feuchtwanger je mistr vypravěč ze staré školy, který rozhodně uměl napsat poutavý historický román.
Za jakých podmínek se rodila americká demokracie? Tyla z volnomyšlenkářské Francie. Román napsaný po válce ukazuje, že to byl proces nezadržitelný, ale také závislý na lidské velikosti i malosti. Do jaké míry zrovinka takhle uvažovali královi lidé, kteří si pod sebou řezali svou aristokratickou větev? Autor protěžuje doktora Franklina, jehož vize, že až americká demokracie zestárne, stane se z ní cosi na způsob „amerického způsobu života“. Jak prorocké! Uvažoval opravdu tak? V každém případě se autorovi podařilo rozehrát živou fresku doby, kdy se lámaly světové dějiny. Doporučuji vaší četbě.
V pravém slova smyslu velký román, jaké už se dnes zkrátka nepíšou. Pomalejší, rozvláčnějši začátek (jako když se rozjíždí parní lokomotiva a musí uvést do pohybu dlouhou řadu vagonů), ale jak se příběh rozvíjí dál a spěje ke kýženému vyvrcholení, jízda nabírá na obrátkách, až v závěru frčí "plnou parou vpřed" a vám je líto, že je konec :-)) Subjektivní postřeh: I když jsem celou dobu "fandil" Pierrovi, bylo dost situací, kdy jsem dokonale soucítil i s Ludvíkem a Franklinem.
Pokud jsem něco někdy četl a viděl ohledně života Ludvíka XVI a Marie Antoinetty, vždy se to týkalo hlavně jejich konce. Proto jsem byl celkem rád, že se tento román soustředil na tu část, o které jsem vlastně neměl ani ponětí - vzhledem k tomu, že nejsem žádný historik. Beaumarchais je vlastně jméno, které jsem vůbec neznal a teprve teď jsem si ho vygooglil. Francouzskou výpomoc americkým koloniím a návštěva Franklina - to pro mě bylo hodně nového a zajímavého. Román i přes svou délku nenudí.
(SPOILER) Feuchtwangel má až takový cit pro historický detail, že se čtenář ocitne ve vaně s Benjaminem Franklinem v zasloužilém gerontském věku, nebo s tlustým králem v jeho tajném kamrlíku vyrábí pomůcky pro flagelanty a dozví se, jaké byly tajné sny Marie Antoinetty. Jedno se ale této knize upřít nedá. Už vždycky si budu pamatovat, jaký byl Pierre Caron, baron de Beaumarchais bourák! Škoda jen, že se příběh nedožil revoluce. Čekal jsem na ni asi 650 stránek, než mi došlo, že to nebylo autorovým záměrem. To by bylo teprve počtení!
Lišky na vinici Páně .... kniha, na kterou jsem byla zvědavá....a není to lehké čtení, téměř 700 stran vracejících se do historie....
Známé postavy - mne nejvíce zaujala linka vlády Ludvíka XVI. a vliv jeho Toinette ....
Nezávislost a boj - a předzvěst Bastilly a gilotiny ....
" Všeliká věc má jistý čas, a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli.
Jest čas rození, i čas umírání, čas sázení a čas vykopání, což vsazeno bývá,
čas mordování a čas hojení, čas mlčení a čas mluvení, čas boje a čas pokoje. "
Pro milovníky historie doporučím.
Román o tom, co předcházelo francouzské revoluci. Spousta dopodrobna vykreslených charakterů. Nic není černobílé, v jednu chvíli fandím Voltairovi a odpůrcům monarchie, v jinou králi Ludvíkovi, kterého trápí manželka Marie Antoinetta.
Spousta Francouzů podporuje Američany v jejich válce za nezávislost, někteří se přidávají do boje (La Fayette -kdyby tak věděl, že když se později o revoluci pokusí ve Francii, obrátí se proti němu, že jen taktak unikne se zdravou kůží), jiní pomáhají finančně a přimlouvají se u krále. Je přece tak skvělé nandat to těm Angličanům. To jistě ano, ale není tím ohrožen starý řád a tudíž šlechtický stav? Zdá se, že tohle si uvědomuje jen málokdo, možná jen váhavý král Ludvík, který je neustále do něčeho někým vlečen.
