Letní světlo, a pak přijde noc
Jón Kalman Stefánsson
https://www.databazeknih.cz/img/books/73_/73894/bmid_letni-svetlo-a-pak-prijde-noc-Iem-73894.jpg
4
243
74
V románu Letní světlo, a pak přijde noc nahlédneme do života lidí v malé islandské vesnici v 90. letech minulého století, za nastupující finanční expanze Islandu, následované totálním krachem. „Čas plyne, my žijeme, umíráme. Ale co je život? A jak veliká je vzdálenost mezi životem a smrtí, či je mezi nimi vůbec nějaká vzdálenost a jak se potom nazývá? Měříme ji v kilometrech, nebo v myšlenkách a dostane se někdo do meziprostoru? Dopředu — a potom zpět?“ Plynulý proud narace se v knize odvíjí v rytmu evokující prapůvodní — ústní a rytmický způsob předávání příběhu, který svou dravostí čtenáře uhrane jako magická krajina severu, na jejíž ploše se míhají osudy obyvatel jedné zapadlé islandské vesnice. V této malované pustině žijí bytosti zasažené těžko definovatelnou melancholií či skrytým šílenstvím, jež v nich po generace toto území podněcovalo a s nímž jsou tito lidé nevratně svázáni. V bezčasém světě světla a stínů, kde život plyne tempem mraků plujících po obloze či v závislosti na sezónních pracích a pohybech moře, do hry vstupují stejně jako kdekoliv jinde zákonitosti staré jako lidstvo samo, ať už jsou jimi život, láska, manželství, mateřství, lidské vášně či smrt.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2009 , DybbukOriginální název:
Sumarljós, og svo kemur nóttin , 2005
více info...
Přidat komentář
Kniha mě okouzlila svoji jednoduchou grafikou, ty černý proužky nevím proč, ale strašně se mi líbily. Jinak kniha byla jako střádání světla a tmy, některé povídky (nevím jestli to byli povídky, prostě příběhy obyvatel vesničky) mi byly více sympatické a některé zase méně a trvalo mi déle se jimi prokousat. Některé mě svým koncem nebo průběhem velmi překvapily, viz odhalení nevěry a nebo poslední kapitola a její závěr.
Letní světlo, a pak přijde noc. Nic víc nemohu napsat. Přesně to vystihuje celou knihu a krásu v ní.
V poslední době nějak přicházím na chuť knížkám, které jsou takříkajíc "o ničem". Pro tuhle to platí dvojnásob - o ničem a zároveň o všem, zkrátka o životě. A mně se ve své podstatě líbila. Je výborně napsaná. Skvěle se četla. Ale trochu mě mrzelo, že dané městečko s jeho obyvateli mi nebylo moc sympatické.
Nesympatie by ještě nemusela nutně vadit - to k životu také patří. Těžko se mi však skousávala ona (z mého pohledu) obhroublost, místy vulgárnost až pudovost jednání Islanďanů - jenže co naděláme, ono to asi opravdu odpovídá jejich povaze, nesetkala jsem se s tím ostatně v knize poprvé. Takže autor vlastně nejspíš vykreslil atmosféru daného místa dost realisticky.
Jinak myslím, že je to typ knihy, kterou kdyby člověk četl v pravidelných intervalech deseti až dvaceti let, pokaždé si z ní vezme něco jiného. Nebo to možná platí pro autora vůbec? Já mu asi ještě někdy dám šanci, ale přesně z tohohle důvodu (potvrdí se moje teorie?) to nechám nějaké ty roky uzrát...
Autor: Život je bohatý na otázky a chudý na odpovědi. Nicméně je pěkné probudit se tady ve vesnici časně z rána, do známého světa, kde většina věcí je na svém místě, oblázky se potápějí a znovu vykukují, aby se mohly nadechnout. Ale všechno se muže v pár okamžicích změnit. Z pracovitého manžela se může stát hloubavý a sobecký astronom, zklamaná a podvedená manželka je schopna zastřelit bezbranné zvíře, nebo i těžce vydobytý vzájemný vztah může přerušit tragická dopravní nehoda. V osmi kapitolách poznáváme příběhy lidí, které se mohou stát kdykoliv a kdekoliv na světě. Hledání nás učí novým slovům, jimiž líčíme svit hvězd, mlčení ryb, úsměv a smutek, konec světa a letní světlo. Máme nějaké poslání, kromě toho, že tiskneme rty na něčí ústa? Víš jak se řekne latinsky: toužím po tobě? A jak se to řekne islandsky? Elisabet-Matthias: aktuálně mi chybí milenec, pokud ses nezhoršil, mám se na co těšit...
