Krvavý román
Josef Váchal
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/30774/bmid_krvavy-roman-Qq2-30774.jpg
4
268
53
Kniha má spoustu dějových linií a popisuje několik rozličných příběhů, které se začnou prolínat až ke konci. První dějová linie začíná v barcelonském paláci. Kníže Pedro se setkává se svou milenkou Elzevírou. V tu samou chvíli se chystá do paláce oknem vniknout Kurt – nemanželský syn knížete, který o jeho existenci nemá tušení. Při pohledu oknem ale poznává v Elzevíře svou bývalou lásku a z pomsty se po ní vrhá a uřezává jí prsty na rukou. Kníže Pedro ve tmě Kurta nepoznal, obviní Elzevíru z pokusu o vraždu a dá ji zazdít ve sklepě. Ta však najde dveře do tajné chodby a utíká pryč. Dostane se do kláštera, kde se ukrývá. Páter Brůno (což je zároveň zpovědník knížete) se ji pokusí otrávit (kvůli části dědictví po knížeti) a odnáší ji do pitevny. Tam pracuje Kuba. Mimo jiné udí mrtvoly v komíně, prodává je klášteru a tam jejich maso přidávají do polévky pro chudé. Elzevíra se po otravě probouzí a utíká na půdu pitevny. Tam se setkává se záhadným mužem, který zneškodnil Kubu. Ukrývají se na půdě a chtějí spolu uprchnout. Z močových měchýřů mrtvol si sestrojí jakýsi přístroj, na kterém odlétají. Kníže Pedro mezitím zemřel, ještě před tím však nevědomky podepsal závěť, kterou mu Jgnác podstrčil v jeho poslední chvilce. V té odkazuje veškeré své jmění jezuitům. Jgnácovi zároveň svěřuje existenci pokladu u Honolulu. Jgnác se tam vydává na lodi Albatrus pod vedením kapitána Rodrigueze. Tajně je sledován páterem Brůnem. Loď je přepadnuta piráty a oba dva jsou zatčeni. Loď ale ztroskotá a Jgnác se zachrání. Setkává se z domorodými ostrovany a zanedlouho vytahuje z moře Kubovu ženu, která ze strachu z prozrazení utekla z pitevny. Nakonec spolu doplují až k Honolulu. Další příběh je o Marii, dceři hajného. Vydává se na schůzku se svým milým Třasoňem. Toho ale cestou kdosi zastřelí a Marie, když to spatří, omdlí nad jeho tělem. Takto je nalezne Mariin otec Kalina a oplakává svou dceru. Je zatčen místním strážníkem a obviněn z vraždy. Kalina v náhlém popudu strážníka těžce zraní a až posléze mu dochází, že je jeho syn (podle tetování na paži ve tvaru žížaly – odvěkém znaku jejich rodu). Společně se vydávají hledat vraha. Objevují sídlo padělatelů peněz. Hrabě-strážník se ho vydá prozkoumat, ale je zatčen a považován za vlkodlaka. Mezitím se Třasoň i Marie probrali – ani jeden z nich nezemřel. V Pařížském nevěstinci se setkal nesmělý a nezkušený malíř Fragonard s prostitutkou Klárou. Vybral si ji, aby mu stála modelem pro jeho obraz Panny Marie a ona mu za to vypráví příběh svého života. Fragonard má ale problém ji tak spletitý příběh uvěřit. Ke konci románu se objevuje i postava spisovatele Paseky. Vnímavý čtenář brzy pochopí, že jde o autora samotného. Píše knihu a jeho přítelkyně Anna mu opravuje chyby (Paseka je ale v knize i nadále ponechává). Anna je rozhořčená a vyhrožuje Pasekovi, že už mu dál nedá peníze na nový papír, aby mohl knihu dopsat. Toto autor bere jako důvod k ukončení knihy. Udělá jakýsi spletitý závěr, příběhy narychlo uzavře, některé nechá nedokončené.... celý text
Přidat komentář
Tohle je naprosto bizarní, bláznivé, geniální, skvělé, šílené (řazeno abecedně).
Slyšeno načteno L. Suchařípou, což dílu dodalo ještě na síle! :)
Roztomila parodie navazujici na radu podobnych. Tato je vyjimecna jednak propracovanosti dejovych linek, jednak linkou az v posledku odhalenou.
