Krvavé jahody

AUDIOKNIHA: Přes pro mě pomalejší začátek (a připadám si hloupě, že to říkám u takhle smutné autobiografie) i můj oblíbený hlas paní Maciuchové mi chviličku trvalo se začíst. Ale pak už to šlo samo. Neuvěřitelný příběh. Jeden z těch, který budu doporučovat dál. Jednak Je to velmi povedená audiokniha, druhak bolestný životní příběh, nad kterým budete kroutit hlavou s otevřenou pusou. A bude vám těch žen moc líto. Byly velice silné, že to všechno přežily.

Autentická kniha o Češce zavlečené do gulagů SSSR. O historii se má číst v podobných knihách, a v žádných oficiálních zdrojích.

Smyšlenost příběhu Věry Sosnarové v červenci 2019 prokázal na základě studia dobových pramenů historik Adam Hradilek z Ústavu pro studium totalitních režimů, podle něhož byla Sosnarová civilní pracovnicí na Urale: „Na základě výše uvedených zjištění je jasné, že prakticky nic z toho, co o Věře Sosnarové na veřejnosti od první reportáže TV Nova v roce 2002 zaznělo, se nezakládá na pravdě. Desítky rozhovorů, které poskytla médiím, i besedy s ní pořádané jsou protkány výroky, jež odporují historickému poznání represí v Sovětském svazu i skutečným životním peripetiím Věry Sosnarové a její rodiny.“ Svá zjištění publikoval v časopise Paměť a dějiny vydávaném Ústavem pro studium totalitních režimů. Dle Hradilkova zjištění matka Věry Sosnarové, Ludmila Šímová, rozená Melkich, získala v době nacistické okupace českých zemí pro sebe a dvě ze svých tří dcer říšské občanství a udala gestapu sousedku, která kritizovala Adolfa Hitlera. Do Sovětského svazu se Ludmila Šímová se svými dvěma dcerami přesunula z regionu svého původního bydliště. Tvrzení o svém údajném mnohaletém pobytu v gulagu Věra Sosnarová začala šířit v roce 2002, kdy byl přijat zákon o odškodnění a ona se začala domáhat bezmála tří milionů korun od České republiky. Stát ani Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu ale nezískaly žádný důkaz o tom, že by nároky Sosnarové mohly být oprávněné, a její požadavek byl zamítnut.

Syrové svědectví o poměrech v sovětském svazu. Nejděsivější je pro mě asi fakt, že v dnešním Rusku se nic moc nezměnilo, tam se i dnes záhadně ztratíte nebo omylem vypadnete z okna. Co se týče kauzy okolo tohoto díla, tak určitě není na mě abych zpochybňovala zda se to opravdu stalo. Už jen když přihlédnu ke sdílení historických faktů ze strany Ruska, a to že se to někomu zdá neuvěřitelné, ještě neznamená že je to lež. V Americe se také najdou lidé, kteří nevěří že Holocaust byl skutečný.

Krvavé jahody jsou syrovým svědectvím o hrůzách stalinského teroru. Kniha nepopisuje jen brutalitu gulagů, ale i obtížný návrat do „normálního“ života, který byl pro mnoho přeživších stejně bolestný jako samotné věznění. Je to příběh o nezlomné vůli, odvaze a naději, která ani v těch nejtemnějších chvílích úplně nezmizela.
Autorka velice podrobně líčí tragický a silný osud jedné rodiny. Samotný příběh je poutavý a napínavý, i když čtenář může mít místy problém se stylem vyprávění, který je
specifický a nemusí každému sednout. Přesto je síla celé knihy právě v jejím obsahu. Jde o hrůzné svědectví podané syrově a bez emocí, při němž doslova tuhne krev v žilách. První polovina knihy je nesmírně silná - detailně popisuje cestu do gulagu, první dny v lágru a všudypřítomnou atmosféru beznaděje. Druhá polovina už je o něco slabší, ale Věře se podařilo výstižně ukázat, že ani po návratu neměly sestry vyhráno. Místo pomoci je čekalo nepochopení, mlčení a nedůvěra, čelily kruté „podpásovce" od vlastních lidí. Každopádně mají sestry můj obdiv za to, že i přes všechno, co zažívaly, neztrácely naději, víru v přežití a vidinu lepších zítřků. Jejich příběh je důkazem, že lidská vůle dokáže přežít i v těch nejkrutějších podmínkách. Krvavé jahody nejsou snadné čtení, ale jsou důležité - připomínají temnou kapitolu historie, na kterou by se nemělo zapomenout. Moje recenze knihy vycházela čistě z toho, jak na mě příběh působil při čtení.
Ig: pribehy_stranek

