Krvavá odyssea: Řecký boj za nezávislost 1821–1832

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Řecký boj o nezávislost. Oboustranná brutalita založená na náboženských rozdílech a bezpočet menších i větších střetnutí na souši i na moři byly charakteristickými projevy krvavé války mezi Řeky a Turky ve dvacátých letech 19. století - války, která vedla ke vzniku nezávislého řeckého státu. Provázely ji i další jevy, jako řecké mrhání zahraničními půjčkami či občanské války mezi samotnými Řeky. Negativní roli sehrála také jednostranná propaganda v západoevropské společnosti, vyplývající z neznalosti skutečné situace ve východním Středomoří, a vojenské i diplomatické vměšování evropských velmocí. Přestože od konce oné války uplynulo již 180 let, nepozbyla na svém historickém významu a aktuálnosti. Animozita mezi Řeky a Turky je stále živá a řecká společenskoekonomická realita dnešních dnů způsobená plýtváním se vine jako červená nit řeckými dějinami již od této války, která je významnou kapitolou moderních evropských dějin. Připomíná to antickou tragédii i absurdní drama zároveň....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/84_/84748/krvava-odyssea-recky-boj-za-nezavis-0K1-84748.jpg 49
Žánr
Literatura faktu, Historie, Vojenství
Vydáno, Epocha (ČR)
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (2)

Kniha Krvavá odyssea: Řecký boj za nezávislost 1821–1832

Přidat komentář
jadran
04. září

Jako ve většině u populárně naučné literatury tohoto typu kvalitní a zajímavá kniha. Objektivita a poutavost přinášejí poněkud jiný obraz, než onen idealistický příběh o hrdinných potomcích starověkých Řeků, kteří v duchu nejlepších antických tradic vybojovali svobodu na nenáviděných Turcích. Bohužel takto objektivně podaná historie může u někoho vyvolat znechucení, ne o tom, co je zde tak dobře popsáno, ale z toho, že člověk ztrácí krásné iluze o něčem, co přece bylo tak jasné. V celé knize je snad jediná zábavná věc a totiž onen návrh, aby prohlášení nezávislosti USA a ústava byly psány v řečtině…mně osobně velice sympatický B. Franklin se musel v duchu válet smíchy, když tento návrh někdo přednesl. Zbytek v knize už je vesměs smutný, ale ukazuje jak historie ovlivňuje dnešek. Jak je perfektně napsáno na předsádce obalu, od onoho využití prvních půjček ještě během „revoluce“ a „války za nezávislost“ se řecký přístup vůbec nezměnil a paradoxně se nezměnil ani přístup poskytovatelů. Pevninské Řecko, kde jako jedno z mnoha povstání na Balkáně proti Turkům začalo, patřilo k nejzaostalejším oblastem v Evropě a to i v měřítkách Balkánu. S výjimkou ostrovů, které si žily svým často velice nezávislým životem bylo drtivě většině řeckých rolníků asi jedno, jestli je odírá jejich turecký statkář a nebo ještě hůře – řecký nájemce výběru daní a nebo místní církevní ortodoxní hodnostáři.

