Legitimita moci v postmoderní době, Proč potřebuje EU členské státy?

24.06.2023

No, že bych z toho byl kdovíjak u vytržení... Docent Belling vcelku pěkně a racionálně třebaže ne vždy srozumitelně na vcelku zhuštěném prostoru shrnuje základní typologii legitimizačních přístupů ke státu. Jeho poněkud konzervativní pohled na věc (patrný snad už z toho, že nejcitovanějším autorem je pravděpodobně Hobbes) však ztěžuje jeho práci a snad mu tak trochu brání v pochopení celého problému, alespoň tedy z mého pohledu.

Autor se totiž nezamýšlí nad jádrem věci hledá teorii, která legitimuje a není vyvratitelná ve dvou větách nenašel ji. Spásu hledá u legitimity demokratické reprezentace. Z této pozice se obouvá do Evropské unie a Okamurovsky jí vyčítá demokratický deficit. Problém je, že nikdo, ani docent Belling, ještě nevysvětlil, proč by reprezentativní charakter demokracie měl ospravedlnit stát. Odpověď nakonec vždy zní protože proto, jen je trochu krásněji zaobalená. Problém je, jak již výše píši, že tohle není jádro problému. Otázka je, co to ta bájná, mytologická legitimita je a proč ji vlastně potřebujeme.

Pohybujeme se na rovině dvou soudů: něco je legitimní a z této legitimity se odvíjí legalita. Druhým soudem je, něco je legální a i přes tuto legalitu je to morální/nemorální. Dnešní společnost konečně a nezvratně připustila, líbí nelíbí libovolnému množství konzervativců, že morálka je ryze subjektivní, maximálně ještě intersubjektivní. Je tomu už více než sto let, přátelé, co Axel Hägerström přišel s morálním nonkognitivismem. Ten soud tak v praxi bude vypadat takto: Režim je legitimní, jeho korektně přijatý zákon je tudíž legální, ale z mého morálního soudu je: Morální a proto jej uposlechnu, nebo nemorální a proto jej neuposlechnu. To je alespoň pozitivistický pohled na věc. Jiná možnost je: režim je nelegitimní, jeho zákony tudíž nejsou legální, ale z mého morálního pohledu jsou: Morální a proto se jimi stejně budu řídit, nebo nemorální a nebudu se jimi řídit. Ptám se pak, k čemu ta legitimita vlastě je? Já třeba souhlasím s tím, že demokracie je vcelku fajn, mám ji rád, a proto bych patrně byl ochoten přistoupit v běžném diskursu na to, že je její reprezentační charakter legitimizačním prvkem systému. Ale objektivně vzato, termín legitimity je jen nástrojem pro označení odpůrců režimu, Kainovým znamením. Kdo zpochybňuje majestát Ludvíka XIV. bude popraven, neboť se vzepřel legitimitě pramenící z boha, zpochybnil legitimní feudální systém. Jevgenij Prigožin zpochybnil legitimní autoritu ruského lidu jako legitimizačního prvku národně socialisticky fungujícího Ruského režimu, proto nechť je popraven. Atentátníci, jež se pokusí zavraždit Adolfa Hitlera nechť jsou popraveni, zpochybnili legitimitu režimu pramenící z volksgeistu. Legitimita je nám k ničemu, máme-li schopnost morálního úsudku do tehdy, dokud nepotřebujeme označit něčí jednání jako nelegitimní. Je to obranný mechanismus, který funguje všude, je tudíž prázdný. Je to metanarativ a jako takový nechť je upálen.

Legitimitu nepotřebujeme. Co bez ní udrží jednotu státu? No násilí, dokud je pro většinu s ním disponujícím morálně akceptovatelné. Tak prosté to je. Je proto Okamurovsky tupé a populistické obviňovat EU z toho, že nedisponuje legitimitou to v praxi jen znamená, že dovoluje svým oponentům žít bez značky na čele. Evropská unie je v tom smyslu legitimní, že jsme se rozhodli ji murálně tolerovat víc nepotřebuje.

Jinak jak říkám, kniha to není špatná, pokud jde o rozbor legitimačních teorií. Vychází takřka úplně z Německého vědeckého prostředí, čímž je vcelku unikátní a oceněníhodná. Na straně druhé to generuje poněkud excesivní citování italských, anglických a francouzských autorů v němčině, ale budiž. Nadto publikace rozhodně nepřehání s primárními zdroji, ale budiž, budiž. Moje výhrady k ní jsou tak spíše ideové, nežli jakékoliv jiné. Rozhodně je to publikace zajímavá a stojí za přečtení, doporučuji.