Lidé v Kalabrii

Když před sto padesáti lety líčil Vincenzo Padula život jihoitalských rolníků, pastýřů, vinařů, zbojníků, řemeslníků a jejich žen, bojoval svým plamenným a vášnivým slovem za lepší, skutečně lidský, kulturní život svých krajanů. Bystře viděl, proč se kalabrijskému lidu tak těžce žije. A Padula znal svůj lid: v jeho životě, v jeho písních a zvycích odkrýval všechnu jeho krásu, sílu, zdraví a schopnosti a tušil, jak by se mohly za příznivých podmínek rozvinout. Uvědomoval si, že všechno zlo, hubící a ochromující životy lidí, koření v jejich materiálních, hospodářských a sociálních poměrech, a proto je chtěl zlepšit a přebudovat. Domníval se však naivně, že stačí zlo odhalit a ukázat cestu k nápravě, a lidé - především ti mocní a bohatí, kteří pro to mají všechny podmínky - se již sami postarají, aby se všem žilo dobře, rozdělí se s chudými o své bohatství. Tento Padulův křesťanský omyl je však vyvažován spravedlivým rozhořčením, vášnivou snahou pomoci, rozhorlením, které pozvedá jeho hlas, zahrocuje jeho slova a ústí v odvážné, bojovné výpady proti kořistnictví a tmářství...... celý text