Proklatý

1 15.11.2020

Ve stjném duch jako první díl, dokonce vtipnější, humornější a ucelenější. Je nabitá akci a nejde přestat číst.

2 24.07.2020

Tady už jsem věděl do čeho jdu, a proto jsem si to asi i víc užíval. Vše, s čím jsem měl problém u prvního dílu, platí i tady a předpokládám, že i po celou sérii. Jinak se knížka četla sama a několikrát dobře pobavila. Zaučování se zde moc nekonalo, asi si to pan spisovatel plánuje do pozdějších dílů. Příběh samotný není tak zapeklitý, spíš jde o sled různých krátkých povídek s jednotlivými protivníky. Nic víc. A na můj vkus moc málo pana právníka :)

3 07.07.2020

Tuhle sérii můžu, je čím dál lepší. U dalšího dobrodružství Attikuse jsem se náramně bavila, dokonce jsem se musela smát nahlas. V této knížce rozhodně nezažijete nudu a poznáté mnohé bytosti. Tak hurá do ní.

1 05.06.2020

Attik opět nezklamal a jsem tuto oddychovku přelouskal velmi rychle

6 27.05.2020

!!! POZOR SPOILERY !!!

Stylem i obsahem mi to přišlo hodně podobné prvnímu dílu, takže v tomto ohledu se žádné velké překvapení nekonalo. Opět mi mírně vadilo, že ač je v úvodu nastíněn nějaký problém, hrdina se vždy zastaví, aby řešil něco jiného, problém (s velkým P) je odsunut ve vyprávění do pozadí, aby se později připomenul, ale hrdina opět někam odbočí. Nejvíc o tom vypovídá hned první kapitola, která byla jako ukázková uvedena jako bonus ve zkrácené podobě na konci prvního dílu: Leif přijde, oznámí, že chce pomoct, ale namísto, aby se ti dva dostali k věci, která upíra evidentně fakt trápí a chce o ní hrozně moc a naléhavě mluvit, začnou trousit hlášky a opravovat si syntax...

Na to, že je Attikus vlastně jen člověk, se opět ukázal jako nezničitelný hrdina (na rozdíl od /téměř/ nezničitelného upíra, který v tomto díle trochu víc vystrčil zoubky). Jako ano, dostane za / na ucho, ale je to vyprávěné tak, že to čtenáře za něj ani moc nebolí, a vždycky se pak rychle zahojí.

Asi víc než hlavní dějovou linku jsem si užila intriky irských bohů, to mne bavilo podstatně více. Sex, který byl hrdinovi dopřán, byl jen takovou třešinkou, a i když se autor z vrány snaží dělat děsivou bytost, poté, co spořádala omeletu, ve mně už navždy zahnízdila spíše jako taková v podstatě milá ženská.

Šijóchán se opět zmiňuje o tom, jak je paranoidní a opatrný, ale nemohu si pomoct, dělá všechno pro to, aby na sebe upozornil a ztratil incognito. Kromě boje s hmyzím démonem na vlastním trávníku (soused Semerdjian tentokrát stoupl v ceně!) viz boj s padlým andělem na půdě školy, podivný rozhovor s knězem a rabínem a celkově i závěrečná bitva. O masakru v nočním klubu nemluvě. Druid na sebe prostě jen hodí kamufláž a voilá, vše je vyřešeno! A znovu: ta lehkost, s níž autor a jeho postava vnímají cizí smrt se mi vůbec nelíbily. Někdo tu scénu u Satyrnu popsal v komentáři jako tarantinovskou, ale asi Tarantino nebude mým oblíbeným režisérem nebo mu zkrátka nerozumím. Mně to vtipné nepřipadalo.

Mimochodem: Nejmenoval se vyšetřující detektiv z prvního dílu jinak? Docela by se mi líbilo, kdyby Attikovi šel po stopě takový protřelý a správňácký Corrado Cattani, který by se snažil přijít na kloub záhadě knihkupcových podivností a nakonec nakoukl do zákulisí magického světa. Něco mi ale říká, že Geffert nebude tento případ. (Policie je zde opět zase hlavně pro smích.)

Dala bych dvě hvězdičky nebýt
a) nástinu toho, o čem bude další díl, ale především
b) odkazu na Inigo Montoyu.

Což mne opět přivádí k tomu, že hrdina hláškuje i tehdy, kdy se to moc (či spíše vůbec) nehodí. Ačkoli tentokrát mi ty hlášky i rozhovory se psem přišly nějak víc vtipné. Hezká hříčka je i samotný název v originále, neboť tohle slovo je používáno i jako označení pro čarodějnice, takže název je takový hezky dvojznačný.

Pokud je Attikus paranoidní, já teď budu ještě víc a začnu si víc všímat toho, kde jsem zanechala své krevní stopy nebo vlasy. Zejména v tom druhém jsem beznadějně ztracena, protože ze mne padají celé chuchvalce a zmocnit se jich k zneužití magickými prostředky vlastně nebude až takový kumšt.

Trochu vniveč zatím vychází učení Granúlje na druidku, zatím jen holka bifluje latinu a rozlévá čaje. Škoda, že tohle Hearne nerozvedl víc, stejně jako historii čarodějnic, vychutnala bych si nějakou menší historickou vsuvku, která by čtenáře obohatila Attikovými zkušenostmi. Hearne má dobré nápady, ne, že ne, ale připadá mi, že většiny z nich si sám ani nevšimne a ponechá je ležet ladem. Kdyby šel víc do hloubky a některé věci rozpracoval, bylo by to o dost lepší, takhle je to pro mne jen taková odpočinková četba.

Chválím obálku (tady už spolužáka Filipa nevidím ani trochu), včetně tetování aktéra, který sloužil za předlohu.

3 06.03.2020

Attika jsem si oblíbila už v prvním díle a ani tentokrát rozhodně nezklamal. Knížka je napínavá a hodně zábavná. Obzvlášť u dialogů s Oberonem jsem se skvěle bavila :-)

3 24.02.2020

Co si budeme povídat, vyprávění o Attikovi je spotřební literatura.
Děj člověka nutí zhltat příběh co nejdřív. Tak jsem vděčný za tu iluzi hloubky, kterou z některých myšlenek cítím.

Plemeno Irský vlkodav je najednou v mých očích oblíbenější, než bylo. Navíc přemýšlím, že bych začal pěstovat bylinky... no... tak aspoň že toho tetování jsem zatím dalek.