Kniha mě po celou dobu rozsekávala na malé kousíčky. Prožitek jsem z ní měla místy tak silný, že mě občas dohnal i k slzám. Kam se hrabe slavná Hana, která na mě tedy rozhodně takto silně nepůsobila. Četla jsem zmiňované znevažující články, studii i některé komentáře a vyvolaly ve mě spíš zlost. Jak někdo z tepla domova může sakra napsat, že se to paní Věře určitě nestalo, protože toho je na jednu osobu a jeden lidský život moc? Co to je probůh za argument? Zažil z nás někdo válečné nebo těsně povalečné hrůzy? Víme dobře, že se děly hrozné věci a nikoho nezajímalo, jestli to jedinec ještě snese nebo ne. Kde je jako nastavená míra, která se považuje za ukazatel platnosti? Měla snad Věra jako mladá dívka vystoupit a říci "DOST PÁNOVÉ A DÁMY, ZE STATISTICKÉHO HLEDISKA JE TĚCH NEGATIVNÍCH PROŽITKŮ UŽ TOLIK, ŽE MUSÍ HNED TEĎ UŽ SKONČIT, ABY POZDĚJI PŮSOBILY VĚROHODNĚ!" ? - Jako vážně?!

Co se týče studie, která Věru označuje za lhářku a příběh za smyšlený... Mě studie tedy absolutně nepřesvědčila. Je mi fuk, jestli byla v takovém nebo makovém táboře, prostě věřím, že to vše na vlastní kůži zažila. Vždyť líčí veškeré detaily, další osoby včetně jmen a útržků jejich života, konkrétní oblast, domorodce atd. Důkazy, které předkládá autor studie jako nezvratitelné jsou jen kusy papíru s uvedením, že Věra pracovala v továrně tam a tam. To si vážně myslíte, že je pro Rusko tak těžké sesmolit pár cárů papíru dokládajícího něčí údajnou přítomnost, aniž by na tom místě kdy byl? Třeba jen proto, aby zakrylo, že i po smrti matky, která byla považovaná za nepřítele Ruska, nechalo její nevinné děti dál napospas trýznivému osudu kdesi na Sibiři? Jestli (jak jsem četla) byla paní Sosnarová veřejně linčována, zaplavována výhružnými telefonáty lidí ovlivněných touto kauzou, je mi jí ze srdce líto a za ty křiklouny se stydím. Kdo může s jistotou tvrdit, že je to výmysl? Z nás, kteří jsme tam nebyli, vůbec nikdo. A paušalizovat tábory? Nesmysl. Když se hromadně lidé například při nákaze tyfem, neupalovali v jednom gulagu ještě neznamená, že se to nemohlo dít v jiném. Všechno je o momentálně přítomných velitelích a těžko můžeme doufat, že v oficiálních hlášeních a záznamech nebylo nic zamlčeno nebo upraveno. Být nařčena ze lži jen proto, že mi nikdo k prožitým utrpením nedal štepl, mi přijde sprosté.

Je to kniha o osudech české občanky Věry Mělkinové-Sosnarové, která byla spolu s matkou a mladší sestrou, zavlečena v roce 1945 do tehdejšího SSSR. První roky strávila v gulagu. A zbytek, do celkových 19 let, na nucených pracích bez mzdy, v různých částech SSSR. Poutavá a zároveň velice smutná knížka o krutém osudu některých lidí. Věře, i její sestře Naděždě se po dlouhých letech podařilo vrátit do Československa. A trvalo další velice dlouhou řadu let, než si troufla se svým příběhem svěřit.

Neuvěřitelný osud k nepřežití. Sestry Mělkinovy byly neúprosně drceny kolem dějin nepoučitelného krvelačného lidstva, přesto se nikdy úplně nepoddaly a bojovaly o každý další den života v nelidských podmínkách sovětských likvidačních táborů. Síla jejich ducha je velmi inspirativní.

O holokaustu jsem četl více knih, vzpomínek přeživších, navštívil jsem i jedno z nejsmutnějších míst, Osvětim a Březinku. Krvavé jahody jsou mojí první knihou skutečných pamětníků z Gulagu.
Je to zvláštní, jaké všechny zvrácenosti jsou v lidech ukryty. Tyto knihy jsou neutěšeným svědectvím o odvrácené straně lidských myslí "pozvednutých" nad zvířecí říši.

