Krvavý román
kniha od: Josef Váchal
https://www.databazeknih.cz/https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/43144/krvavy-roman-43144.jpg
4.2
254
Pravděpodobně nejznámější, takřka kultovní, Váchalovo dílo je možná zbytečné představovat. V knize dokončené roku 1924 složil Josef Váchal hold lidovému čtení 19. století – krvavému románu, „krváku“. Tohoto brakového žánru, jehož charakteristickými rysy byla prostoduchá srozumitelnost, romantika a dobrodružný děj, byl Váchal velkým znalcem, sběratelem a obdivovatelem. Ději předchází studie o historii a významu krvavého románu. Samotný děj je rozvinut do takřka nezvladatelného množství linií. Typické vlastnosti krváků jsou zde tak dohnány do extrému, čímž se dílo vlastně stává jejich velmi humornou parodií. V postavách Krvavého románu Váchal mimo jiné karikuje mnoho svých přátel (což bylo dokonce příčinou roztržky s J. Portmanem) a sám mezi ně vstupuje ve více podobách (zejm. jako dřevorytec Paseka). To vše je doprovázeno množstvím jednoduchých expresivních dřevorytů.... celý text
Komentáře (48)
Komentáře 48 Recenze 1
Úžasný úlet. Tak dobre napísanú recesiu som asi ešte nikdy nečítala. Kvetnaté, bláznivé, absurdné.
Ztřeštěná, zamotaná, místy vtipná a bláznivá směs všeho možného. Taková blbá absurdita. Vyslechla jsem audio.
ach, jaký nerozum vytýkat krvavému románu, že je slátaninou v nejlepší tradici tohoto žánru. barokní, pitoreskní, proletářské a klerikální a hlavně nádherné třeštění. úvod do Váchala pro mladší a nepokročilé.
doporučují též (bohužel notně zkrácenou) audioknihu, kdy škobrtný a úsilný přednes Leoše Suchařípy poetiku ještě násobí.
aktualizace: rád poslouchám v autě na dlouhých nudných cestách audioknihy. tentokrát Viktora Huga Bídníky. a tepu se smíchy, jak si Váchal dělá pustou legraci z těchto špalků. nebyli snad oni klasici placeni od normostrany? a proč sakra zasviňovali knihy zmatenými vsuvkami s dějem nesouvisejícími? postavy se vynořují a zanořují, aniž by měly co říci. s oblíbeným internetovým glosátorem z aussigu volám: "pisálci, nebojte se dylítu! nekouše!"
Já prostě ten jazyk Josefa Váchala jakož i jeho humor a přímočarenství umě v románový krvák vpletené zbožňuji. Kdo by čekal outrapy dívek a paní, mrtvol plno a peleš lotrovskou čili bordel ve Španělích, rozhodně nebude zklamán. Autor sám vstupuje do děje, uvádí ho, aby vzápětí svůj úvod strhal jako pitomý žvást, román v půli seká jako prsty jedné milostnice, které se po zásahu nožem rozletí do všech koutů světnice. Literární skvost pro silné čtenářské nátury.
Kdyby to nebyla legendární kniha tak je to vlastně hrozná slátanina. Místy docela vtipná. Rád bych znovu někdy viděl film. Ale už ho v tv nedávají. Zajímavé jsou ilustrace a fakt, že kniha byla vysázena bez psané předlohy.
"Za svou nahotu nemuseli se před svými dítkami docela nic styděti z té příčiny, že jednak nosili oba fíkový list a druhak dosud žádných dítek neměli."
Absurdní, geniální, vtipný.
Dnes už trochu krkolomné ale stojí to za to!
Tato kniha je absolutně geniální svým závěrem. Když se o ní bavím s někým kdo ji četl a zmíním se o závěru, stává se, že diskuze končí intenzivním oboustranným chechotem. Kdo neznáte, čtěte.
Ke knize jsem zpočátku přistupovala s velkou nadsázkou, postupně si mě však autor šikovně omotal kolem prstu. Satiricky laděné historky se začaly prolínat a vytvořily zamotaný příběh, ve kterém se i autor sám musel ztrácet. Řečeno dnešní terminologií: není tu nouze o vtip, krev ani trochu té duchařiny.
