Krvavý román

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Pravděpodobně nejznámější, takřka kultovní, Váchalovo dílo je možná zbytečné představovat. V knize dokončené roku 1924 složil Josef Váchal hold lidovému čtení 19. století – krvavému románu, „krváku“. Tohoto brakového žánru, jehož charakteristickými rysy byla prostoduchá srozumitelnost, romantika a dobrodružný děj, byl Váchal velkým znalcem, sběratelem a obdivovatelem. Ději předchází studie o historii a významu krvavého románu. Samotný děj je rozvinut do takřka nezvladatelného množství linií. Typické vlastnosti krváků jsou zde tak dohnány do extrému, čímž se dílo vlastně stává jejich velmi humornou parodií. V postavách Krvavého románu Váchal mimo jiné karikuje mnoho svých přátel (což bylo dokonce příčinou roztržky s J. Portmanem) a sám mezi ně vstupuje ve více podobách (zejm. jako dřevorytec Paseka). To vše je doprovázeno množstvím jednoduchých expresivních dřevorytů....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/43144/krvavy-roman-43144.jpg 4.2232
Nahrávám...

Komentáře (42)

Kniha Krvavý román

Legens
12. května

Tato kniha je absolutně geniální svým závěrem. Když se o ní bavím s někým kdo ji četl a zmíním se o závěru, stává se, že diskuze končí intenzivním oboustranným chechotem. Kdo neznáte, čtěte.

Eistee
15. dubna

Ke knize jsem zpočátku přistupovala s velkou nadsázkou, postupně si mě však autor šikovně omotal kolem prstu. Satiricky laděné historky se začaly prolínat a vytvořily zamotaný příběh, ve kterém se i autor sám musel ztrácet. Řečeno dnešní terminologií: není tu nouze o vtip, krev ani trochu té duchařiny.


lubtich
15. února

Od úvodní studie má člověk trochu pocit, že si z něj někdo dělá šoufky. Ona je ta hranice mezi obhajobou pokleslého žánru, výsměchem, mystifikací a parodií poněkud tenká. Málokterá kniha skýtá seznam knih, které autor akutně shání a prosí o jejich poslání – kdo by totiž pohrdnul krváčkem? Pak jsou tam další parády, jako například údajné prémie pro kupující knih (kočáry!). Váchal vymezuje žánr a líčí jeho. Dějiny (s nemálo otravnými výpady proti současnosti, to mi přišlo zbytečné, na to je dost prostoru v samotném díle). A pak to začne.
Spleť dějových linek, jedna linoucí se Čechami, druhá až někde v Barceloně – to však rozhodně není problémem, aby se pěkně sešly. Nejlépe s časovými hrubkami, podle nichž se Machar de facto potkává s Jezuity. Postavy naprosto podléhají ději, klidně se po rozříznutí krční tepny zase postaví na nohy a jde se, vždyť o napínavost a drama nemůže být nouze! Motivace žádná, psychologizace aby člověk rovněž pohledal, ale senzace hromady. Váchal vyhrocuje typické krvákové prvky do absurdna, nedbá na fyzické zákonitosti – přece to působí velmi promyšleným dojmem, když se na to díváme jako na parodii. Vypravěč, jenž neustále čtenáře o něčem ubezpečuje, vysvětluje mu a zbytečně naléhá, jen aby vybudoval napínavý moment, je svou lidovostí taky k popukání.
Skvělý je i jazykový humor – španělské nejsou jen chřipky, ale i ptáčci. Na bázi takovýchto drobností dokáže autor vykonstruovat celou zápletku (protože kaple a kapela není to stejný). Ten humor se vyskytuje i situačně, někdy s jakousi iluzí – nůž není nůž, ale jen papír psaný za běhu, nejedná se o hlavu nepřítele, nicméně o obyčejný knoflík. Jindy se zas pokládají za zeď drahokamy místo střepů, pluje se v sudech se soleným masem, řežou se žebříky z matrace, zapadá se do lavin kvůli kořalce a vůbec – každá krátká kapitola poskytne něco tuze zvláštního.
Nejde ale jen o prostý výsměch, což dosvědčuje jakási druhá část, v níž figuruje nakladatel Paseka – část osobnosti samotného Váchala. Dochází tak k románu o románu, kde po jezuitech, svobodných zednářích a tak ironizuje autor i sám sebe. Korektury probíhají, ale proč je využít, když se jedná jen o bibliofilii o pár kusech, ovšem s luxusním papírem? Závěrečný příchod dalších dvou postav do sebe skládá celou osobnost. Nedostatek papíru ořezává děje, ale vlastně se nic neděje – stálo to za to i takhle.
Možná že i "pokleslé žánry" mají své kvality, své prvky, které by neměly být přehlíženy. Váchal se nebere vážně, ale vytváří knihu, která je vhodná jak pro postmodernistické badatele, tak pro do literatury nijak zaslíbeného čtenáře. Elitářské možná není nic a pokleslé taky ne – špatné může být cokoliv, když je to podáno jak rohlík se salámem. Když to je naopak rafinované, pak si člověk s radostí přečte i takový roztomilý krváček.

