Krvavé jahody
Jiří S. Kupka (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/162634/bmid_krvave-jahody-wUA-162634.png
4
1345
359
Krutý osud mladé Češky, která prožila osmnáct let ponižování a teroru v sovětských gulazích.
Přidat komentář
Teď pominu styl psaní a nějaké chybky. I to, že některé části jsou dle mého smyšlené. Jde o sílu a poslání příběhu, obojí je nevyčíslitelné. Paní Sosnarová se sestrou zažily něco, o čem si my, současníci, nechceme ani nechat zdát. A přesto to vydržely celých osmnáct let. Mám slzy na krajíčku, když pomyslím na některé ze scén z knihy - takhle se zacházelo s dětmi? Na tohle zvěrstvo neexistuje potřebný trest. Čím jsem starší, tím víc mi to jitří nervy a srdce.
Skvěle napsaný příběh. Pokud za účelem vzniku stálo rozhodnutí podat co nejvýstižnější svědectví o hrůzách, páchaných na nevinných lidech v pracovních táborech v Rusku, a touha tyto vzpomínky předat dál jako svědectví, tak se záměr zcela zdařil.
Nechci hodnotit etickou otázku, zda žena, jíž se celé vyprávění týká, měla či neměla nárok na odškodnění - jde jen o zbytečné slovíčkaření, co je ještě gulag a co už ne... Důležitější je podle mne hodnota onoho svědectví - a soudím, že většinu z toho by si nevycucal z prstu ani ten nejlepší spisovatel na světě.
Hlavní hrdinka odjíždí jako dívka - a vrací se jako zralá žena, zocelená všemi traumaty, jež si musela zažít. Žena, které patří pouze její jméno. Je až s podivem, že vůbec dokázala - spolu s mladší sestrou - přežít. Ocitáme se ve zcela absurdním světě, kde neplatí žádná pravidla - možná jen jedno: přežij, pokud můžeš. Mnohdy se mi ruce svíraly v pěst a některé pasáže textu jsem skutečně musela nějakou chvíli rozdýchávat. Přitom autor nechce šokovat - chce jen čtivou formou převyprávět osud jednoho člověka. Zajímavý je už název - metafora krvavých jahod jako symbol masakru a vyvraždění.
Autor umí s textem pracovat, ví, jak udržet napětí a čtenářovu pozornost. Kniha je dělená na čtyři části: Cestou křížovou, Peklo, Očistec, Doma. Kapitoly jsou pojaty jako drobné epizody, většinou vyprávěny zpětně - začínají v té nejvypjatější chvíli a až postupně se dozvídáme, co k ní vedlo a jak vše skončilo.
Románu nelze upřít silnou výpovědní hodnotu. Mnohokrát mě při čtení napadlo, na jakém paradoxu stojí jakýsi "poválečný hospodářský zázrak" kdysi tolik oslavovaného Ruska. Už asi nikdy se nedozvíme přesné množství bezejmenných odsouzenců, kteří mu byli obětováni.
Přesto všechno román nepůsobí tragicky: jako nit se jím táhne naděje. Naděje, která obě sestry drží nad hladinou: touha vrátit se zase do Čech. A toto přání se jim nakonec splní...
PS: poslouchala jsem jako audioknihu v bravurním podání Hany Maciuchové.
Nebudu hodnotit zda se tento životní příběh skutečně stal a zda to bylo účelně smyšlené.
Je to kniha z doby, která nesmí být nikdy zapomenuta, stejně jako období holocaustu.
Kniha je čtivá, je to smutný příběh plný beznaděje a zoufalství, přežívání v nelidských podmínkách.
Pro nás, kteří jsme zvyklí si pustit vodu z kohoutku a napít se, kdykoliv chceme, ... pro nás těžko představitelné.
Asi nemá smysl řešit zda se jim to všechno skutečně stalo nebo ne. To je o svědomí paní Věry. Nicméně věřím tomu, že mnoho ne-li všechno popsáno se skutečně stalo/děje pořád a ne jen paní Věře.
Knížku hodnotím pěti hvězdičky, jedná se o poutavý příběh. Ostatní nemá asi smysl hodnotit.
Příšerně příšerně smutný příběh. Chvílema jsem dokonce brečela. Nejsem na to moc pyšná, ale osud dvou sester je dechberoucí, autentický a velmi těžký. Začetla jsem se a nebýt toho, že jsem si musela dávat emocionální pauzy, přečetla jsem celou knihu bez dechu.
Smutný osud jednej ženy, ktorá chcela žiť pokojným životom, ale nebolo jej to dopriate...
Byl by to skvělý a silný příběh, který bych vždycky a všude rád doporučoval, nicméně vzhledem k okolnostem hodnotím tak, jak hodnotím. Nikdo paní Sosnarové neupírá, že taky v životě nejspíš neměla na růžích ustláno, ale pro to co udělala, žádná ospraveditelná omluva není. Kdyby příběh od samého počátku uváděla coby beletristickou fikci (případně fikci s autobiografickými prvky), neřekl bych ani fň... ale vycucat si z prstu srdceryvnou story, okořenit ji haldou emocí a ukradenými prožitky opravdových obětí tyranie, a ještě si s touhle komedií jezdit po republice, dělat besedy a bez mrknutí sledovat, jak se posluchači dojímají, pláčou a otřásají se hrůzou... pro tento typ chování a lidské povahy mě napadá jen jedno jediné pojmenování: hyenismus.