Smutné je, že tyto nebo podobné zločiny proti lidskosti pokračují i dnes (v Africe, v islámských zemích, v KLDR, v Číně, v Rusku, atd.) a budou pokračovat doslova až do skonání lidstva...

Tak toto byla kniha, kterou jsem četla už před lety.Byl to teda masakr.Četla jsem ji strašně dlouho.
Ne proto, že by byla obsáhlá, ale zkrátka jsem to nedávala.
Musela jsem ji to odžít, a pak pokračovat. MAZEC.
Ale, moc doporučuji.

(SPOILER) Silný příběh plný bezpráví, zoufalství, zároveň ale plný naděje v lepší zítřky a návrat do rodné vlasti. Kontrast toho, že "za rohem" lidé slaví konec války, zatímco Věra s rodinou míří nedobrovolně někam, kde neví, co ji čeká je dobře vykreslen a mrazí z něho. Osud plný přežívání hrůz a násilí, nejvíc mi v paměti uvízly scény s doháněním vlaku, znásilnění, pohřbívání lidí zaživa a trestání zavřením do "díry". Určitě tato knížka donutí člověka se zamyslet a některé výjevy a pocity se mnou nadále zůstávají.

"Každej dělá, co myslí, že má dělat."

Knih s historickou tématikou už mám přečtených opravdu hodně a Krvavé jahody byly jedna z mnoha knih, které mě nesměly minout. Hned na úvod svého komentáře musím podotknout, že kauzu ohledně pravosti celého příběhu paní Sosnarové jsem zaznamenala a četla o ní několik odborných článků, které historickými důkazy a bádáním odhalily, že všechno v knize není tak, jak se na první pohled zdá... Sama jsem se po přečtení utvrdila v tom, že jsem ani náznakem nevěřila faktu, že všechny ty krutosti a zlosti se mohly dít jedné osobě. Bylo toho zkrátka na jednu lidskou bytost až moc. Věřím tomu, že paní Sosnarová vzala několik příběhů několika žen a rozhodla se je spojit do jednoho uceleného textu.
Dost mě k této knize donutil i nejnovější film Jiřího Stracha s Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli s titulem Svatá, který je celou touto kauzou inspirován. A trochu se ztotožňuji s tím, co ve filmu zaznělo - i přesto, že všechny popisované události dost možná nezažila jedna osoba a svému životu je přivlastnila, je dobře, že se o takových zvěrstvech mluví a lidé jsou ochotni takovým příběhům naslouchat a dál se vzdělávat...
Jinak se kniha jako taková četla velmi dobře, pan Kupka precizně a ukázkově vyobrazil surovost a zlost, která v tehdejší době a na takových místech panovala. Dobře se mi kniha četla a utíkala před očima docela rychle. Jak jsem již napsala výše, pro jednu lidskou bytost je v knize utrpení až moc, na druhou stranu z ní lze vyčíst, jaká všechna zvěrstva se děla a je důležité o tom mluvit.

Už dlouho jsem nečetla knížku s válečnou tématikou, docela záměrně se těmto tématům vyhýbám, myslím si, že mám už docela načteno, ale tentokrát jsem vědomě po historickém válečném bolestném příběhu sáhla. Bohužel rovnou musím přiznat, že mě obsahově kniha až tak nepohltila, nebudu vůbec mluvit o zvěrstvech, která se (nejen) v gulazích děla, to je nespochybnitelné. Za mě je tedy i jedno, zda je příběh založen na skutečnosti či nikoliv, paní Sosnárová si sama musela sahat denně do svého svědomí a tak to i zůstane. Nejvíce se mi líbila interpretace paní Hany Maciuchové, bez té bych při poslechu ztrácela pozornost, díky ní jsem ji udržela. Za mě spíše nemůžu doporučit, ale je to opravdu jen subjektivní pohled jednoho čtenáře.

Opět drsné poslouchání, jinak to ani být nemůže. Nelidské podmínky, hlad, znásilňování a brutalita na denním pořádku. Bohužel v půli knihy jsem začala gůglit, když jsem si zde přečetla pár komentářů. Hodnotím knihu jako výpověď "nějaké paní", protože zajisté se toto někomu stalo a je jedno jestli to bylo malinko jinak. Pokud je pravdou, že si paní Věra příběh vymyslela, je proto, aby ze státu vytřískala pár miliónů jako odškodnění, tak nemám slov.