Od úvodní studie má člověk trochu pocit, že si z něj někdo dělá šoufky. Ona je ta hranice mezi obhajobou pokleslého žánru, výsměchem, mystifikací a parodií poněkud tenká. Málokterá kniha skýtá seznam knih, které autor akutně shání a prosí o jejich poslání – kdo by totiž pohrdnul krváčkem? Pak jsou tam další parády, jako například údajné prémie pro kupující knih (kočáry!). Váchal vymezuje žánr a líčí jeho. Dějiny (s nemálo otravnými výpady proti současnosti, to mi přišlo zbytečné, na to je dost prostoru v samotném díle). A pak to začne.
Spleť dějových linek, jedna linoucí se Čechami, druhá až někde v Barceloně – to však rozhodně není problémem, aby se pěkně sešly. Nejlépe s časovými hrubkami, podle nichž se Machar de facto potkává s Jezuity. Postavy naprosto podléhají ději, klidně se po rozříznutí krční tepny zase postaví na nohy a jde se, vždyť o napínavost a drama nemůže být nouze! Motivace žádná, psychologizace aby člověk rovněž pohledal, ale senzace hromady. Váchal vyhrocuje typické krvákové prvky do absurdna, nedbá na fyzické zákonitosti – přece to působí velmi promyšleným dojmem, když se na to díváme jako na parodii. Vypravěč, jenž neustále čtenáře o něčem ubezpečuje, vysvětluje mu a zbytečně naléhá, jen aby vybudoval napínavý moment, je svou lidovostí taky k popukání.
Skvělý je i jazykový humor – španělské nejsou jen chřipky, ale i ptáčci. Na bázi takovýchto drobností dokáže autor vykonstruovat celou zápletku (protože kaple a kapela není to stejný). Ten humor se vyskytuje i situačně, někdy s jakousi iluzí – nůž není nůž, ale jen papír psaný za běhu, nejedná se o hlavu nepřítele, nicméně o obyčejný knoflík. Jindy se zas pokládají za zeď drahokamy místo střepů, pluje se v sudech se soleným masem, řežou se žebříky z matrace, zapadá se do lavin kvůli kořalce a vůbec – každá krátká kapitola poskytne něco tuze zvláštního.
Nejde ale jen o prostý výsměch, což dosvědčuje jakási druhá část, v níž figuruje nakladatel Paseka – část osobnosti samotného Váchala. Dochází tak k románu o románu, kde po jezuitech, svobodných zednářích a tak ironizuje autor i sám sebe. Korektury probíhají, ale proč je využít, když se jedná jen o bibliofilii o pár kusech, ovšem s luxusním papírem? Závěrečný příchod dalších dvou postav do sebe skládá celou osobnost. Nedostatek papíru ořezává děje, ale vlastně se nic neděje – stálo to za to i takhle.
Možná že i "pokleslé žánry" mají své kvality, své prvky, které by neměly být přehlíženy. Váchal se nebere vážně, ale vytváří knihu, která je vhodná jak pro postmodernistické badatele, tak pro do literatury nijak zaslíbeného čtenáře. Elitářské možná není nic a pokleslé taky ne – špatné může být cokoliv, když je to podáno jak rohlík se salámem. Když to je naopak rafinované, pak si člověk s radostí přečte i takový roztomilý krváček.
Tomu hraběti umírající otec odkázal velkou sumu peněz s podotknutím, aby za ně pořídil kapli domácí. Syn však rozuměl, že si otec přál domácí kapelu a proto si za dědictví koupil harmonium, na kterém velmi krásné valčíky a smuteční pochody vyhrával.
(s. 171)
Váchal je ten typ člověka, se kterým bych strašně rád zašel na škopek, ale asi bych se s ním během večera hrozně pohádal o některých věcech.