Kniha je jeden z počátečních střípků spisovatelovy islandské mozaiky. Je to také cesta, kterou musel ujít, aby dospěl ke svému skvělému rybářsko-pošťáckému putování jeho ,,chlapce,, (Ráj a peklo, Smutek andělů a Lidské srdce) Kdo má rád Kalmana Stefánssona měl by si tuto knihu také přečíst.
Zvláštní a zádumčivý příběh ze severního Islandu - pro mne jižanku trochu nepochopitelný ...
Ze začátku jsem se pomalu začítala - mentalita seveřanů se mi zdála odlišná ...
Ale autor dokázal v průběhu děje nejen seznámit s krajinou - ale i s lidmi - žijícími i chybujícími tak jako my všichni ...
"Láska je nejmocnější pralátka, je to energie, jež pohání kola života a brání nám v tom, abychom se bezcílně zřítili do šedivé prázdnoty ..."
I severem cloumají lidské touhy a vášně - tím se nám postavy přiblíží ..
A ještě jedna myšlenka mne zaujala :
" dopisy, které si posíláme e-mailem, se za několik málo dní změní v nic ..."
" ... ale když jednoho dne někde narazíme na staré dopisy, najednou máme pocit, že jsme objevili vlákno, které se od nás odvíjí do minulosti .."
Kdo z nás to nezná - když v dědictví objeví stopy svých předků ...
„Člověk je divný tvor, je třeba osamělý a touží po společnosti, ale když někdo přijde, jako by se všechno obrátilo na ruby, a on by ze všeho nejraději zmizel do sebe a zůstal v klidu a sám“
Stefánsson si svojí trilogií o chlapci nasadil laťku hodně vysoko a v tomto románu zůstal, alespoň v mých očích, kousek pod vrcholem. Občas mi vadila uvzdychaná nostalgie po starých časech i trochu banální kritika západního světa. A taky mi chyběl nějaký silný dějový prvek, jednotící téma, které by knihu drželo víc pohromadě. Tím neříkám, že je chyba, že to v téhle knize nebylo (protože z její povahy to tam být nemohlo), jen říkám, proč mě trilogie zaujala o dost víc.
Je toho tady i tak hodně. Nebývalá obrazotvornost, působivá poetika všedního dne, mimořádně chytré postřehy, skutečné lidské tužby, strachy a obavy zasazené do magické reality severního Islandu – způsobem, který doslova bere dech. Jako čtenář vím, že postavy a zápletky nejsou reálné – tolik zajímavých osudů a zápletek by se do jedné vesnice nevešlo, ani na Islandu ne -, ale stejně jsem do jejich osudů zatažen, raduji se s nimi, bojím se s nimi, bojím se o ně.
„Dokonalá láska spočívá v tom, že snášíme chyby druhých, že se nedivíme jejich slabostem, že nás povznášejí i ty nejmenší ctnostné skutky, které u nich uvidíme,“ psala svatá Terezka mnoho let předtím, než se Jón Kalman narodil. Zmiňuji to tady proto, že pokud bych měl na Letním světle vyzvednout jen jednu věc, tak by to bylo to hluboké pochopení, které Stefánsson má (nebo alespoň já mám pocit, že cítím, že ho má) s lidmi v jejich slabých chvílích. Když mají Kjartan a Kirstin mimomanželský poměr, není na tom nic povznášejícího, ubližuje to nevinným lidem okolo, je to mravně pochybné, navíc jsou oba milenci zobrazeni jako fyzicky nepřitažliví lidé a celý ten jejich styk je takový ... trapný a jaksi ulepený. Stefánsson je neomlouvá a ani je nešetří. Přesto cítíme, že je i tak má rád, že jim rozumí, že je neodsuzuje. Je v tom obrovská lidskost. Opravdová lidskost.