Či to bola do litery pravda pre jednu osobu, alebo tvorila spojenie viacerých osudov, dopadov kolektívnych bolestí na myseľ, bolo to nebývalo silné, hlboké... so scénami, čo človek nevytesní: vagóny a baraky s Mongolmi, šitie, boj so všami, absolútne zúfalstvo matky (kto odsúdi, neprežil, o čom tušila, že čaká jej dcéry a bola ochotná ich ušetriť za akúkoľvek cenu, ja som ju chápala), traktory a nemožnosť zapojiť sa znova do života, pretože bytosť nesie až príliš veľa... Ono každý má svoje väčšie či menšie krvavé jahody v duši... Tu boli veľmi veľké a bolo ich nespočetne... Moje krvácali a dozrievali pri čítaní.

Mrzí mě, že jsem knihu otevřela a četla, scény z vlaku s Mongoly mě teď pronásledují a nemůžu je vytěsnit.
Němec, Rus, Japonec, je to fuk, všechny formy transportů a lágrů jsou nelidské a nikdy nikdo pro ně nenajde opodstatnění a omluvu.
Je vážně neuvěřitelné, jak rychle lidstvo zapomíná a žene se zpět.
Mír už nikoho neláká? Stačí málo a důstojnost, bezpečí, teplá voda nebo blbá peřina se mohou stát nedostupným luxusem. A kolik lidí na světě zažívá podobné věci z této knihy i právě teď?

Za mě dobrý. Dávám plný počet, přečteno na jeden zátah. Přečetl jsem jakožto skutečnou biografii, skutečný příběh. Až teprve po přečtení jsem dohledal na netu, že někteří zpochybňují autenticitu, pravdivost příběhu. Nevím, soudit nechci, nebudu. No a i kdyby byla část "přibarvená", nic na hodnocení měnit nebudu. Jediné, co mi úplně neštimuje je, že se paní za 18 let v Rusku nenaučila rusky. Takhle nenadaný na jazyky není ani náš pes. To by musel způsobit nějaký vnitřní odpor, ale i tak....v rámci přežití by rozumět snad přeci musela (což v závěru najednou šlo).

(SPOILER) Když bych řekla, že si to paní Sosnarová vymyslela a ona by to byla pravda, urazila bych tak její památku a její výpověď, kterou si připomínala veškerá traumata, by přišla vniveč.

Když bych řekla, že že si to nevymyslela a ona by to nebyla pravda, urazila bych tak ostatní, kteří si podobným zvěrstvem prošli a paní Sosnarová by neprávem slízla smetanu.

Ono je to vlastně asi jedno. Tyhle hrůzy se skutečně děly. Komu ta rozporuplnost vadí, nechť knihu nečte. Ano, některé úryvky byly těžce uvěřitelné, ale co už.

Příběh to byl silný. Ale myslím, že se dalo vytěžit víc. V textu bylo spoustu gramatických chyb a překlepů a to mi dost vadilo a ztěžovalo čtení. Nebavily mě popisy práce, kde autor vysvětloval, jak fungoval jeřáb, jakým způsobem přihazovala Věra cement, jak loupaly kůru. To mě prostě nebavilo.

Víc než celé útrapy a hrůzy na Sibiři mě dostal konec knihy, kdy se dostaly domů. Příběhy z lágrů jsem již četla a ani tentokrát mě to nepřekvapilo. Rusko bylo, je a bude zhouba. To, že se domů dostaly jen pod podmínkou podobně nucené práce jako v lágru, to mi vyrazilo dech. Měly možná peřinu a lepší jídlo. Ale 10 let jako pracovní síla a pár korun k tomu, v čem se ČSR lišilo od hnusného Ruska?

Jsem ráda, že jsem si knihu přečetla...

Historici se pohoršují nad tím, že se ten příběh neodehrál, jak paní Sosnarová popisuje, někteří tvrdí, že si ho dokonce vymyslela celý.
Mne osobně je to ale úplně jedno, protože o tom, že si tyto a taky mnohem horší věci děly, není žádných pochyb, jsou průkazné.
Tato kniha je beletrií a tam se meze představivosti nekladou.
Je to velmi silná výpověď ženy, která se nechala zlomit. Je to citlivě napsané, čtivé a děsivé. Přeji si, aby se historie už neopakovala.
A čtenářům bych doporučila, aby se o tento strhující čtenářský zážitek nepřipravili tím, že se nechají odradit těmi pár historiky, kteří řeší pravdivost románu...
Stejný problém se řešil v případě knihy vzpomínek na jistý severokorejský tábor. Ani v tomto případě ale není důležité, jestli to protagonista skutečně prožil. Důležité je to, že se ta zvěrstva odehrávají. Teď, teď a taky teď. V roce 2024.