Krvavý román je parodií plnou humorných scén viz např.:
"Tomu kuchaři ta koule utrhla obě ruce i nohy a odhodila jej přes palubu do moře. Na štěstí byl ten kuchař výborným plavcem i podařilo se mu se zachránit." (s. 157)
Graficky svérázné zpracování jenom ukazuje na Váchalovu uměleckou všestrannost. Jedná se určitě o vděčného umělce pro literární badatele (dřevorytec, spisovatel, tiskař, vazač, grafik, malíř atd.) Váchalova osobnost a dílo stojí určitě za to, aby se mu odborná veřejnost věnovala. Již jenom o Váchalově víře či nevíře, lze popsat stovky stran.
V Krvavém románě je silně cítit tón anti-klerikalismu, zároveň je však celá kniha jeden velký vtip či snad to má být skrytý Váchalův manifest? Jak moc vážně máme vlastně Váchalův text, respektive jeho názory v textu, brát vážně? Toť je otázka. Na jednu stranu Váchal přispíval kdysi do revue Meditace a přátelil se krátce s Demlem (viz např. dřevoryty k Demlově próze Hrad smrti), na straně druhé byl Váchal členem bezvěrecké Volné myšlenky a v pozdějších létech svého života už vystupoval jako jeden z kritiků katolicismu, přesto je jeho dílo plné hledání něčeho, co nás přesahuje, jak píše p. Kudláč (KUDLÁČ, K. K. Antonín. Pekelníkova víra, Josef Váchal, Volná myšlenka a něco o dřevorytcových náboženských názorech. In: Sborník textů ze sympozia v Klatovech, s. 35-43).
Asi bych Váchala osobně zařadil mezi ty velké individualistické osobnosti přelomu 19./20. a počátku 20. století, např. Ladislava Klímu či F. Nietzscheho. Osobnosti jež stojí za pozornost a kritiku, za čas, abyste se jimi zabývali, i když s jejich názory nutně sympatizovat nemusíte.
A ač se tedy jedná o velké zjednodušení komplikovaného Váchalova umění, jež jako ryze individualistické podléhá jedinečnosti Váchala samorosta, nelze nevidět, jaký vliv na jeho prozaické dílo má barokní literatura, ač už do větné skladby, tak typografie a ilustrací.
Nakonec bych ještě jednou zdůraznil, že Váchal byl především také humorista a u jeho díla jsem se náramně zasmál, i když je plné různých předsudků a zjednodušení (například postupů inkvizice a stavění komunistů a zednářů na jednu roveň s katolíky), přesto vše, pokud je to v roušce komické zabalené, lze Váchalovi odpustit.
tohle mě hodně bavilo, když to člověk nebere moc vážně tak je to skvělá blbost, a miluju Váchalův smysl pro humor (nemohl život psa, tak ho šatil; neuměla španělsky, i když jen týden předtím prodělala španělskou chřipku...) i to jak se prakticky vkládá do děje a mluví o tom jak tu knihu jakože vydávali, fakt šílenec ten typek ale v dobrym
Poslouchal jsem jako audioknihu. Knihu mám tištěnou v knihovně, ale dvakrát jsem ji odložil, z části kvůli opravdu dlouhé předmluvě (které nakonec litoval i fiktivní autor) a zčásti kvůli jazyku kterým je napsaná, je pro mně trochu krkolomný. Tudíž jsem se na poslech moc těšil, stejně tak jsem z něj ale měl obavy.
Tak za prvé kniha nemá žádný děj a ač jsem se ho snažil sledovat sebevíc, většina příběhů se ztrácí zcela neukončena. Naštěstí je to všechno osvětleno vsuvkou z "autorova" pohledu.
Za druhé je skoro neuvěřitelné, jak šílenou satiru dokázal Váchal vytvořit skoro sto let předtím, než se tento literární žánr stal tolik populární. Při poslechu jsem jasně slyšel jak z této knihy dokáží těžit současní autoři. Až nečekanou podobnost pociťuji s "Mlýnem na mumie", ne dějovou, ale tak nějak myšlenkové pochody autorů.
Moc se mi líbilo, jak dokázal zakomponovat sám sebe do děje a ještě vlastně ospravedlnit veškeré nedostatky knihy. Stejně tak je zde zakomponované i Portmoneum.
Takže jediná věc která mi vadí bylo nalákání na úžasné zápletky a potom vyšumění jednotlivých epizod do ztracena. I když, i to je tu ospravedlněno - holt došel papír, ale stejně si myslím, že se měl Paseka raději oženit a dílo dokončit.