Úžasně napsaná kniha. Sice mi trvalo hodně dlouho než jsme se na sebe naladili a už jsem to skoro chtěla i vzdát (což dělám výjimečně), ale pak jsem byla odměněna. Čím dál víc mě bavilo nakukovat do jednotlivých osudů obyvatel jedné vesničky, příběhy začaly souviset i nesouviset. Dokonce začaly hladit po duši. Jen ten poslední, ten přišel jako herda do zad a symbolicky vyjádřil drsnost kraje a lidí. Musím opět poděkovat výzvě, že mě k této knize dovedla, protože jinak bych ji asi nikdy nepřečetla.
Vesnička středisková, ale na Islandu. Jen důvodů k smíchu je nějak míň a důvodů k otevření láhve víc. Z pohledu na vztahy cítím chlapskou filozofii, občas mi vyrazí dech nečekaná poetika nebo sarkastické ohodnocení lidských slabostí.
Kniha je psaná ve stylu, který není moc častý. Jedná se o příběhy různých lidí, kteří bydlí v jedné vesnici na Islandu. Některé příběhy jsou nudnější a ten poslední je nesmutnější.
Jednu hvězdičku odebírám kvůli poslední povídce, která mi zkazila dojem z celé knihy. Kdybych předem věděla, jak bude poslední povídka ždímat emoce, vůbec bych ji nečetla.
Všechny předchozí povídky jsou spíše poklidné, plynou pomalu, i když se stane něco smutného nebo špatného, stále cítíte te klid a harmonii. V jednotlivých povídkách je obsaženo mnoho moudrosti a respektu ke světu a životu.
Kniha, ve které se moc nemluví, ale která je zároveň plná vášně, smutku, radosti, obav, lásky i tragédií. Čas pomalu plyne a zdánlivě se nic neděje, ale jsou i chvíle, kdy si lidé naplno uvědomí, co v životě získali nebo ztratili, a čtenář dýchá, miluje a podléhá slabostem spolu s postavami. I po jazykové stránce je kniha skvostná, pro mě to zatím byla lahůdka tohoto roku.
Kniha o ničem a zároveň o všem. Je to próza, ale při čtení si občas myslíte, že čtete báseň. Tak nádherně napsanou knihu jsem už dlouho nečetla.
Toto bola kniha, ktorá mi pripomínala rozprávku pre dospelých, so všetkými úskaliami reaálneho života na prachobyčajnej a predsa neobyčajnej dedine na Islande. Poláskala, utešila, zafilozofovala, zarmútila. Doporučujem a určite skúsim aj Rodovú ságu od autora.
„Přijeďte do míst, kde se nic neděje, nic se nehýbá kromě moře, oblak a čtyř koček domácích.“
I tak by podle vypravěčů mohla znít reklama na vesnici, o které kniha vypráví, ale sami dodávají, že by reklama nebyla úplně pravdivá. Vesnice nemá kostel ani hřbitov ani žádného významného jedince. A tak nám autor vypráví o životě obyčejných lidí, jejich láskách, nevěrách, vášních, samotě, stínech, které je pronásledují, i o jejich smrti.
„A jak veliká je vzdálenost mezi životem a smrtí, či je mezi nimi vůbec nějaká vzdálenost, a jak se potom nazývá?“
Život a smrt a věčná otázka proč člověk žije, to jsou hlavní motivy tohoto románu, který je složen z příběhů jednotlivých postav, které se různě prolínají a nabalují na sebe, protože „ten, kdo vypravuje o životě, má tendenci spříst co nejdelší vlákno – vždyť všechno, co děláme, je tak či onak boj proti smrti.“
Tato knížka je úplně jiná než trilogie Ráj a peklo, je tu jiný Island, takový klidný a přívětivý, žádný sníh, bouře, jen občas moře a luční ptáci, ovce a lidé.
Táto kniha od Stefanssona sa mi čítala o niečo ľahšie ako Ryby nemajú nohy. Myšlienky v nej plynuli úplne prirodzene, nezadrhávali sa, každá mala svoje miesto. Priestor, ktorý autor vytvoril mi neraz pripomenul miesto, z ktorého pochádzam, miesto, kde každý každého pozná a kde sa nič neutají. Vedieť kde, čo, kto s kým, prečo a načo to je hlavnou záľubou obyvateľov malých dediniek. Napriek tomu, že mne viac vyhovuje anonymita mesta, knižka má úplne očarila. Výborné postrehy, písanie o bežných veciach « mojimi » myšlienkami, úvahy, ktoré nám behajú denne hlavami a nikdy neprestanú, s mnohými sa dá veľmi ľahko stotožniť. Pre mňa je to určite titul, ktorý si zaobstarám do osobnej knižnice (po vrátení knihy z knižnice :-)) a budem sa k nemu vracať.
