Kudy šel anděl

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Příběh začíná v 70. letech na ostravském sídlišti, kde vedle nejrůznějších přistěhovalců za prací a vykořeněných rodin vyrůstá také Martin Vrána. Útržkovitě sledujeme jeho životní pouť od vlasatého studenta gymnázia, prožívajícího své první lásky, přes slibnou dráhu překladatele až k osobním ztroskotáním, manželské krizi a životní deziluzi. Martin Vrána bilancuje svůj život před změnou režimu i po ní a rozpoznává, jak se do mladické bojechtivosti zvolna vkrádá rozčarování, zklamání a únava. Ale přesto přese všechno jsme tady....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/43_/43273/kudy-sel-andel-cQ0-43273.png 473
Žánr
Romány, Literatura česká
Vydáno, Vetus Via
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (11)

Kniha Kudy šel anděl

Přidat komentář
bublinka13
13. listopadu

Po letech jsem konečně poprvé dočetla (asi na pátý pokus). Pro mě to byl boj, knížka mi vůbec nesedla. Možná zkusím znovu za pár let a třeba změním názor (po prvním nedočtení jsem ji odložila s tím, že "nikdy více").

AlčaVaca
26. září

Není to autor, kterého bych v současné době vyhledávala. Přiznám se, že jsem jej četla jen kvůli čtenářské výzvě. Ale nechci odrazovat, dalo se to přelouskat.

leny.wood
26. srpna

Mně osobně kniha nic nedala. Líbily se mi slovní obraty, autorova práce se slovy je skvělá. Ale příběh jako takový je pro mě o ničem, mnohdy mi trvalo, než jsem se zorientovala, kam zrovna autor s vyprávěním zamířil.

salamandrina
23. srpna

Nikdy nezklame.

mirektrubak
11. července

„Dodnes nepochopil, co jí zasvítilo v očích, když se potkali jako dva neznámí lidé. Co svítí neznámým? Na co si vzpomínají ti, kteří spolu nic nemají? Když sláma slov o osudových setkáních, v nichž jsou si lidé souzeni, je už dávno vymlácena až na prach. Na prach, který může vzbudit leda tak alergii. Lidé si nejsou souzeni, lidé jsou odsouzení, nemohou si patřit, nemohou patřit k sobě, nemohou patřit vůbec nikam. Copak neprožil už dost, aby nechápal, že právě nepatřičnost je tím jediným domovem, který člověku zbyl pod nebezpečnými nebesy?“

Před časem jsem viděl dokumentární film o životě na poušti. Faktografické údaje už se mi dávno vykouřily z hlavy, ale pamatuji si, že mě fascinovalo, v jak nehostinných podmínkách dokáže život (fauna i flóra) existovat, jak málo stačí životu k tomu, aby se někde uchytil, aby dokázal prospívat. Nebo se alespoň uchovat k možnosti budoucího prospívání.
Myslím na to při každé Balabánově knize, protože mi to připomíná jeho postavy, zejména ty jeho autobiografické, zlomené muže. Oni vidí bídu světa i bídu svou, nemohou ji nevidět a nedokážou si o ní nic namlouvat, zamést ji pod koberec. Ale přesto pořád nějak vztahují ruce k žití, nějak se jim pokaždé podaří najít sílu k dalšímu potýkání se s osudem, vždycky někde najdou malý kousek půdy, do které dokážou zapustit kořeny. Je v tom – přes všechnu nespornou temnotu a zobrazovanou krutou pravdu o nás – pořádný kus naděje. Proto nemám ze čtení knih Jana Balabána depresivní pocity. Smutek ano, taky soucit, ale ne beznaděj.
Kudy šel anděl je chytře napsaná kniha, koncepčně. Nevypadá tak na první pohled, ale je. Změny vypravěčů, navzájem se doplňujících a podávajících stejné zápletky z různých perspektiv mohou působit trochu chaoticky, neurovnaně, ale vše sloužilo k dotvoření celkového dojmu. Nasvícení z více úhlů vytvářelo potřebnou hloubku.

Čím ses zkazil, tím se naprav, tvrdí jedna z rad na boj proti kocovině (mimochodem, dokonale nefunkční :-). Balabánův Martin se toho, zdá se, drží. Tak svoji obavu z toho, jestli vůbec může přijít Bohu na oči („Už tím, že žijeme, křivdíme čemusi svatému, něčemu lepšímu, co by tu mohlo být místo nás.“) překrývá tím, že stále v životě touží po duchovním přesahu. Tak svoje zklamání z lidí („Chtěl jsem u tebe najít pokoj. Mít ten zatracený pokoj se svou ženou. Člověk musí být blázen, když tomu věří.“) přemění v investici do nového vztahu. A nakonec to funguje, nedokonale, neohrabaně, ale funguje.
Svědectví o tom, co všechno člověk dokáže přežít, jak nakonec každou porážku dokáže v něco dýchajícího přetavit – hlavně tím jsou pro mě Balabánovy knihy cenné. Protože ukazují vůli k životu všemu navzdory.
„Cítil, že ani nechce, aby byla Monika s ním. Stačilo mu vědět, že je, tak jako jsou jiní lidé, tak je Monika, krásná jako asijský jelen. Mohl se jen tak opřít o sloup důvěry. Nebo nedůvěry? Kdo se v tom vyzná? Se zatajeným dechem cítil, že ztrácí hlavu.“

bekule
19. února

Chtěla jsem nám dát ještě jednou šanci, ale podobně jako se stejně vychvalovanou Petrou Hůlovou, jsme se zkrátka nesešli. Ani s druhou knihou, a dál už to zkoušet nebudu. Nemám na to, pochopit a strávit tu všude přítomnou depresi....
Můj nejnepříjemnější bod..............................................Výzvy 2019/11

Imor
16. února

Brilantně napsaný pochmurně -depresivní příběh osamělého muže.
"A ticho, ticho, které se musíš naučit slyšet, pak je ti dobře." - a spousta dalších krásných vět a souvětí.

432830
06. ledna

Kniha je pomerne kratka, a nerozviji se tu tedy nejaky uceleny pribeh...jde spis o utrzky, zaznamy ze zivota nekolika hlavnich postav, o pravdepodobne klicove momenty (ale i vsedni situace) jejich zivota..v knize me zaujalo jen par mist, ktere me primely nad necim se zamyslet..konec neni nijak vypointovan, jedna se o existencionalni knihu, o implicitni uvahy o smyslu zivota..ja nejsem fanda existencionalismu, protp tak slabe hodnoceni

1