Krvavé jahody
Jiří S. Kupka (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/4822/bmid_krvave-jahody-dEQ-4822.jpg
4
1345
361
Autentický příběh Češky zavlečené do sovětských gulagů Skutečný, sotva uvěřitelný osud Věry Sosnarové, která byla po druhé světové válce odvlečena z Československa a prožila 19 krutých let v sovětských vězeních a gulazích. Nakonec se jí podařilo vrátit se zpět do vlasti, kde se začlenila do normálního života. Zkušený romanopisec nabízí ojedinělé svědectví o mnoha „dnech Ivana Děnisoviče“.... celý text
Přidat komentář
Za mě dobrý. Dávám plný počet, přečteno na jeden zátah. Přečetl jsem jakožto skutečnou biografii, skutečný příběh. Až teprve po přečtení jsem dohledal na netu, že někteří zpochybňují autenticitu, pravdivost příběhu. Nevím, soudit nechci, nebudu. No a i kdyby byla část "přibarvená", nic na hodnocení měnit nebudu. Jediné, co mi úplně neštimuje je, že se paní za 18 let v Rusku nenaučila rusky. Takhle nenadaný na jazyky není ani náš pes. To by musel způsobit nějaký vnitřní odpor, ale i tak....v rámci přežití by rozumět snad přeci musela (což v závěru najednou šlo).
(SPOILER)
Když bych řekla, že si to paní Sosnarová vymyslela a ona by to byla pravda, urazila bych tak její památku a její výpověď, kterou si připomínala veškerá traumata, by přišla vniveč.
Když bych řekla, že že si to nevymyslela a ona by to nebyla pravda, urazila bych tak ostatní, kteří si podobným zvěrstvem prošli a paní Sosnarová by neprávem slízla smetanu.
Ono je to vlastně asi jedno. Tyhle hrůzy se skutečně děly. Komu ta rozporuplnost vadí, nechť knihu nečte. Ano, některé úryvky byly těžce uvěřitelné, ale co už.
Příběh to byl silný. Ale myslím, že se dalo vytěžit víc. V textu bylo spoustu gramatických chyb a překlepů a to mi dost vadilo a ztěžovalo čtení. Nebavily mě popisy práce, kde autor vysvětloval, jak fungoval jeřáb, jakým způsobem přihazovala Věra cement, jak loupaly kůru. To mě prostě nebavilo.
Víc než celé útrapy a hrůzy na Sibiři mě dostal konec knihy, kdy se dostaly domů. Příběhy z lágrů jsem již četla a ani tentokrát mě to nepřekvapilo. Rusko bylo, je a bude zhouba. To, že se domů dostaly jen pod podmínkou podobně nucené práce jako v lágru, to mi vyrazilo dech. Měly možná peřinu a lepší jídlo. Ale 10 let jako pracovní síla a pár korun k tomu, v čem se ČSR lišilo od hnusného Ruska?
Jsem ráda, že jsem si knihu přečetla...
Historici se pohoršují nad tím, že se ten příběh neodehrál, jak paní Sosnarová popisuje, někteří tvrdí, že si ho dokonce vymyslela celý.
Mne osobně je to ale úplně jedno, protože o tom, že si tyto a taky mnohem horší věci děly, není žádných pochyb, jsou průkazné.
Tato kniha je beletrií a tam se meze představivosti nekladou.
Je to velmi silná výpověď ženy, která se nechala zlomit. Je to citlivě napsané, čtivé a děsivé. Přeji si, aby se historie už neopakovala.
A čtenářům bych doporučila, aby se o tento strhující čtenářský zážitek nepřipravili tím, že se nechají odradit těmi pár historiky, kteří řeší pravdivost románu...
Stejný problém se řešil v případě knihy vzpomínek na jistý severokorejský tábor. Ani v tomto případě ale není důležité, jestli to protagonista skutečně prožil. Důležité je to, že se ta zvěrstva odehrávají. Teď, teď a taky teď. V roce 2024.
(SPOILER) Silná kniha o ruských zvěrstvech, nakonec vše dobře dopadlo, alespoň v knize. Jak se říká, kdo se nepoučí ze své historie, je nucen ji opakovat.
U této knížky a potažmo její autorky se nějak nedokážu rozhodnout. Jestli je pravdivá nebo není.
Velmi silné čtení. Surové, osudové a brutální. V některém komentáři, u této knihy, jsem četl, že není úplně jisté, jestli je příběh podle skutečných událostí nebo jestli ji je paní Sosnarová nedomyslela. Osobně si nemyslím, že je to podvrh. Takových případů bylo spousta a spousta příběhů je odvyprávěných nebo dokonce zfilmovaných. Je to již několik let co jsem tuto knihu četl, ale na ty koně...si vzpomenu pokaždé.