« Načo žijeme, dá sa taká otázka vôbec zodpovedať? Možno nie, máme nejakú úlohu, okrem bozkávania pier a tak ďalej? Avšak občas, no vždy len tesne pred tým, ako nás večer premôže spánok, keď pominie deň so všetkým svojím nepokojom, a my ležíme v posteli, načúvame tlkotu vlastného srdca a cez okná dnu preniká temnota, vtedy sa prebudí to hlboké a nepríjemné podozrenie, že sme uplynulý deň nevyužili naplno, že sme neurobili niečo, čo sme mali, hoci ani len netušíme čo. Zamyslel si sa niekedy nad tým, že ešte nikdy sme sa nemali tak dobre ako teraz, jednotlivec nikdy nemal viac možností, ako svoje okolie ovplyvniť, nikdy nebolo ľahšie niečo sa zúčastniť, no ešte nikdy nám tak nechýbala pevná voľa - ako je to možné? Odpoveď sa možno skrýva v inej otázke: Kto má z tohto stavu najväčší prospech? » (myšlienky zmyslu bytia na tomto svete patria k tým, ku ktorým sa autor neustále vracia)
« Často vidíme len to, čo je na povrchu, a pod ním sa môžu skrývať celé svety, o ktorých nemáme ani najmenšej potuchy. » (aké ľahké je odsúdiť druhých ľudí iba preto, že chceme…také typické pre dedinčanov)
Necakala som, ze sa mi to bude tak pacit. Bolo to krasne, nadherne lyrizovane opisy. Ako som citala, citila som slany morsky vzduch a islandsky vietor :D
Kniha by se lépe četla, kdyby byla graficky odlišena přímá řeč. Celkově jsem z knihy rozpačitá, protože se mi líbila i nelíbila. Čekala jsem, že se něco více dozvím o běžném životě na Islandu, ale moje očekávání to nesplnilo. Celkový příběh je průměrný.
Štítky knihy
Island zfilmováno islandská literatura 90. léta 20. století finanční krize rozhlasové zpracování melancholie
Autorovy další knížky
| 2009 |  Letní světlo, a pak přijde noc |
| 2012 | Ráj a peklo |
| 2014 | Smutek andělů |
| 2017 | Lidské srdce |
| 2016 | Ryby nemajú nohy |
Kniha Letní světlo, a pak přijde noc je v
| Právě čtených | 12x |
| Přečtených | 299x |
| Čtenářské výzvě | 60x |
| Doporučených | 39x |
| Knihotéce | 107x |
| Chystám se číst | 314x |
| Chci si koupit | 74x |
| dalších seznamech | 6x |
Opravdový koncert slov, podmanivá atmosféra Islandu a krásný, poetický příběh o životě v jedné malé vesničce na Islandu.
"Budeme vyprávět o všedních událostech, ale také o takových, které přesahují naše chápání, a to zřejmě jen proto, že pro ně neexistuje vysvětlení. Lidé mizí, sny mění život, skoro dvě stě let staří nebožtíci se zjevují, místo aby pokojně leželi na svém místě. A samozřejmě ti chceme vyprávět o noci, která se nad námi klene a čerpá svou moc z hlubin kosmu, o dnech, které přicházejí a odcházejí, o ptačím zpěvu a posledním okamžiku. Bude to určitě mnoho příběhů, začneme tady na vesnici a skončíme na zápraží jedné venkovské usedlosti na severu, ale teď už začínáme, všechno je na místě, veselí i osamělost, zdrženlivost a výpody fantazie, život a sen - ba ano, sny."
Pěkná práce s jazykem, autor často používá dlouhá souvětí složená z krátkých větiček, až si jeho pohrávání se slovy vynutí překvapivý, lehký úsměv. Román je oslava literatury jako žánru, vyvolává emoce a podněcuje fantazii. Stejně tak úžasná je i trilogie Ráj a peklo.