Knihu jsem si chtěl přečíst a jsem vlastně rád, že jsem tu možnost měl - ale hned po dočtení putovala knížka do místní knihoboudy, neb doma ji určitě mít nepotřebuji, a ani nechci.
K této knize je nutné přistupovat jako k historické beletrii, nikoliv jako ke skutečnému osobnímu příběhu či literatuře faktu. Bohužel autor knihy již nežije, takže se nemůžeme dozvědět kolik toho z vyprávění paní Sosnarové si upravil.
Četla jsem studii historika pana Hradílka, který uvádí, že tento příběh není pravdivý, a že si ho paní Sosnová celý vymyslela kvůli penězům. Nicméně i v této studii je pár věcí, které také zcela nejsou zcela přesné - jako například tvrzení, že její matka kolaborovala s Němci a proto koncem války utekly do SSSR (důvěryhodný důkaz je na to kde?) nebo jakési důkladné/záměrné "zesměšňování" autora knihy (autor údajně psal několik desítek let komunistickou propagandistickou literaturu, či napsal 2 díly seriálu Majora Zemana -a to jako značí jako co?). Ve své podstatě hlavní argument pro své tvrzení, že ona lže, je ten, že na to, že byla v Gulagu nemá žádné doklady (což jako ok, ale zcela upřímně: získávání věrohodných ruských archivních materiálů je i dnes relativně utopie).
Zpět ale ke knize. Ta vypráví příběh 14ti leté dívky z Brna, jejíchž matka je Ruska, která utekla po první světové válce před Sověty do Čech, kde se vdala (a rozvedla) a měla 2 děti. Koncem 2. světové války, kdy do Brna dorazí Sovětská armáda, jsou Věra a její sestra s matkou odvedeny a následně jsou deportovány do SSSR, kde postupně prochází různými druhy nucených prací... Stráví tam několik let a přesto pořád bojují o vrácení zpět domů - do Československa. V 50. letech, kdy se už režim lehce uvolní, to vypadá s jejich návratem nadějněji, ale problém je, že nemají žádné doklady - takže Československo je nechce (nemají doklad o tom, že jsou Čechoslovačky), a SSSR prakticky už také ne.
Kniha se čte relativně rychle. Není ani nikterak obsáhlá.
Nemá cenu při četbě řešit, jestli ten příběh je nebo není podle pravdy. Berte to jako příběh, který se mohl odehrát. Věřím, že autor se nesnažil ani tak o 100% autentičnost příběhu, jako spíše o jeho poslání... Hodnoťte knihu - ne chování&přístup paní Sosnarové za posledních 20 let.
Přečtěte si studii pana Hradílka. Pak se rozhodněte, jestli to vůbec chcete číst.
Za mě kniha může být ok, ale přístup Sosnarové je hovadský, proto odpad.
Pokud jste také zvyklí v případě silných autentických příběhů pátrat po podrobnostech a dalších osudech protagonistů, dohledávat si informace jinde, dopadnete jako já: budete postaveni před volbu.
1. Vzít vyprávění Věry Sosnarové jako skutečné zážitky podávané starou paní, která hodně trpěla a zažila strašné věci. Tolerovat nepřesnosti v jejích vzpomínkách, někdy i zarážející, protože paměť funguje nespolehlivě a ve stáří se to nezlepší. Pak třeba hodnotit tuhle knížku i literárně: jednodušší styl, časté polopatické vysvětlování, ale to by se dalo brát jako přiblížení se dívčinu vyprávění; vzhledem k roku vydání mě překvapily zastaralé výrazy a slovní spojení, ale opět by se mohly brát jako převzaté z Věřina podání.
Působivé, s výhradami k stylistickému pojetí.
2. Zaváhat nad pravdivostí toho všeho, protože zpochybnění celého Věřina osudu není osobně zaujatým názorem jednoho člověka, ale je podloženo dokumenty dohledanými v archívech. V tom případě se vytrácí hlavní hodnota knihy - autentičnost; na téma gulagu byla napsána literárně kvalitnější díla. (A pokud přijmete tuto možnost, budete se v hlavě prát i s důvodem vzniku falešných vzpomínek; ta pachuť je pak nepříjemná.)
Poprvé v životě bez přidělení hvězd. Achjo.
Na knihu jsem se tak dlouho těšila, až mě trochu zklamala. Popis prvotních situací a okamžiků malé rodiny uprchlé Rusky byl brilantní - odsun zajatců, jejich cesta i první začátky byly vykresleny až mrazive. Atmosféra ve vlaku i v prvním lágru byla skvělá. Druha polovina knihy byla trochu slabší. Autorovi se krásně podařilo zvýraznit, že ani po návratu to neměly sestry lehké a naopak se jednalo spíše o "podpásovku" od vlastních. Líbilo se mi výběr postav (skupinkování v lágru, postava Moti a také neoprávněně držených osob). Kdyby kniha zůstala bez doslovu, asi by se mi líbila trochu více. I když samozřejmě chápu, že autor asi nechtěl končit ponuře a smutně.