Ano audio verze se mi velmi líbila obzvláště vtipná vsuvka"pán neměl na to aby svého psa živil tak ho alespoň šatil".
Určitě jsem po poslechu audioknihy a přečtení zdejších recenzí zvědavý na opěvovanou vizuální stránku knihy, NICMÉNĚ každému doporučuji právě audioverzi v podání fantastického Leoše Suchařípy v jeho ŽIVOTNÍ roli.
Nejdřív se pustíte do čtení s nadhledem a mírným odstupem. Pak se začnete pomalu nořit do krvavé lázně tohohle děsivého propletence a autor si vás začne pěkně odmotávat kolem prstu. A když to najednou skončí, vraždili byste alespoň pro pár dalších řádků :-) Vždyť, kdo by odolal pokušení číst dál, když se dozví, že "všech deset prstů zrádné milenky rozlétlo se s hlučným rachotem do všech koutů sálu..."!
Kryndapánašajzehund. Tohle je spektákl. Tohle je neskutečná záležitost. Mnohoznačná. Esej o jednom žánru. Jeho chvála a oslava. Zároveň jeho parodie i úvod do tématiky a její obsažné shrnutí. Neb četli-li jste Krvavý román, četli jste všechny krvavé romány a netřeba číst další. Tohle je opravdu zvláštní záležitost vyžadující zvláštní přístup. Přesně ta věc, která buď sedne nebo zcela mine. Může to být stejně dobré jako špatné, odpadové jako pětihvězdičkové. Záleží na přístupu, souznění, pochopení, přijetí. Popravdě, někde před stou stránkou jsem se naprosto ztratil v ději (který to, pravděpodobně, stejně nemá). Ale nijak to nevadilo, užíval jsem si jednotlivé scény, bizarní nápady, komiku a neuvěřitelnost, psanou s takovou lehkostí a průrazností. Jeden ze zapomenutých klenotů stavebních kamenů českého bizarro fiction. Prostě úlet. Velká čest Československému spisovateli, že to vytiskli v původní podobě. Opravdu váhám s hodnocením - můžu dát stejně 3 jako 5*. Tedy kompromis.
Jsem moc rád, že vznikají úlety, tedy když autor umí psát, což v případě Váchala naštěstí platí.
Nuže.... Geniálně zpracované literární dílo. Brilantnost propojení dějových linií je až zarážející. Zprvu jsem se obávala fontu a velikosti písma, kterým je kniha psaná. Mé pochyby byly zbytečné. Natolik mě vtáhl děj krváků, že nestandardní písmo mi nebylo překážkou.
Mé stanovisko: rozhodně DOPORUČUJI :)
Z této úžasné záležitosti mi nejvíc utkvěla v paměti hláška o tom, že dotyčný je dřevorytec, ale z nedostatku materiálu ryje do dobrých lidí... :-D
O panu Váchalovi jsem se dozvěděla při návštěvě Litomyšle. Portmoneum a ulička J. Váchaly na mě udělaly dojem, takže když na mě v knihovně vykoukl Krvavý román, nedalo se jinak než po něm sáhnout. Nedokážu ale říct, jestli to bylo šťastná volba nebo ne :D Hodnocení se prozatím zdržuji. Takový galimatyáš jsem snad nikdy nečetla.
Dřevoryty jsou famózní, bez nich by byla kniha dost ochuzena. Také se mi líbilo originální tištění knihy.
I vzhledem k době svého napsání si kniha zaslouží zastaralé, ale zcela odpovídající označení: fantasmagorie. A má všechny atributy, které byste od knihy takto označené mohli chtít: ztracené šlechtické děti, tajemné zednáře, zkorumpované kněží, ctnostné prostitutky, šílené alkoholiky, prohnaného hypnotizéra, krvelačné piráty, nešťastného vlkodlaka, všehoschopné kanibaly, sem tam nějakého ducha a dokonce i pravého čerta. K tomu potoky krve, balónky z močových měchýřů a samozřejmě i zakopaný poklad. Originální ilustrace bravurně vykreslují atmosféru.