Několik Američanů v čele s B. Franklinem obhajují ve Francii myšlenku nezávislosti a shánějí zde podporu. To zní krásně, ale jak jsou nesvorní, jak se nesnášejí a vzájemně si vyčítají malichernosti. A Pierre Beaumarchais, který je jedním z jejich nejdůležitějších podporovatelů, u nich často sklízí nedůvěru. Proč když je to tak hodný a inteligentní člověk, zapálený pro americkou nezávislost? Proč on, vždyť toho pro Ameriku tolik dělá? Franklin totiž záhy odhalil, jak je Pierre ješitný a malicherný. Opravdu žádná postava románu není černobílá, všechno jsou to lidé z masa a kostí.
Feuchtwangerův obraz Francie a amerických kolonií v době boje za nezávislost. Jak je u autora zvykem, dostaneme spoustu krásně vykreslených postav a charakterů. A také spoustu historických souvislostí, v tomto případě plných ironie. Francie podporuje americké kolonisty, kteří ji připravili v předchozí sedmileté válce o Kanadu. Král Ludvík 16. pod tlakem svých ministrů poskytuje vysoké půjčky i vojenskou pomoc mladé republice, reprezentované Benjaminem Franklinem, kterým král pohrdá. I když je pokládán za omezence, zcela správně předvídá jak to všechno skončí.
Podat dějiny tak živě a zajímavě jako Feuchtwanger umí málokdo. Franklin, Ludvík, Marie Antoinetta, její bratr Josef II., a spousta dalších, ti všichni ožívají v tomto strhujícím příběhu. Doporučuji.
Doba pŕed francouzskou revolucí,nebýt finanční podpory Francie vzniku Spojených států amerických,mohlo vše možná dopadnout jinak a nemuselo tèci tolik krve.Četbou jsem si zopakovala dĕjepis a je to pro mnĕ autorova nejlepší kniha.
Jsem ráda, že mám dočteno...na můj vkus příliš kudrdlinek, ale uznávám, že i to vyjadřuje francouzskou mentalitu a vystihuje fakt, že dějiny vznikají ze zdánlivých maličkostí a banalit...
Dialogů vesměs prostá, spletitá síť pavouka Feuchtwangera v jejíchž, často až absurdně malicherných, dějiny přepisujících intrikách se mimo jiné zmítá rozvážný, moudrý a vtipně pokrytecký Benjamin Franklin (vůbec jsem neměl tucha, že na stará kolena diplomatoval ve Francii) umíněná princeznička Marie Antoinetta (krátká epizodka s jejím bratrem, překvapivě drsně cílevědomým Josefem druhým, a telegraficky i jejich majestátní matrónou Marií Terezií potěšila) prchlivý, ale srdnatý Pierre Beaumarchais (na můj vkus se tu s jeho Figarovou svatbou šaší přes míru...resp. autor jí bezostyšně využívá coby alter ega svého díla, kterým ho nepřímo velebí, což po čase začne dost lízt na nervy) nespoutaný Voltair, či zbožný, poddajný, ale i prozíravý Ludvík XVI (co chci říct je, že žádná z postav tu není ani modlou, ani karikaturou, ale reálně působícím člověkem se svými chybami, ctnostmi, názory a motivacemi) je jako celek skutečně barvitou freskou preludia k jedné z nejvymknutějších etap moderní historie člověčího pinožení; jen musíte skousnout autorovu suchopárnost. Jedním dechem však dodávám, že nelze nesmeknout už jen před tou horou badatelské dřiny jež jejímu napsání musela předcházet.
Bez díry hlavně u hlavy bych se už ale do Lišek znovu nepustil.
4 důkladně proprané ****
PS: Doporučuju se mrknout na portréty všech výše jmenovaných - ta garderóba a ňuňukukuče co z ní vykukují za to stojí.