Úžasná kniha, čte se sama. Sice mě mrzelo, že jsem se pak dozvěděla, že údajně může být smyšlená, ale i tak je velmi naučná a člověk se vžije do hlavní postavy.
Ta kniha má naprosto strhující příběh, byť je to prý smyšlené/vylhané, tak to nic nemění na tom, že se příběh skvěle čte a má velkou výpovědní hodnotu o dané době. I většina starších knih se svědectvími o hrůzách v KLDR je vymyšlená a přesto jsou to důležitá díla.
Doporučuji všem!
Věra Sosnarová, češka, která prožila 18 let svého života v ruských gulazích po boku své sestry Nadi.
Zažívaly tvrdou práci, ponižování, zimu, bídu hlad a nemoci, ale přežily a nikdy nepřestaly bojovat, aby se vrátily zpátky do Brna odkud pocházely.
Knížka se mi líbila, ale od druhé půlky už se moc přeskakovalo v letech a najednou bylo Věře k třiceti a jako kdyby chtěl autor knihu rychle ukončit. Klidně mohla mít jednou tolik stránek.
V knize je i doslov, kde se dozvíme ve zkratce jak sestry žily dál a to jsem brala jako za úplný závěr a moc se mi líbil.
Nevím možná jsem měla moc veliké očekávání od téhle knihy. Kniha me bavila tak první polovinu, druhá polovina mě už nebavila. Možná tomu dám ještě někdy druhou šanci, ale moc mě to nenadchlo.
Než jsem knihu začala číst, věděla jsem, že se jedná o vymyšlený, nikoliv autentický příběh hlavní postavy Věry. K němu jsem také tak přistupovala. První polovinu knihy jsem doslova "hltala", druhá část knihy už byla pro mě slabší.
Nehodnotím zda je to pravdivé či ne. Hodnotím příběh jako takový. A ten byl neskutečný. I kdyby byla z poloviny pravda co je psané, je to strašné. Nikdo nemá právo soudit, pokud nezažil.
Co na to říct a být objektivní. Po přečtení několika článků na téma Věra Sosnarová a pravda nebo lež, jsem na paní byla trochu naštvaná, že si hraje s našimi emocemi. Podobně se mi třeba úplně zošklivil Jan Saudek a jeho smyšlený pobyt v koncentračním táboře, tohle si vymyslet je ubohost. Na druhou stranu má hodně nadneseně řečeno II. světová válka velmi dobrý marketing a trochu odvrací naši pozornost od poválečných let, které se svými hrůzami dost dobře válečnému období vyrovnaly. I kdyby to v reálu nebylo až tak hrozné jako je vypsané v knize (i když bych se vůbec nedivila, kdyby to nějaká jiná Věra hodně podobně zažila), je určitě dobře, že se lidem připomene, co bývalý režim dokázal a jak nenávratně poznamenal život všem slušným lidem v zasažených zemích. Paní Věru neobhajuji, ona musí se svým svědomím žit, ale o jistou osvětu se i spolu s autorem zasloužila. Kniha byla čtivá a to je pro mě důležité.
Štítky knihy
gulagy ženy 20. století Československo komunismus Sibiř zločiny komunismu 2. pol. 20. století
Autorovy další knížky
| 2009 |  Krvavé jahody |
| 2003 | Balkánský sud prachu |
| 1980 |  Rukojmí z Bella Vista |
| 2014 | Válečná nevěsta |
| 2003 | Hry velkých chlapců |
Kniha Krvavé jahody je v
| Právě čtených | 18x |
| Přečtených | 2 006x |
| Čtenářské výzvě | 403x |
| Doporučených | 172x |
| Knihotéce | 424x |
| Chystám se číst | 844x |
| Chci si koupit | 192x |
| dalších seznamech | 16x |
Skutečný příběh o krutém světě, kterou jsem přečetla na jeden zátah. Celou dobu jsem vrtěla hlavou, jak je možné, že se takové hrůzné věci děly. O nacistických koncentračních táborech i ruských gulazích už něco málo načteného mám, ale o takových věcech jako že Sovětský svaz vedl seznamy občanů, kteří za občanské války emigrovali do Čech a v květnu 1945 po osvobození rudou armádou je skrze agenty vyhledával a rovnou posílal na Sibiř. Obdivuji paní Sosnarovou za hodně věcí, za odvahu žít den za dnem i když to vzdala její matka, která prodělala tyfus a různá zranění neslučitelná s tvrdou dennodenní prací. Po tom všem nepřestávala věřit a to je úžasné. Díky bohu, že to dobře dopadlo nehledě na to, že tolik let o tom všem musela mlčet. Kniha je napsaná jednoduše a jak jsem během čtení uvažovala proč právě název "Krvavé jahody" tak právě kvůli téhle scéně na ni nikdy nezapomenu. Knihu doporučuji.