Poslouchal jsem audioverzi brutalisticky nactenou rackujicim panem Sucharipou. Genialni :-)
Místy vtipná, občas až bláznivá parodie na "krvavý román" se všemi dostupnými žánrovými klišé dotaženými do extrému a ještě dál. V roce 1924 to asi byla větší pecka.
Úžasný úlet. Tak dobre napísanú recesiu som asi ešte nikdy nečítala. Kvetnaté, bláznivé, absurdné.
Ztřeštěná, zamotaná, místy vtipná a bláznivá směs všeho možného. Taková blbá absurdita. Vyslechla jsem audio.
ach, jaký nerozum vytýkat krvavému románu, že je slátaninou v nejlepší tradici tohoto žánru. barokní, pitoreskní, proletářské a klerikální a hlavně nádherné třeštění. úvod do Váchala pro mladší a nepokročilé.
doporučují též (bohužel notně zkrácenou) audioknihu, kdy škobrtný a úsilný přednes Leoše Suchařípy poetiku ještě násobí.
aktualizace: rád poslouchám v autě na dlouhých nudných cestách audioknihy. tentokrát Viktora Huga Bídníky. a tepu se smíchy, jak si Váchal dělá pustou legraci z těchto špalků. nebyli snad oni klasici placeni od normostrany? a proč sakra zasviňovali knihy zmatenými vsuvkami s dějem nesouvisejícími? postavy se vynořují a zanořují, aniž by měly co říci. s oblíbeným internetovým glosátorem z aussigu volám: "pisálci, nebojte se dylítu! nekouše!"
Já prostě ten jazyk Josefa Váchala jakož i jeho humor a přímočarenství umě v románový krvák vpletené zbožňuji. Kdo by čekal outrapy dívek a paní, mrtvol plno a peleš lotrovskou čili bordel ve Španělích, rozhodně nebude zklamán. Autor sám vstupuje do děje, uvádí ho, aby vzápětí svůj úvod strhal jako pitomý žvást, román v půli seká jako prsty jedné milostnice, které se po zásahu nožem rozletí do všech koutů světnice. Literární skvost pro silné čtenářské nátury.
Kdyby to nebyla legendární kniha tak je to vlastně hrozná slátanina. Místy docela vtipná. Rád bych znovu někdy viděl film. Ale už ho v tv nedávají. Zajímavé jsou ilustrace a fakt, že kniha byla vysázena bez psané předlohy.
"Za svou nahotu nemuseli se před svými dítkami docela nic styděti z té příčiny, že jednak nosili oba fíkový list a druhak dosud žádných dítek neměli."
Absurdní, geniální, vtipný.
Dnes už trochu krkolomné ale stojí to za to!
Tato kniha je absolutně geniální svým závěrem. Když se o ní bavím s někým kdo ji četl a zmíním se o závěru, stává se, že diskuze končí intenzivním oboustranným chechotem. Kdo neznáte, čtěte.
Ke knize jsem zpočátku přistupovala s velkou nadsázkou, postupně si mě však autor šikovně omotal kolem prstu. Satiricky laděné historky se začaly prolínat a vytvořily zamotaný příběh, ve kterém se i autor sám musel ztrácet. Řečeno dnešní terminologií: není tu nouze o vtip, krev ani trochu té duchařiny.
Od úvodní studie má člověk trochu pocit, že si z něj někdo dělá šoufky. Ona je ta hranice mezi obhajobou pokleslého žánru, výsměchem, mystifikací a parodií poněkud tenká. Málokterá kniha skýtá seznam knih, které autor akutně shání a prosí o jejich poslání – kdo by totiž pohrdnul krváčkem? Pak jsou tam další parády, jako například údajné prémie pro kupující knih (kočáry!). Váchal vymezuje žánr a líčí jeho. Dějiny (s nemálo otravnými výpady proti současnosti, to mi přišlo zbytečné, na to je dost prostoru v samotném díle). A pak to začne.
Spleť dějových linek, jedna linoucí se Čechami, druhá až někde v Barceloně – to však rozhodně není problémem, aby se pěkně sešly. Nejlépe s časovými hrubkami, podle nichž se Machar de facto potkává s Jezuity. Postavy naprosto podléhají ději, klidně se po rozříznutí krční tepny zase postaví na nohy a jde se, vždyť o napínavost a drama nemůže být nouze! Motivace žádná, psychologizace aby člověk rovněž pohledal, ale senzace hromady. Váchal vyhrocuje typické krvákové prvky do absurdna, nedbá na fyzické zákonitosti – přece to působí velmi promyšleným dojmem, když se na to díváme jako na parodii. Vypravěč, jenž neustále čtenáře o něčem ubezpečuje, vysvětluje mu a zbytečně naléhá, jen aby vybudoval napínavý moment, je svou lidovostí taky k popukání.