Souhlasím s komentářem Romanky89: Tuto knihu musíte milovat, nebo nenávidět. Já jí miluju! :-D
Doporučuji.
Vůbec mě to nebavilo a do čtení jsem se nutila :(. Snad kdyby byla kniha o polovinu kratší...
Když jsem knihu začla číst, říkala jsem si, sakra, co je to za slátaninu? Ale ono je to tak blbý až je to naprosto geniální! Je tam opravdu všechno - vraždy, výměna dětí, duchové, zednáři, inkvizice, piráti, trosečníci, kanibalismus atd. atd. atd. Tuhle knihu musíte milovat, nebo nenávidět, já ji miluju! Skvělý humor, skvělé dřevoryty. Kdo nebyl v Litomyšli ve Váchalově Portmoneu, doporučuji.
"Já jsem se poprvé taky uleknula, když mi po těle červené puntíčky vyskákaly, až jeden pan doktor, který k nám chodí, mi řekl, že je to docela obyčejný sifilis."
"Kdo v sebe alkohol lije,
spálí si v mozku ganglie.
Rozumný vždy myslí na ledviny, játra,
není-li v tom líh, co pije, pátrá.
Ani tak neškodějí ženské,
jak pivo plzeňské."
Čtenářská výzva 2018: Kniha autora, který žil ve vašem kraji.
Taková famózní ptákovina! Krvavý román jsem pořídila hned, jak v roce devadesátém vyšel, protože to byla doba, kdy vycházely všechny možné knihy a nebylo jasné, jak dlouho jim to vydrží. No v každém případě to tady čekalo doteď, než na to dojde. Už na to došlo a je to úchvatná ptákovina do chvíle, než Mistrovi dojde papír a nikde nikdo, kdo by mu na něj dal. Takže závěr slabší, nicméně avizovaně, takže se nedá ani zvolat, i kdyby se chtělo :“Bídníče! Cos to učinil?!“
O absurdním humoru této publikace jsem se přesvědčil a uznávám, že nemá chybu. Zábavný je i jazyk plný chyb, nedopatření, nepříliš vhodných vyjádření a snad automatismů. Jinak člověk slova myslí, jinak je píše, jinak je píše na stroji - a nedivme se - úplně jinak je sází. Román bych přirovnal ke snu, který se dávkuje po jednotlivých obrazech a teprve rozum probudivšího se lepí z těchto střípků lidskému chápání trochu přijatelný příběh. Vizuální dojem je zde neodmyslitelný. Nelze pominout ani legendu jak (ta původní) kniha technicky vznikala a kdo ji vytvořil.
...a koupil k ochraně obrovskeho, silneho psa. Toho psa pouze šatí protoze uživit by ho nedovedl..:-D
Vtipné. Absurdní. A čarokrásné. Řečeno Váchalovo mluvou. Krvavý román, alias krvák nebo krvas, aneb studie a apologetika tohoto, dle "vzdělanců kulturních", opovrženíhodného braku a odpadku české literatury, je jedinečné dílo. Josef Váchal, známý též třeba coby Josef Paseka a "mravní zpustlík", psal tuto satiru s nemalou dávkou cynismu, sarkasmu a despektu k obecně platnému systému, měšťácké společnosti, k bolševismu, katolicismu a jezuitům/inkvizici a rádoby morálním postojům své doby, tedy zvráceným předsudkům. Své zápletky často podivně proplétá a dovádí parodicky ad absurdum. A ne všechny pak také rozplétá... Ale aby byl nejspíš spravedlivý, trefuje se v podstatě do téměř každého. Včetně sebe. Váchal oplývá specifickým, úsměvným humorem. A ta nádherná, starobylá čeština. Má čtenářská duše plesá a oko se těší. Vydání z roku 1990 je vskutku malebné. Zakoupila jsem jej poté, co jsem shlédla impozantní, hlubiny Váchalovy duše odhalující výstavu jeho dřevořezeb, rukopisů, kreseb a dokonce i nábytku v Rudolfinu. Ze všeho na mě čišelo utrpení, nemoc, peklo... odraz jeho vlastních prožitků a temného já. Čas od času si Váchalův krvas sám řekne o otevření a začtení se.