Jo, a samozřejmě „Ça Ira!“
Přečetl jsem pár komentářů, a nevím jestli někdo zmiňuje, podle mě, hlavní myšlenku této knihy, která není prvoplánová, ale táhne se celou knihou až k tragickému rozuzlení (pro Ludvíka XVI. a jeho manželku), a totiž to, že mezi "zdegenerovanou" šlechtou, je to právě jenom král, který, ačkoli je terčem výsměchu téměř veškeré šlechty, je jediný (snad s výjimkou jeho protihráče B. Franklina), který si uvědomuje, že podporování americké myšlenky nezávislosti je podřezáváním vlastní větve a nevyhnutelně povede ke zkáze monarchie a aristokracie. Je to těžko uvěřitelné, ale spíše jsem sympatizoval s Ludvíkem než s Franklinem. Autor ukazuje zdegenerovanost a zhýralost soudobé aristokracie, která bez jakéhokoli pudu sebezáchovy adoruje americké rebely, a tak logicky podlehne přírodnímu výběru během Velké francouzské revoluce.
Bezpochyby jedna z nejdelších (700 stran drobným písmem) a jedna z těch zásadních knih, které jsem kdy četla. Po přečtení takových děl je pro mě vždy těžké najít knížku na stejné úrovni. Na knihu jsem narazila v knihovničce/knihobudce u nás v Praze 10. Název knihy jsem znala, ale už jsem ze školy zapomněla, o jaké téma a období se jedná. Hned mě to zaujalo a pustila jsem se do čtení. Podtrhávala a vypisovala jsem si hodně myšlenek, úseků, přirovnání, bajek, událostí, dat, postav... Vyhledávala si francouzské výrazy, které jsem nikdy neslyšela. Uvítala bych vysvětlivky, ale poradila jsem si. Četla jsem vydání z r. 1980, Odeon, překlad Valter Feldstein. Překlad a použité výrazivo se mi moc libily. Opravdu skvělé dílo jak námětem, obsahem i formou, propracovaností... a i svým přesahem, jak sám autor sděluje. Opravdu takové spisovatele nesmírně obdivuju a oceňuju. V dnešní době povrchnosti, plytkosti, jednoduchosti, v době neochoty přemýšlet... Moc se mi líbila i ta duchovní stránka postav, to filozofování. Úžasně je vystižena diplomacie a tehdejší doba... střet Ludvíka XVI. a Benjamina Franklina a Pierra Carona de Beaumarchais, postava Marie Antoinetty, Josefa II., Marie Terezie, Voltaira, všech diplomatů a ministrů, rádců, vyslanců... To lavírování a balancování mezi zájmy různých osob a skupin... Jak těžce vznikala spojenecká dohoda mezi Francií a 13 státy USA, které vyhlásily r. 1776 nezávislost na Anglii, důvody, proč na jednu stranu Ludvík tomu naslouchal (chtěl oslabit Anglii za potupný mír r. 1763 po sedmileté válce, kterým se Anglii podařilo mj. zbavit Francii vlivu v Kanadě a Indii), na druhou stranu věděl, že to může podněcovat k rebelství i v jeho monarchistické Francii. Získala jsem vhled, pochopila souvislosti a události... A shodou okolností jsem viděla v r. 2008 představení Figarovy svatby ve Vinohradském divadle s Jiřím Dvořákem v hlavní roli. Takže se tady o vzniku hry dozvědět, bylo pro me hodně zajímavé. A jak i tehdy existovala cenzura... A jak lidé měli rádi divadlo. A taky se mi líbí, jak Beumarchais nesnášel aristokraty, protože byli automaticky považováni za lepší lidi, aniž by se o to zasloužili a mohli pracovat na vysokých postech a jako důstojníci v armádě. On se oženil s vdovou po baronovi a ziskal jmeno de Beumarchais.
