Kůň pro Krakonoše

09.02.2024

Moje milovaná knížka z dětství, kterou jsem četla pořád dokola. Možná i proto jsou huculové jedním z mých nejoblíbenějších plemen koní.

10.04.2019

Tahle knížka je nenápadná a při vyřazování z knihoven, jak to tak bývá, se s ní nikdo moc nemazlil. Je tedy dneska už vzácná, tak stejně, jako jsou vzácní huculové, o kterých se tu píše. A také lidé, díky nimž se sem tam daří zachránit něco ohroženého, ať už jsou to mizející cenné biotopy a s nimi vzácné květiny, divoká zvířata, ale i některá zvířata domácí. Skromní, přátelští a vytrvalí koníci huculové osvědčili svoje výborné vlastnosti v dobách, kdy je lide ještě dovedli ocenit, pak se zdálo, že už budou brzy odsouzeni k vymření, ale našla se skupinka nadšenců a tenhle nepříznivý osud od nich odvrátila. V knížce se o tom podrobně vypráví, a aby byl děj osvěžen nějakým dobrodružstvím, je zde i podrobně popsána několikadenní cesta se skupinkou huculů po Krkonoších.

Dobrou zprávou je z dnešního pohledu to, že farma na Janově Hoře pořád ještě existuje a huculové tam žijí, vozí turisty, množí se, je o ně zájem. Ten je možná podpořen i tím, že hodně dětí i dospělých četlo slavného Hraničářova učně, kde se píše mj. i o sympatických konících se skoro stejnými přednostmi. Jinak je ale hucul teď už zase na ústupu. Jednak mu prý nesvědčí stupňující se letní vedra, jednak i v chovu zvířat se bohužel uplatňují módní vlivy, a kdo se nechce věnovat zrovna hipoterapii nebo cestám po horách, nepokládá zřejmě toto plemeno za dostatečně atraktivní. Doufejme, že naše děti a vnoučata nejsou posledními generacemi, které ještě huculy (a nejen huculy) zažily.