"Ať mně vlezou všichni na hrb, pacholci."
Škoda že jsem tuhle bombu četla už ani nevím jak dávno a od té doby ji ne a ne sehnat. Naštěstí mi ji aspoň trošku nahradilo, když jsem nedávno pročítala Tajemství starého rodu od Karla Maye /samozřejmě jen ze zvědavosti a studijních důvodů, chacha ;-)/
Rozhodně, kdo si chce hrát, užije si:-) Nakonec, současné "harlekýnky" a Ren Dharkovky nejsou zas o tolik odlišné. Jen si nemyslím, že by zažraný čtenář tohoto žánru tu nádhernou parodii, kterou Josef Váchal s takovou láskou stvořil, pochopil. To je záležitost pro fajnšmekry :-)
Skutečná perla česky psané literatury. Rvu si vlasy, že jsem si Váchala pořádně přečetl až na prahu třicítky a nikoliv dříve.
Vždycky jsem si chtěla nějakej krvavej román přečíst mám dojem, že po téhle knížce už žádný jiný číst nemusím. Moc jsem si to užila
Vcelku zajímavá kniha. Příběh docela dobrý, navíc se hodně prolíná a utíká rychle. Co bych ovšem knize dal za velké mínus, že během posledních několika stran je kniha zaměřena na jednoho člověka a už se čtenář nedozví, jak dopadnou ostatní. Já třeba stále čekal jak dopadne policejní komisař, vlkodlak. Ale asi to byl autorův záměr.
A musím ocenit tiskovou formu knihy, kdy Paseka zachovala historickou reálnost.
A ta stará čeština je taky dobrá, ze začátku trochu krkolomná pro čtení, ale rychle se na ni zvykne.
Váchal chtěl předvést, co je to Krvavý román,a tak co nejvíce motivů z tohoto druhu literatury nacpal do jedné knihy. Setkáme se zde s vraždou, výměnou dětí, nevěrou, falšováním peněz, zkorumpovanou církví, zmrtvýchvstání, nadpřirozenými postavami, kanibalismem, atd. V knize se objevuje spousta postav a dějových linií, autor "skáče" z jedné do druhé, takže je složitější se v tom zorientovat. Pobavil mě konec, kdy nakladatel Paseka nemá peníze na další papír, tak příběh "usekne". Dávám pouze dvě hvězdy, protože to nebyla četba dle mého gusta. :-) Přesto nelze upřít, že Váchalův humor je vskutku originální.
"Ta anekdota byla tak pitomá, že by nad ní se bůh musel v hrobě obrátit, kdyby ji byl slyšel." (s. 233)
"Co chlap, to smrad."
"Rodriguez počal kolem sebe zběsile kopati, až se mu podařilo tomu žralokovi vykopnout oko. "Následkem toho se ten žralok kramfleku pustil a zahanbeně odplaval."
Rodriguezovi jde ke cti, že se poté chtěl ještě žralokovi omluvit. Každopádně, tato kniha je opravdu skvost.
Rozkošné. Autor si v Předmluvě k čtenáři krásne definoval vybraný žáner – v tomto prípade „krvavý román“. Vytipoval cieľovú skupinu (spodina ľudstva – ehm, ďakujem, aspoň viem kam patrím). :-) Ctenému čitateľovi so smrteľnou vážnosťou nepokryte vysvetlil, čo môže od krvavého románu očakávať – hnusné vraždy, nechutné intrigy, plno krvi, nehorázne smilnenie, kopy mŕtvol, vzrušujúce dobrodružstvá úplatných a prešibaných jezuitov, ďaleké exotické končiny s ukrytými pokladmi, muky pekelné už na zemi, zase mŕtvoly... žiadne psychologické hĺbanie, naopak, len úroveň nižšia ako najnižšia. Ponúkol prehľad iných diel tohto žánru a nakoniec stvoril vlastný ukážkový počin nazvaný (citujem) Mordýřská katovna aneb Peleš lotrovská v hraběcí kryptě či-li Mátoha a popravenec, t. j. Tajní duchové na pirátské lodi, nebo-li Krvavá nohavice či-li s poctivostí nejdál dojdeš, aleb Klášterní panna a nevěstinec ve Španělích či Žalářní lucerna a tajemní vrahové v pustém mlýně u černého lesa. Mňam, výživná upútavka. :-)
Autentický zážitok je umocnený ponechaním originálnej tlače a pôvodných strašidelných ilustrácií (vo vydaní nakladateľstva Paseka z roku 1990). Ide o jednoduchý a do veľkej miery parodický príbeh, v ktorom vystupuje množstvo postáv (sú pred smrťou aj po smrti a zase pred smrťou – ale nie je v tom žiadna mágia) a kde sa absurdné dejové línie premiešavajú fantasticky uleteným (zámerne nahlúplym) spôsobom. Váchal (zaujímavá a svojská umelecká osobnosť) ironizuje všetko možné, od samého seba cez spiritualizmus či alkoholizmus až po konkrétne ideály svojej doby.