Skvělý je i jazykový humor – španělské nejsou jen chřipky, ale i ptáčci. Na bázi takovýchto drobností dokáže autor vykonstruovat celou zápletku (protože kaple a kapela není to stejný). Ten humor se vyskytuje i situačně, někdy s jakousi iluzí – nůž není nůž, ale jen papír psaný za běhu, nejedná se o hlavu nepřítele, nicméně o obyčejný knoflík. Jindy se zas pokládají za zeď drahokamy místo střepů, pluje se v sudech se soleným masem, řežou se žebříky z matrace, zapadá se do lavin kvůli kořalce a vůbec – každá krátká kapitola poskytne něco tuze zvláštního.
Nejde ale jen o prostý výsměch, což dosvědčuje jakási druhá část, v níž figuruje nakladatel Paseka – část osobnosti samotného Váchala. Dochází tak k románu o románu, kde po jezuitech, svobodných zednářích a tak ironizuje autor i sám sebe. Korektury probíhají, ale proč je využít, když se jedná jen o bibliofilii o pár kusech, ovšem s luxusním papírem? Závěrečný příchod dalších dvou postav do sebe skládá celou osobnost. Nedostatek papíru ořezává děje, ale vlastně se nic neděje – stálo to za to i takhle.
Možná že i "pokleslé žánry" mají své kvality, své prvky, které by neměly být přehlíženy. Váchal se nebere vážně, ale vytváří knihu, která je vhodná jak pro postmodernistické badatele, tak pro do literatury nijak zaslíbeného čtenáře. Elitářské možná není nic a pokleslé taky ne – špatné může být cokoliv, když je to podáno jak rohlík se salámem. Když to je naopak rafinované, pak si člověk s radostí přečte i takový roztomilý krváček.
Tomu hraběti umírající otec odkázal velkou sumu peněz s podotknutím, aby za ně pořídil kapli domácí. Syn však rozuměl, že si otec přál domácí kapelu a proto si za dědictví koupil harmonium, na kterém velmi krásné valčíky a smuteční pochody vyhrával.
(s. 171)
Váchal je ten typ člověka, se kterým bych strašně rád zašel na škopek, ale asi bych se s ním během večera hrozně pohádal o některých věcech.
Krvavý román je parodií plnou humorných scén viz např.:
"Tomu kuchaři ta koule utrhla obě ruce i nohy a odhodila jej přes palubu do moře. Na štěstí byl ten kuchař výborným plavcem i podařilo se mu se zachránit." (s. 157)
Graficky svérázné zpracování jenom ukazuje na Váchalovu uměleckou všestrannost. Jedná se určitě o vděčného umělce pro literární badatele (dřevorytec, spisovatel, tiskař, vazač, grafik, malíř atd.) Váchalova osobnost a dílo stojí určitě za to, aby se mu odborná veřejnost věnovala. Již jenom o Váchalově víře či nevíře, lze popsat stovky stran.
V Krvavém románě je silně cítit tón anti-klerikalismu, zároveň je však celá kniha jeden velký vtip či snad to má být skrytý Váchalův manifest? Jak moc vážně máme vlastně Váchalův text, respektive jeho názory v textu, brát vážně? Toť je otázka. Na jednu stranu Váchal přispíval kdysi do revue Meditace a přátelil se krátce s Demlem (viz např. dřevoryty k Demlově próze Hrad smrti), na straně druhé byl Váchal členem bezvěrecké Volné myšlenky a v pozdějších létech svého života už vystupoval jako jeden z kritiků katolicismu, přesto je jeho dílo plné hledání něčeho, co nás přesahuje, jak píše p. Kudláč (KUDLÁČ, K. K. Antonín. Pekelníkova víra, Josef Váchal, Volná myšlenka a něco o dřevorytcových náboženských názorech. In: Sborník textů ze sympozia v Klatovech, s. 35-43).
Asi bych Váchala osobně zařadil mezi ty velké individualistické osobnosti přelomu 19./20. a počátku 20. století, např. Ladislava Klímu či F. Nietzscheho. Osobnosti jež stojí za pozornost a kritiku, za čas, abyste se jimi zabývali, i když s jejich názory nutně sympatizovat nemusíte.