Byla jsem osobně na přednášce paní Sosnarové, kde bylo řečeno téměř vše, co je v knize. Nevěřím, že si příběh vymyslela. Tolik bolesti a utrpení čišelo z jejích slov... Kniha určitě stojí za přečtení. Osobně si myslím, že děti v dnešní době by měly vědět, co se dělo, děje a bude dít ... Doufejme, že ne přímo jim...
Rozhodl jsem se, že tuto knihu ponechám bez hodnocení. To je totiž zcela závislé na pravdomluvnosti paní Sosnarové.
Pokud mluví pravdu, zaslouží si od nás velké uznání za vše, co prožila a přežila a jelikož je kniha napsána velice čtivým způsobem, neváhal bych ji ohodnotit čtyřmi hvězdičkami.
Pokud ovšem lže a celý příběh (nebo jeho velkou část) si vymyslela čistě kvůli získání odškodnění, je to od ní hanebnost nejtěžšího kalibru a zaslouží si pouze opovržení. V tom případě bych knížce navzdory jejím kvalitám napařil bez milosti odpad.
Jelikož netuším, kde se skrývá pravda, nebudu tuto knihu nijak hodnotit.
Po přečtení knihy jsem četla i studie a články, které zpochybňují důvěryhodnost příběhu paní Sosnarové. Nechci vůbec soudit, zda se vše událo tak, jak je v knize vyprávěno, ale i kdyby příběh nebyl zcela autentický, nic to nemění na poselství knihy - takové zrůdnosti se bohužel děly (ať už paní Sosnarové a její sestře, nebo jiným zapomenutým ženám a mužům) a je potřeba si toto připomínat (komunismus, nacismus, fašismus apod. jsou zlo) a nedopustit, aby se toto opakovalo (ačkoli si dokážu představit, že se něco takového v Rusku bohužel stále děje). Takže ať už čtete knihu jako memoáry nebo jako román, stojí za přečtení.
Kniha je podle skutečnosti hodně smutný příběh dvou sester kdo je smutný ať to nečte a počká až bude mít lepší náladu protože tohle je 85% knihy smutek beznaděj utrpení.
Dávám jen jednu hvězdu. Kdyby se to necpalo dětem na přednášce a nebylo to jako povinná četba, dala bych lepší hodnocení. To potkalo moji dceru v jejích čtrnácti letech a já jí tu knihu vypůjčila, aniž bych ji předem četla, čehož lituju. Scény sexuálního násilí jsem si opravdu nepřála, aby, ještě dítě, četlo. Paní učitelka považovala moderní knihu o sexualitě sepsanou pro děti za nevhodnou a potom tohle ... Nechtělo se mi, po zjištění, že kniha není skutečným příběhem, už pátrat po druhé části zážitků po návratu domů. Co kdyby to bylo taky vybájené ...
Zpočátku jsem se nemohla začíst, protože mi moc nesedl styl, kterým je kniha psaná. Je z ní cítit, že autor je novinář a nejraději by se vyjadřoval spíš strohým a věcným jazykem, ale protože se nejedná o reportáž, ale beletristicky zpracovaný příběh, snaží se být občas i trochu poetičtější a líbeznější, což se mu ale ne vždy daří. Po chvíli jsem si na ten ne úplně ucelený styl zvykla a knihu jsem zdárně dočetla do konce. Hlavním důvodem ale bylo to, že mě opravdu moc zajímalo, jak bude příběh Věry a její sestry pokračovat dál.
Velmi mě zklamalo obrovské množství gramatických a především stylistických chyb v textu, nedokončené věty či slovní přesmyčky. Korektorská práce pravděpodobně proběhla jen pomocí automatu.
Kniha se povětšinou četla dobře, příběh byl zajímavý, ale v dnešním množství knih s podobnou tematikou se nejedná o nic světoborného. Ano, ten příběh je strašný, ale to je i Jiskra života, Osvětimská knihovnice, nebo Mengeleho děvče.
Za mě tedy spíš poloviční hodnocení, neurazí - nenadchne.
Vážně dobrá a silná kniha o náročných a krutých letech v ruských gulazích. Je moc dobře a až zázrak, že se dvěma sestrám toto 19-ti leté trápení podařilo přežít. Jak válečná, tak pro mnohé i ta poválečná léta, byla stejně drsná a ukrutně těžká.