Vynikající kniha na hodnotné odpočinkové čtení. Vřele doporučuji všem. Zábava a ponaučení, které obsahuje, s délkou jejího čtení v kombinaci s její cenou dává mnohem lepší hodnotu než předplatné Netflixu. Feuchtwanger se jen stěží mohl trefit do doby, která mi přijde tak zajímavá, jako je období revoluce v USA a Velké francouzské revoluce. Přijde mi ta doba nesmírně zajímavá jak tím, co se v té době odehrávalo, tak i drobnostmi, jako je popis každodenního života bohatých obyvatel Francie ve srovnání s bídou tehdejších občanů.
Chápu, že podle Feuchtwangera je v hlavní roli této knihy Pokrok a nikoli jednotlivé postavy, nicméně se mu podařilo vykreslit Pokrok i jednotlivé postavy tak plasticky, že jsem všechno prožíval intenzivněji, než kdybych to viděl v obrazové podobě. Na chvíli jsem se tak mohl mezi jednotlivé postavy přenést, přemýšlet s nimi a zamýšlet se nad nimi. Musím říct, že tuto stránku románů umí Němci obzvláště dobře (podobně např. Hesse a, tuším, Mann). A tak pro mne na chvíli byl důležitý Pokrok (myslím, že nejvíce je to vidět v pasážích týkajících se Ludvíka XVI. a šeříkového kruhu). Feuchtwanger si navíc vybral postavy velmi významné pro politický a obecně společenský život tehdejší doby. Některé postavy jsem znal jen zběžně (Marii Antoinettu a Ludvíka XVI.), některé více (Benjamin Franklin) a některé takřka vůbec a nechápu, jak jsem je mohl zcela opomenout (Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais; ten si mne získal definitivně ve chvíli, kdy jsem zjistil, jakou Mozartovu operu inspiroval).
Kromě doby a krásně vykreslených postav na Liškách na vinici obdivuji i velmi uvěřitelný popis jejich myšlení, rozhodování a jednání. Někteří autoři nechávají své postavy dělat úplně nesmyslná rozhodnutí, kdy člověk chce zabít jak postavu, tak autor (ano, mluvím o Dívce ve vlaku a mém pokusu prokousat se 50 odstínů čehosi, což jsem vzdal dost rychle, neb jsem nechtěl riskovat autolobotomii čtením). Naopak Feuchtwanger nikoli. A když už je nějaká postava, která je čtenáři i ostatním postavám trnem v oku, nechává Feuchtwanger vysvětlit i její úvahy, abychom pochopili, že obvykle obě strany sporu mají důvod, proč zastávat svůj postoj a proč jsou obvykle přesvědčeny, že jejich postoj je ten správný.
Jak jsem psal výše, knížku je možné doporučit všem, ale zejména bych ji doporučil středoškolákům, protože v sobě kombinuje několik prvků pro ně výhodných. Za prvé, od začátku do konce se příběh vyvíjí a knížka je napsána opravdu čtivě, takže čtenář udrží pozornost i v dnešní době, kdy mnoho z nás nedokáže vydržet bez sledování mobilu aspoň 15 minut). Za druhé, kniha je umístěna do doby, kterou je vhodné znát i pro středoškolské účely, protože v jeden okamžik nastaly zásadní zvraty ve směřování Evropy a Severní Ameriky, které ovlivnily přinejmenším další století (možná století obě) a které vedly k tomu, že „All men are born equal.“ Za třetí, se v té době (a z knihy je to snadno patrné) projevuje něco, co se dnes v době spin doctors a marketérů zdá až skoro utopické – filosof (ať už v podobě, v jisté míře, v ústraní žijícího Voltaira, nebo v podobě v Paříži vášnivě poletujícího Pierra) může vytvořit dílo, ze kterého čerpají další lidé, což ovlivní myšlení masy lidí natolik, že se změní politické zřízení. Podobný případ už mne z pozdější doby napadá jen marxismus-leninismus. Za čtvrté, kniha ukazuje způsob, jakým lidé dříve žili a ukazuje také modely toho, jak by měl vypadat vzdělaný člověk – jednotlivé postavy hostí přátele, píší dopisy, vynalézají a objevují, filosofují, mluví různými jazyky, tvoří umělecká díla atd. Zdá se mi, že je možno v tomto najít mnoho inspirace pro to, co je možné dělat (mimo trávení času před obrazovkami) a že lidským vztahům může takové zpomalení svědčit. Za páté, kniha dodává kontext mnoha uměleckým a filosofickým dílům, který může kdokoli, kdo má alespoň lehký zájem o tato díla, pomoci se na ně dívat.