A ač se tedy jedná o velké zjednodušení komplikovaného Váchalova umění, jež jako ryze individualistické podléhá jedinečnosti Váchala samorosta, nelze nevidět, jaký vliv na jeho prozaické dílo má barokní literatura, ač už do větné skladby, tak typografie a ilustrací.
Nakonec bych ještě jednou zdůraznil, že Váchal byl především také humorista a u jeho díla jsem se náramně zasmál, i když je plné různých předsudků a zjednodušení (například postupů inkvizice a stavění komunistů a zednářů na jednu roveň s katolíky), přesto vše, pokud je to v roušce komické zabalené, lze Váchalovi odpustit.
tohle mě hodně bavilo, když to člověk nebere moc vážně tak je to skvělá blbost, a miluju Váchalův smysl pro humor (nemohl život psa, tak ho šatil; neuměla španělsky, i když jen týden předtím prodělala španělskou chřipku...) i to jak se prakticky vkládá do děje a mluví o tom jak tu knihu jakože vydávali, fakt šílenec ten typek ale v dobrym
Poslouchal jsem jako audioknihu. Knihu mám tištěnou v knihovně, ale dvakrát jsem ji odložil, z části kvůli opravdu dlouhé předmluvě (které nakonec litoval i fiktivní autor) a zčásti kvůli jazyku kterým je napsaná, je pro mně trochu krkolomný. Tudíž jsem se na poslech moc těšil, stejně tak jsem z něj ale měl obavy.
Tak za prvé kniha nemá žádný děj a ač jsem se ho snažil sledovat sebevíc, většina příběhů se ztrácí zcela neukončena. Naštěstí je to všechno osvětleno vsuvkou z "autorova" pohledu.
Za druhé je skoro neuvěřitelné, jak šílenou satiru dokázal Váchal vytvořit skoro sto let předtím, než se tento literární žánr stal tolik populární. Při poslechu jsem jasně slyšel jak z této knihy dokáží těžit současní autoři. Až nečekanou podobnost pociťuji s "Mlýnem na mumie", ne dějovou, ale tak nějak myšlenkové pochody autorů.
Moc se mi líbilo, jak dokázal zakomponovat sám sebe do děje a ještě vlastně ospravedlnit veškeré nedostatky knihy. Stejně tak je zde zakomponované i Portmoneum.
Takže jediná věc která mi vadí bylo nalákání na úžasné zápletky a potom vyšumění jednotlivých epizod do ztracena. I když, i to je tu ospravedlněno - holt došel papír, ale stejně si myslím, že se měl Paseka raději oženit a dílo dokončit.
Ano audio verze se mi velmi líbila obzvláště vtipná vsuvka"pán neměl na to aby svého psa živil tak ho alespoň šatil".
Určitě jsem po poslechu audioknihy a přečtení zdejších recenzí zvědavý na opěvovanou vizuální stránku knihy, NICMÉNĚ každému doporučuji právě audioverzi v podání fantastického Leoše Suchařípy v jeho ŽIVOTNÍ roli.
Nejdřív se pustíte do čtení s nadhledem a mírným odstupem. Pak se začnete pomalu nořit do krvavé lázně tohohle děsivého propletence a autor si vás začne pěkně odmotávat kolem prstu. A když to najednou skončí, vraždili byste alespoň pro pár dalších řádků :-) Vždyť, kdo by odolal pokušení číst dál, když se dozví, že "všech deset prstů zrádné milenky rozlétlo se s hlučným rachotem do všech koutů sálu..."!
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1970 |  Krvavý román |
| 2007 | Šumava umírající a romantická |
| 1992 | Ďáblova zahrádka aneb Přírodopis strašidel |
| 2000 |  Církev a blouznivci: Historie sektářství a bludařství |
| 1996 | Váchalův HAVRAN |
Kniha Krvavý román je v
| Právě čtených | 7x |
| Přečtených | 402x |
| Čtenářské výzvě | 24x |
| Doporučených | 30x |
| Knihotéce | 156x |
| Chystám se číst | 143x |
| Chci si koupit | 29x |
| dalších seznamech | 4x |
Audio ČRo: Myslím, že drtivá síla díla spočívá v hlasu pana Suchařípy, který tomu dodal všechno. Ve výsledku celé dílo bych nemohl hodnotit v kontextu příběhu jako spíš hrou se slovy a to i foneticky.