Ať už je kniha pravdivá nebo ne, velmi se mi líbila a hrůzy v ní popsané bych nechtěla zažít ani ve špatném snu.
Bylo to celkem zajímavé čtení, ale občas mne v ději zarazily některé maličkosti, které mi nepřišly plně důvěryhodné. Když jsem si pak po dočtení našel na netu články, v nichž historikové zpochybňují, že se věci tak, jak jsou podány v knize, mohly skutečně udát, tak nevím, jka knihu hodnotit. Určitě je dobře si připomínat danou dobu, ale z knihy mám trochu rozporuplné pocity.
Opět se pokusím odhlédnout od kontroverze kolem pamětnice, jejíž slova Jiří S. Kupka zpracoval. Nebudu spekulovat, co je pravda, co smyšlenka, co rozmlžila dlouhá desetiletí a nakolik idealizovaný obraz Věry Sosnarové vznikl. Jsem si však poměrně jistá, že si paní (tehdy slečna) užila v Sovětském svazu své a nic příjemného to nebylo. Mnoho uvedených detailů působí věrohodně. Pokud "Krvavé jahody" vezmu jako připomínku zvěrstev, pak autor odvedl výbornou práci: je to silný, ošklivý příběh o nejtemnějších stránkách lidství (zdráhám se toto slovo vůbec použít v souvislosti s popsanými událostmi). Krutost, utrpení a hnus. Čas bohužel ukázal, že se ruská mentalita příliš nezměnila, většina nadále ochotně páchá zlo, když jejich ikona, jejich milovaný, nezpochybnitelný diktátor zavelí.
Zlatí Češi, byť zdaleka ne dokonalí. Představte si, jak podroušený Zeman ze svého vozíku pompézně zavelí k útoku na Slovensko... a kam by ho od svých půllitrů občané ČR bez váhání poslali.
Komentář píšu s odstupem čtvrt roku a vzpomínkám to nijak nevadí, zapustily v mém průtokovém mozku kořeny. Být kniha plně autentická, dala bych 5 hvězd.
Násilné odvleceni nevinné patnáctileté dívky do sovetskeho gulagu, sexuální násilí, nelidska dřina v nepredstavitelnych podmínkách sibiřské tundry, pak další léta po propuštění bez možnosti návratu jen dřina za pár kopejek, pokud vůbec, v dolech a sovětských fabrikách..... A přesto se Věra a její sestra Naďa nevzdaly naděje. Ale i v tomto pekle se objevili dobří lidé : Dočasná vězeňkyně Zoja Petrovna, obyvatele sibiřského Sedova, nebo plukovník Trifonov.
Kniha se mi velmi líbila. Nebudu hodnotit, zda se jedná o reálný nebo vymyšlený příběh, viz příspěvky níže. Ať je to tak nebo tak, příběh se dobře čte a doporučila bych dalším potencionálním čtenářům k přečtení.
nechtěla jsem původně hodnotit, protože nevím co hodnotím - román nebo knihu dle skutečných událostí? Jiří S. Kupka psát prokazatelně umí (viz. Balkánský sud prachu). Je to uvěřitelné, plastické, drsné a ukazuje to zrůdnost totalitních režimů. Pokud jsem četla román, tak dobrý román.
Štítky knihy
gulagy ženy 20. století Československo komunismus Sibiř zločiny komunismu 2. pol. 20. století
Autorovy další knížky
| 2009 |  Krvavé jahody |
| 2003 | Balkánský sud prachu |
| 1980 |  Rukojmí z Bella Vista |
| 2014 | Válečná nevěsta |
| 2003 | Hry velkých chlapců |
Kniha Krvavé jahody je v
| Právě čtených | 17x |
| Přečtených | 2 007x |
| Čtenářské výzvě | 403x |
| Doporučených | 172x |
| Knihotéce | 424x |
| Chystám se číst | 843x |
| Chci si koupit | 193x |
| dalších seznamech | 16x |
Mrzí mě, že jsem knihu otevřela a četla, scény z vlaku s Mongoly mě teď pronásledují a nemůžu je vytěsnit.
Němec, Rus, Japonec, je to fuk, všechny formy transportů a lágrů jsou nelidské a nikdy nikdo pro ně nenajde opodstatnění a omluvu.
Je vážně neuvěřitelné, jak rychle lidstvo zapomíná a žene se zpět.
Mír už nikoho neláká? Stačí málo a důstojnost, bezpečí, teplá voda nebo blbá peřina se mohou stát nedostupným luxusem. A kolik lidí na světě zažívá podobné věci z této knihy i právě teď?