Krvavý román je charakteristický excentrickým dejom – nejdem sa z toho síce zblázniť, ale priznávam, že som sa aj dobre zasmiala a úprimne ma bavila milá brutalita a morbídnosť (mne blízkeho) čierneho humoru. Čo riadok, to perla. :-)
---
Po těchto slovech se shýbnul k mrtvému Kubovi a vyhodil ho vykýřem ve střeše dolů. Jako těžký žok padal Kuba obloukem k zemi z pátého patra. Vlétl do sklepa, kde byly samé mrtvoly.
Když modlitby jezuitů docela nic nepomáhali, dal vyvaliti na palubu veliký kotel a kuchař musel vařiti námořnický grog. Ten grog se vařil asi tak, že na tři vědra čistého líhu přidaly se dvě lžičky rumu, aby ten nápoj nebyl tak silný.
Byla to jeskyně čarokrásná. Po stěnách visely krápníky. Všichni přítomní byli tou krásou mile dojmuti a samotnému hraběti, kterýž co policejní komisar byl vůči všem dojmům hodně otrlý, vyhrkly nadšením nad tou krásou slzy, splývajíce pohnutě a s kapající mu dosud krví z rány na hrdle. Také z těch krápníků ustavičně kapalo. Nebyla to však voda, jak obvykle v podobných jeskyních bývá, leč z krápníků odkapávalo do připravených nádržek nejvýtečnější plzeňské pivo.
Jest na čase, abychom se podívali, co ten blázen a bezprstá milostnice na půdě pathologie dělají.
Takový korsár na jedno máchnutí svou širočinou rozetnul svého protivníka vejpůlí jako hada veskrz na dvě stejné polovice a ještě přibral dvěma jiným ruce i nohy. Šplounající o ty lodě moře bylo těmi osekávanými údy celé zkrvavělé; četné dravé ryby požíraly ty údy hned jak do vody dopadly velmi hltavě a s chutí. Ty ryby měly z toho radost, protože ustavičně vrtěly svými ocasy.
Také ti korsáři utrpěli veliké ztráty; zejména to je hnětlo nejvíce, že ta stříkající z Albatrusu krev jim uhasila na pirátské lodi oheň, na kterém se jim grog vařil.
Na rohu skály objevila se jim černá postava. Před nimi se vztyčoval strašlivý netvor, jak se jim oběma zdálo. Byl to však pouze španělský jezuita. My v něm pátera Jgnáce poznáváme.
---
"Teď již bylo doktorovi jasno, kdo před ním stojí. Pevnou rukou napsal o tom nešťastníkovi, že je mente captus." Neznám knihu, která by se brala méně vážně.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1970 |  Krvavý román |
| 2007 | Šumava umírající a romantická |
| 1992 | Ďáblova zahrádka aneb Přírodopis strašidel |
| 2000 |  Církev a blouznivci: Historie sektářství a bludařství |
| 1996 | Váchalův HAVRAN |
Kniha Krvavý román je v
| Právě čtených | 7x |
| Přečtených | 367x |
| Čtenářské výzvě | 21x |
| Doporučených | 26x |
| Knihotéce | 147x |
| Chystám se číst | 125x |
| Chci si koupit | 18x |
| dalších seznamech | 2x |