Léto, kdy umřel Hikaru 1

Jako někdo, kdo k manze a anime přistupuje s odporem, považuji titul Léto, kdy umřel Hikaru 1 za příjemné počtení, které mi otevřelo obzory a přimělo mě k tomu, abych této oblíbené literatuře dal ještě šanci. Není totiž vhodná jen pro milovníky a zběhlé čtenáře japonské literatury, ale i pro úplné začátečníky. Pokud stále váháte nad tím, zdali si titul přečíst, nebo ne, sáhněte po něm a nebudete litovat toho, co na vás čeká.

Brrrr.
Děsivé, děsivé, děsivé.
A geniální.
Nebo třeba ship Yoshiki x Hikaru.
Heheeee :P
Miluju.

Nemůžu se dočkat až zjistím, co se Hikaruovi (idk, zase já a moje skloňování) v tom lese SAKRA STALO!!??
Další. Díl. Sem. HNED!!!

Jošikiho napadne, že jeho kamarád Hikaru nějak není ve své kůži. A ono se ukáže, že měl pravdu. Doslova. Překvapení roku. A to nemyslím ironicky, jakože je teprve půlka ledna, tak nic lepšího nebylo. Léto, kdy umřel Hikaru je fenomenální manga a já se jen modlím, že bude mít pár dílů a nezvládne rozředit tu skvělou, tíživou atmosféru. Malé městečko obklopené temnými lesy, ve kterých sídlí jakási stará, odporná síla. Ta pomalu vsakuje mezi obyvatele a jen málokdo tuší, že se něco děje. Nervydrásající momenty, mrazivé panely, podivné situace. A vlastně i zvláštní sexuální napětí, kdy Jošiki měl Hikarua asi víc než za kámoše. To vše se tady krásně snoubí dohromady. A k tomu úchvatná kresba, s nápaditým panelováním, kde v depresích přetéká jeden do druhého, na hlavního hrdinu se lepí děsy a mezitím si pochoduje rozjuchaný kámoš. Ze kterého je ale vlastně jenom slupka. Moc se těším na pokračování a tohle budu doporučovat všem kolem.

Yoshiki si všimne, že jeho nejlepší kamarád Hikaru, který se na nějaký čas ztratil v horách se po svém návratu změnil. Vypadá stejně. Mluví stejně. Ale není to on. Něco ho nahradilo a Yoshiki se musí rozhodnout, jestli dokáže žít po boku něčeho, co se jen tváří jako jeho nejlepší kamarád.

Tenhle příběh mě naprosto pohltil. Atmosféra je od začátku tísnivá, znepokojivá a místy trochu strašidelná. Nejde o klasický horor plný lekaček, ale o pomalé, plíživé napětí, které vám zaleze pod kůži a zůstane tam. Neustálý pocit, že je něco špatně, ale nedokážete přesně říct co.
Nejvíc mě zasáhlo vykreslení přátelství mezi Yoshiki a Hikaru, jelikož Yoshiki ví pravdu, a přesto se nedokáže jejich přátelství vzdát. Kontrast mezi lidskou blízkostí a nelidskou přítomností funguje neuvěřitelně silně.

Příběh se mi velmi líbil a zanechal ve mně spoustu nepříjemných pocitů v tom nejlepším slova smyslu. Jsem velmi zvědavá, kam se bude děj dál vyvíjet, protože potenciál této mangy je obrovský a vypadá to, že by příběh možná mohl být ještě temnější.

Já k tomu už asi nemám moc co dodat.

Možná že jsem našla co jsem hledala? Snad. A kdovíproč právě to moje kreativita a aktivita nesnáší zrovna ideálně. Když se nad tím zamyslím, ty dvě hodiny v bezvědomí bych brala. V případě že by mi to alespoň na pár týdnů dopředu zrušilo denní ospalou neschopnost.

Nebo si můžu pogratulovat za ten úžasný nápad zakázat si dokoukávat anime dřív, než dočtu celou mangu. Ale co už.

Čekám na další díl.