Pro řadu těchto lidí bylo asi překvapení, když se horští lupiči nebo piráti z ostrovů najednou začali vydávat za bojovníky za svobodu a nezávislost. Přičemž, jak ten vznešený boj vypadal, je v knize popsáno více než jasně. Porovnávat tohle s bojem za nezávislost Spojených Států amerických i přes vědomí excesů (zejména na jihu pozdějšího USA) opravdu nelze. Anebo s povstáním Srbů pod Kardjodjevičovým vedením dávno před tímto řeckým „osvobozeneckým bojem“ v letech 1804 (první fáze) až po druhou definitivně druhou úspěšnou fázi během roku 1815, která pod Obrenovičovým vedením vedla ke vzniku srbského knížectví, jehož autonomie přesáhla i tu, kterou disponovala podunajská knížectví. Dost naivně působila už úvodní fáze řeckého povstání, vedená Ypsilantisem, kdy se tento Řek domníval, že oni Rumuni (dosud jsem ani nevěděl, že Tudora Vladimiresca nechal zavraždit on) a především balkánští Slované, utiskovaní řeckými fanarioty a také pravoslavnou církví s nimi budou společně bojovat. Srbové i Černohorci si šli vlastní cestou a za svoji nezávislost mohli vděčit sami sobě v podstatně vyšší míře, než Řekové, kteří nebýt zmateného a náhodného zásahu loďstev tří mocností u Navarina, které v prvé řadě hlídaly jedna druhou, mohli skončit poraženi. V knize je popsáno, že ani v nejhorších momentech a největším nebezpečí nedokázali povstalci najít společnou řeč a vraždili se navzájem. Zde je asi nejtypičtější a přitom nejtragičtější smrt Kapodistriase, jediného člověka, který měl dostatečný rozhled a nejvíce schopností, aby snad dal zemi jakž takž dohromady. Fakt, že ve vzájemných bojích mezi povstalci zahynulo více lidí, než kolik jich stihli pobít a zabít Turci je vševypovídající. Co mě ale nejvíc znovu a znovu dostává a co má rovněž vztah k dnešku je způsob, jakým dokázali prořečtí fanatici v Evropě, ale i za oceánem celé ty události dokázali zkreslit a jak i odmítali přijmout fakta, prezentovaná těmi, kteří se znechuceni vraceli. A tak v této souvislosti bych asi připomněl tři jména. Tím prvním byl básník lord Byron, který má ve všech čítankám napsáno, že zahynul v národně osvobozeneckém boji Řeků v Messolonghi a vytváří se tak falešný mýtus, kdy se má neznalý člověk domnívat, že snad padl v boji. Jak ve skutečnosti umřel, je v knize popsáno zcela věrohodně a s oním mýtem to nemá nic společného. Druhou osobností je francouzský romantický malíř Eugene Delacroix. K masakru na ostrově Chios je třeba připomenout v knize uvedený fakt, že oni místní obyvatelé na nějaké revoluci neměli zájem. Tu rozpoutali (včetně onoho obligátního vraždění) „revolucionáři“, kteří na ostrov připluli a místní nechali na holičkách, jakmile se Turci vylodili. Masakry na obou stranách (na Chiu počet řeckých obětí mnohokrát převyšoval oběti turecké, v pevninském Řecku to bylo naopak) posloužil tomuto francouzskému romantikovi k prezentaci něčeho, co je jakoby odrazem napoleonské éry, kde jeho předchůdci (David, Gericault) ukazovali válku, vraždění a lidské utrpení jako cosi vznešeného a barevně i kompozičně dokonale uspořádaného. Ale Goyových grafických listů (kterého za realismus v jeho podání Hrůzách války prohlašovali vrstevníci za blázna) toto prvoplánově propagandistické dílo nedosahuje ani náhodou. No a třetí figurou, jejíž účast v konfliktu byla typická byl anglický námořní důstojník Thomas Cochrane, který se „proslavil“ už v bojích za nezávislost latinsko amerických států a v Řecku pokračoval stejně úspěšně – svým počínáním si neměl co vyčítat s řeckými piráty i těmi, kdo na pevnině zpronevěřovali obě draze získané britské půjčky. Nakonec, součástí jeho CV byl i válečný soud v britském válečném námořnictvu a defraudace na burze. I takoví lidé „pomáhali“ Řekům. A nelze ani vynechat kauzu ortodoxního arménského patriarchy, který využil celé situace po Navarinu, aby se zbavil Arménů, kteří byli ovšem katolíky…

Není to veselá kniha. Žádná kniha o nějakém konfliktu nebo válce není veselá. Ale tady jsme více než kdy jindy svědky, jak onen „svatý“ boj za „svobodu“ a „nezávislost a práva národa“ může vypadat a k čemu povede. A nejhorší je, že podobně jsme byli zpracováváni, když se rozpadala Jugoslávie. PR a Opinion makeři vyrobili hrůzostrašného nepřítele (Srby) a ty hodné, které Západ podporoval zcela nekriticky bez ohledu na fakt, že se obě strany (nebo v případě rozpadající se Jugoslávie více stran) za bouřlivého souhlasu podobně naivních a hloupých lidí chovaly stejně. I zde máme onen předobraz v oněch helénofilech z období 1821 až 1830 a ti, kteří nakonec rozhodli (Anglie, Francie, Rusko) sledovali čistě svoje sobecké zájmy…

JulianaH.
30. ledna

Fantaskní pravopisné chyby (y/i v přísudku) a chybné skloňování řeckých jmen ("Áres bez Árese"? co to má, proboha, být?). Autor nevychází z novořecky psaných pramenů, nýbrž hlavně z anglických, což není žádný majstrštyk.
Ale občas je líčení dosti poutavé, například námořní bitva u Navarina je podána tak živě, že mě opravdu bavilo o ní číst (obecně na bitvy moc nejsem). Ocenila jsem také kapitolu o intelektuálech řecké diaspory, filhelénech a o Byronovi.
Plusový bod má autor za to, že napsal knihu o řecké válce za nezávislost jako první Čech. Podivné a enervující mi však přijde jeho věčné zdůrazňování, že krutí byli Řekové i Osmané (no samozřejmě, jak jinak! jenže Řekové tam byli doma, kdežto Osmané byli imigranti).