Krve po kolena: Solferino 1859 – zlom ve válkách o sjednocení Itálie

17.10.2018

Luboš Taraba dokáže samozřejmě skvěle popsat vlastní vojenské operace, vše, co s vedením války souvisí technicky, organizačně a ví si rady i s jednotlivými vojenskými činiteli. Přitom se v popisu bojů nevyžívá a všímá si následků oné "slávy". Co je ale ještě cennější je jeho perfektně podané pozadí a širší souvislosti. Zdánlivě je Solferino a Prodané vítězství "jenom" o tom, jak staré Rakousko ztratilo svoje italské državy. Ale pro mně je to ukázka, jak se dělala politika a jak se do té politiky odrážela a dodnes odráží mentalita jednotlivých zúčastněných etnik a často dodnes existujících států. V tom je ona poučnost dějin. Můžeme se divit a možná i trochu vztekat nad omezeností a naivitou ministrů Franze Josefa i jeho samotného. Můžeme kroutit hlavou nad počínáním Viktora Emanuela a to přesto, že budeme respektovat fakt, že dost Italů se chtělo sjednotit v jednom a národním státě (který tak nějak ke skutečné jednotě a hlavně harmonii nedospěl dodnes). Záchvěvy obdivu a respektu budeme cítit k obratnému a realistickému Cavourovi nebo tak nějak italsky typickému Garibaldimu. Budeme cítit odpor k ostatním mocnostem, které svoje názory a postoje řídily tím, co za cca 50 let nazve ministr zahraničí člena trojspolku již sjednocené Itálie Sidney Sonnino "svatým sobectvím", a i když věcně budeme jejich postoje a pohnutky chápat, z hlediska znalosti pozdějších dějů s nimi souhlasit nebudeme. Budeme především litovat statisíce těch z drtivé většiny obyčejných lidí, které válka v širokém spektru utrpení postihla. Ale z čeho je osobně mně zle, je chování Francie a její skutky. Bezcharakternost Napoleona III. je jenom vrchol ledovce v chování a hlavně mentalitě jeho krajanů odspoda až k trůnu. Fakt, že v polovině století tento národ znovu adoruje potomky Napoleona, člověka, kterého nazval spisovatel Hugo velkým, ačkoliv se jednalo o prvního moderního totalitního diktátora, masového vraha a válečného zločince je smutná a nepochopitelná. Drzost, s jakou se jeho synovec a "osvoboditel" Itálie domáhal Savojska a Nizzy (dnes Nice), kdy najednou Piemonťany nechal zcela na holičkách, poté co podepsal s Rakušany za jejich zády smlouvu z Villafrancy mi připomíná nejen jeho strýce, ale celou řadu jeho následovníků v čele země galského kohouta a to dodnes. A když člověk následně čte Podivnou válku od stejného autora, pocítí záblesk jistého uspokojení nad porážkou Francie, byť negativa této porážky Evropu stály další potoky krve a orgie ničení o několik levelů výš, než tomu bylo u Magenty a Solferina...