Tomu hraběti umírající otec odkázal velkou sumu peněz s podotknutím, aby za ně pořídil kapli domácí. Syn však rozuměl, že si otec přál domácí kapelu a proto si za dědictví koupil harmonium, na kterém velmi krásné valčíky a smuteční pochody vyhrával.
(s. 171)

Knišíl
08. ledna

Váchal je ten typ člověka, se kterým bych strašně rád zašel na škopek, ale asi bych se s ním během večera hrozně pohádal o některých věcech.
Krvavý román je parodií plnou humorných scén viz např.:

"Tomu kuchaři ta koule utrhla obě ruce i nohy a odhodila jej přes palubu do moře. Na štěstí byl ten kuchař výborným plavcem i podařilo se mu se zachránit." (s. 157)

Graficky svérázné zpracování jenom ukazuje na Váchalovu uměleckou všestrannost. Jedná se určitě o vděčného umělce pro literární badatele (dřevorytec, spisovatel, tiskař, vazač, grafik, malíř atd.) Váchalova osobnost a dílo stojí určitě za to, aby se mu odborná veřejnost věnovala. Již jenom o Váchalově víře či nevíře, lze popsat stovky stran.
V Krvavém románě je silně cítit tón anti-klerikalismu, zároveň je však celá kniha jeden velký vtip či snad to má být skrytý Váchalův manifest? Jak moc vážně máme vlastně Váchalův text, respektive jeho názory v textu, brát vážně? Toť je otázka. Na jednu stranu Váchal přispíval kdysi do revue Meditace a přátelil se krátce s Demlem (viz např. dřevoryty k Demlově próze Hrad smrti), na straně druhé byl Váchal členem bezvěrecké Volné myšlenky a v pozdějších létech svého života už vystupoval jako jeden z kritiků katolicismu, přesto je jeho dílo plné hledání něčeho, co nás přesahuje, jak píše p. Kudláč (KUDLÁČ, K. K. Antonín. Pekelníkova víra, Josef Váchal, Volná myšlenka a něco o dřevorytcových náboženských názorech. In: Sborník textů ze sympozia v Klatovech, s. 35-43).
Asi bych Váchala osobně zařadil mezi ty velké individualistické osobnosti přelomu 19./20. a počátku 20. století, např. Ladislava Klímu či F. Nietzscheho. Osobnosti jež stojí za pozornost a kritiku, za čas, abyste se jimi zabývali, i když s jejich názory nutně sympatizovat nemusíte.
A ač se tedy jedná o velké zjednodušení komplikovaného Váchalova umění, jež jako ryze individualistické podléhá jedinečnosti Váchala samorosta, nelze nevidět, jaký vliv na jeho prozaické dílo má barokní literatura, ač už do větné skladby, tak typografie a ilustrací.
Nakonec bych ještě jednou zdůraznil, že Váchal byl především také humorista a u jeho díla jsem se náramně zasmál, i když je plné různých předsudků a zjednodušení (například postupů inkvizice a stavění komunistů a zednářů na jednu roveň s katolíky), přesto vše, pokud je to v roušce komické zabalené, lze Váchalovi odpustit.

hell8939
02.11.2021

tohle mě hodně bavilo, když to člověk nebere moc vážně tak je to skvělá blbost, a miluju Váchalův smysl pro humor (nemohl život psa, tak ho šatil; neuměla španělsky, i když jen týden předtím prodělala španělskou chřipku...) i to jak se prakticky vkládá do děje a mluví o tom jak tu knihu jakože vydávali, fakt šílenec ten typek ale v dobrym

palka452
17.09.2021

Ano audio verze se mi velmi líbila obzvláště vtipná vsuvka"pán neměl na to aby svého psa živil tak ho alespoň šatil".

jitrnic
17.09.2021

Určitě jsem po poslechu audioknihy a přečtení zdejších recenzí zvědavý na opěvovanou vizuální stránku knihy, NICMÉNĚ každému doporučuji právě audioverzi v podání fantastického Leoše Suchařípy v jeho ŽIVOTNÍ roli.

slawa.cap
21.09.2021

Poslouchal jsem jako audioknihu. Knihu mám tištěnou v knihovně, ale dvakrát jsem ji odložil, z části kvůli opravdu dlouhé předmluvě (které nakonec litoval i fiktivní autor) a zčásti kvůli jazyku kterým je napsaná, je pro mně trochu krkolomný. Tudíž jsem se na poslech moc těšil, stejně tak jsem z něj ale měl obavy.
Tak za prvé kniha nemá žádný děj a ač jsem se ho snažil sledovat sebevíc, většina příběhů se ztrácí zcela neukončena. Naštěstí je to všechno osvětleno vsuvkou z "autorova" pohledu.
Za druhé je skoro neuvěřitelné, jak šílenou satiru dokázal Váchal vytvořit skoro sto let předtím, než se tento literární žánr stal tolik populární. Při poslechu jsem jasně slyšel jak z této knihy dokáží těžit současní autoři. Až nečekanou podobnost pociťuji s "Mlýnem na mumie", ne dějovou, ale tak nějak myšlenkové pochody autorů.
Moc se mi líbilo, jak dokázal zakomponovat sám sebe do děje a ještě vlastně ospravedlnit veškeré nedostatky knihy. Stejně tak je zde zakomponované i Portmoneum.
Takže jediná věc která mi vadí bylo nalákání na úžasné zápletky a potom vyšumění jednotlivých epizod do ztracena. I když, i to je tu ospravedlněno - holt došel papír, ale stejně si myslím, že se měl Paseka raději oženit a dílo dokončit.

1