Jelikož se jedná o historický román, tak na závěr chci podotknout, že nejsem vzděláním historik, proto nevím, jak přesný je záznam jednotlivých událostí, ale jako lehce poučeného laika mne žádná zásadní nesrovnalost nerušila.
Na závěr tak shrnuji, že kniha je úžasná jak s ohledem na kontext událostí, které popisuje, tak i s ohledem na detailní popis každodenního života jednotlivých postav. Pokud má někdo zájem o nenásilný vstup do 2. pol. 20. stol., měl by si zahrát Studenou válku. Pokud má někdo zájem o nenásilný vstup do 70. let 18. stol., měl by si přečíst Lišky na vinici. Jdu na Bláznovu moudrost.
Asi nejlepší Feuchtwangerův román, velice krásně zde popsal politické dění před Velkou francouzskou revolucí. A nastolil zde protiklady v podobě svobodomyslného vědce Benjamina Franklina a autokratickým a neschopným francouzským králem Ludvíkem XVI.
Velká francouzská revoluce je pro spisovatele velkým lákadlem. Lion Feuchwanger si pro pro svůj román vybral neméně zajímavou dobu předrevoluční. Politická situace ve druhé polovině 18. století ve Francii gradovala, před dveřmi stály nové pojmy : Spojené státy americké, občan, republika, rovnost, myšlenky Voltaira, a řada dalších významných osobností, Benjamin Franklin, La Fayette (má pamětní desku v Olomouci, kde byl za revoluce vězněn), ti všichni byli účastni procesu změn, kterými měl být nastolen nový řád. Historie nám ale ukázala, jak nastolování nového řádu probíhalo (a probíhá) a věděl to v době psaní svého románu i autor. Přesto napsal, že věří ...v pozvolný, ale jistý růst lidského rozumu mezi poslední a příští dobou ledovou ... (časový odhad není pro homo sapiens sapiens moc povzbudivý).
Přeloženo Annou Auředníčkovou (Čs spisovatel, 1960), velmi zajímavou osobností, mimochodem vedle Zdeny Salivarové Škvorecké a Madelaine Albright je jednou z mála českých žen, kterým byl udělen Řád Bílého lva (1928).
PS : bylo pro mne milé zjistit, že Pierre Caron de Beaumarchais je ten Beaumarchais, jehož dílo Figarova svatba sehrálo v Paříži roli rozbušky a stalo se předlohou pro libreto stejnojmenné opery Wolfganga A. Mozarta.
Štítky knihy
18. století rokoko Francie Marie Antoinetta Ludvík XVI., francouzský král, 1754-1793 historické romány
Autorovy další knížky
| 2008 |  Židovka z Toleda |
| 2007 | Lišky na vinici |
| 1967 |  Ošklivá vévodkyně Markéta Pyskatá |
| 1992 | Židovská válka |
| 1967 | Žid Süss |
Kniha Lišky na vinici je v
| Právě čtených | 2x |
| Přečtených | 318x |
| Čtenářské výzvě | 11x |
| Doporučených | 31x |
| Knihotéce | 338x |
| Chystám se číst | 123x |
| Chci si koupit | 14x |
| dalších seznamech | 3x |
Inu, po tříleté pauze jsem se vrátila ke čtení - a bylo to tak snadné.
Už vím, jaké to je, když Voltaire přijel do Paříže, stýská se mi po de Bumerachaisovi...inu, Fechtwanger je prostě nejlepší!