Příběh na hranici hororu a psychologického dramatu s typicky absurdní japonskou zápletkou. Co se zpočátku zdá jako nesmyslná domněnka hlavního hrdiny – tedy že jeho dětský přítel byl nahrazen někým úplně jiným – se brzy stává skutečností, se kterou se musí vyrovnat nejen ústřední postavy, ale i čtenář samotný. A ejhle, právě ta pomalost vyprávění a tísnivá atmosféra poklidného městečka na kraji temných hvozdů dodává příběhu nejen na autentičnosti, ale především na strhující tajuplnosti.
Léto, kdy umřel Hikaru pracuje s motivem, který jako by vypadl z hrůzostrašných historek 19. století, z per mistrů jako Ambrose Bierce či H. P. Lovecraft. Zasazení do současnosti pak dává příběhu o to děsivější rozměr. Je to přesně ten typ hororu, kdy vás ani tak neděsí to co vidíte, jako to, co zůstává skryto. A právě s tajemstvím umí japonský tvůrce Mokumokuren pracovat na výbornou, protože odpovědi dávkuje v tak malých dávkách, že člověka nenechává ani na vteřinu v klidu. Jeden díl rozhodně nestačí.

Jak začít a napsat to správně? No uf, to je výzva!

Tenhle příběh totiž začíná právě tam, kde začíná. Momentem, kdy Jošiki ze sebe dostane ven něco, co ho trápí už hodně dlouho.

Ty nejsi Hikaru.

Jenom pár slov, ale změní to úplně všechno. Co mělo být věc, která přinese úlevu, je najendou možná ještě horší.

Já tě nechci zabít.

A tak vyjde ještě jedna důležitá pravda napovrch. Že raději tohle cosi, co vypadá jako Hikaru, než žádný Hikaru. Jenže věci nejsou tak snadný. Hlavně když se začnou ve vesnici dít divný věci. Ze kterých je snadný si věci odvodit. Ale vážně to bude tak snadný? Minimálně ve vztahu Jošikiho a Hikarua to snadný nebude. Protože Hikaru už není Hikaru.

Nebudu lhát, měla jsem trochu obavy. Už jenom proto, že jsem (logicky) anime viděla dřív a konec první série mám hodně vysoko ohledně emocí ve finále, kterých jsem se letos v seriálech dočkala. Plus samozřejmě vizuální stránka. Jenže tohle? Kresba je tady naprosto krásná a s těma všema detailama je to dokonalá pastva pro oči. Příběh samotný mě tedy už překvapit nemohl, ale tak to je přirozený. Když je něco dobrýho, je jedno, že to máte vlastně podruhý, protože to rozhodně není tak jako tak stejný.

Navíc ten příběh, kde je ta tenká hranice toho, co ještě smíte říct a co už nesmíte udělat strašně snadno překročitelná. Protože všechno vyřčené může mít vlastně trochu jiný význam, zároveň je všechno i možná metafora.

Tohle budete číst dlouho právě kvůli tomu, jak každé slovo působí. A jak každá nakreslená linka společně s tím vytváří mnohem větší celek. No, možná mnohem větší než je sám Jošiki a Hikaru. A to je teprve začátek!

Protože celková atmosféra je prostě skvělá a jako kdyby jste tam byli i vy. Tlačí vás dopředu a zároveň nechcete nikam pospíchat, aby to nebylo tak rychle pryč.

O tomhle příběhu se mi bude těžce mluvit, protože jsem asi stále nevstřebala všechny pocity. Nejprve je potřeba říct, že jsem čekala hodně emocí - vyrovnávání se s „cenou útěchy“ v podobě trošku jiného, přesto stejného, kamaráda a možná litování nevyřčených sympatií, dokud to šlo. Jak já se jen pletla!
Začátek knihy vůbec není o nějakém postupném podezření, že je něco špatně. Rovnou jsme vrženi do odhalení a seznámeni s tajemnou bytostí. Ta mě vlastně překvapila svou upřímností, což na mě působilo o to děsivějším dojmem. Stále jsem totiž čekala na ten háček.
Hlavní hrdina zažívá doslova psychologický horor. Nejen, že se musel vyrovnat se ztrátou, ale také s tím, že není sám, kdo cítí něco divného. Doslova stojí na rozcestí a upřímně se zdá, že obě cesty budou stejně děsivé… A špatné.
Celou tou tísnivou atmosféru podtrhává příjemná kresba, místy až nepatřičně pohodová a milá. Člověk prostě bojuje sám se sebou mezi tím, co vidí a co čte. Autor v nás doslova vyvolává stejné pocity, jaké musí zažívat hlavní hrdina. Děsivé a perfektní.
Nečekala jsem, že se bytost odhalí už na konci prvního dílu, ale rozhodně mě ten závěr napnul a nemůžu se dočkat dalšího svazku.

Hodně mi to připomínalo japonské horové anime Když cikády pláčou.
Je to milé, je to děsivé, je to znepokojivé. A těžko říct, o to tomuhle duchovi jde