Kronika ptáčka na klíček (I.–III.)
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/211356/bmid_kronika-ptacka-na-klicek-9sm-211356.jpg
4
725
137
Tóru Okada žije s manželkou Kumiko na tokijském předměstí. Nedávno dal v docela dobrém zaměstnání výpověď – potřebuje si ujasnit, kudy se chce v životě vlastně ubírat. Jenže jakýkoli úspěch je mu lhostejný. Nemá žádné plány ani touhu vyniknout. Není s to zařadit se do většinové společnosti. Ve třiceti jsem se zastavil a od té doby nevím, co se sebou. A tak zatímco jeho žena chodí do práce a oba živí, mladý muž se stará o domácnost. Jednoho dopoledne vaří Tóru špagety a u toho naslouchá zvláštnímu ptačímu zpěvu přicházejícímu odkudsi zvenčí. Poklidnou atmosféru netečně plynoucího života náhle nečekaně naruší telefonát neznámé ženy, která dělá Tóruovi necudné návrhy. Ten její svádění sice rázně odmítá, nicméně od tohoto okamžiku se jeho život začíná pozvolna obracet vzhůru nohama a veškeré domnělé jistoty se neúprosně obnažují jako pouhé iluze… Bezmála detektivní příběh na hranicích mezi realitou, sny a vzpomínkami. Nástrahy číhají i v říši podvědomí – a nebezpečně prosakují do „normálního“ světa. Děj je doslova prošpikován svérázným okultismem, s děsivými odbočkami k extrémním událostem vyvěrajícím z účasti Japonska v druhé světové válce. Obsáhlý román o lásce a osamělosti, plný melancholie, ale i jemného humoru, je nadto působivě temperován stínovými erotickými fantaziemi – bolestnou smyslností sycenou soutokem krutosti a něhy.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2014 , OdeonOriginální název:
ねじまき鳥クロニクル (Nedžimaki-dori kuronikuru) , 1995
více info...
Přidat komentář
Knihu jsem dočetla už před týdnem, ale nějak jsem s hodnocením váhala. Určitě stojí za přečtení. Některé pasáže mě bavily hodně, v některých jsem se tak trochu ztrácela, nejvíce se mi líbily kapitoly z historie.
"Když si uvědomím,jak dlouhé to vyprávění,které jsem právě dočetl,bylo,a vynásobím to šestnácti,krátké to tedy rozhodně nebude.Kdyby se z toho udělala normální kniha,byla by pořádně tlustá." 60%.
“Pták na klíček opravdu existuje. Jak vypadá, to nevím. Já jsem ho ve skutečnosti nikdy neviděl. Jenom slýchám jeho hlas. Sedne si vždycky někam poblíž na větev a natahuje po částech pružinu světa. Zpívá a tím pružinu napíná. Když nenatáhne pružinu, svět se zastaví. Tohle ale nikdo neví. Lidi na celém světě si totiž myslí, že světem hýbají nějaká mnohem ohromnější a komplikovanější obrovská zařízení. Ale v tom se mýlí. To ptáček na klíček obletuje různá místa a všude jen o kousek natáhne pružinu. Tak hýbe světem. Jednoduchou pružinou, jaký bývá v mechanických hračkách. Stačí ji jen natáhnout. Tu pružinku ale vidí jen ptáček na klíček.” S. 353
Murakami mě dostal. Zase někdo po dlouhém čase.... Nedám pokoj, dokud ho celého nepřečtu. Teprve potom asi budu schopna slov...
Opět skvělý Murakami. Motiv se studnou mě připomíná ještě magičtější Komturovu smrt ,možná i "Konec světa" který jsem četla už hodně dávno, tehdy jako druhou knihu po dost normálním Norském dřevě. Tyto magické knihy kde se prolíná více možných realit je to co mě u H M nejvíc fascinuje. Tady mě sice moc nesedly válečné scény ale díky doslovu chápu proč jsou tyto scény do příběhu zapojeny.
...............................................................................Výzva 2021/13
Murakami mě snad nikdy nezklame. Jeho knihy jsou naprosto senzačně odvýprávěné příběhy na pomezí reality a snů. Kniha byla tentokrát chvílemi drsnější ,díky dějové lince z druhé světové války. Kniha mě bavila a za mě naprostá spokojenost.
Zvláštní kniha o zvláštních lidech, krásně se četla, vůbec mi nevadil velký rozsah knihy, zajímavé byly popisy bojů z II. světové války. Děj na hranici skutečnosti a fantazie se mi moc líbil. Kniha předčí i moji dosud nejoblíbenější autorovu knihu Norské dřevo.
Příběh jsem skládala jako puzzle, které mě baví v reálu, nikoli při čtení knihy. Spousta dílků však měla vybroušený tvar, dosud nepoznané barvy a při spojení s ostatními odhalovala jemná tajemství... Celek byl roztříštěný, jednotlivé kousky krásné. Oj. Zůstala ve mně podivná nevyváženost, kterou jsem u Murakamiho nikdy nepocítila. Pan Ptáček na klíček mě trochu iritoval svým mechanickým bytím, které občas nečekaně explodovalo. S Cinnamonem a May těžko se mi loučí...
„Mají široké tlapky a oranžové nohy. Ty vypadají jako malé dětské holínky, jen asi nebudou ideální pro chůzi po ledu, pěkně jim to na něm klouže. Někdy si taky kecnou na zadek. Nemají holt protiskluzný systém. Zima pro ně nejspíš nebude nejpříjemnějším obdobím. Zajímalo by mě, co si o ní myslí kachní bytosti. Co si o zimě asi v duchu říkají, ale tipla bych si, že jim zas tak hrozná nepřijde. Když je tak pozoruju, zdá se mi, že i zimu dokážou trávit celkem v pohodě, i když se tváří jakože ,Už zase led? Skara.' Právě tohle na nich baštím."
Můj první Murakami. Úžasná kniha, četla jsem ji jak očarovaná. Vyprávěné události války jsou hrůzné obsahem, ale podány dokonale. Přelévání myšlenkového světa do světa reálného je pro mě úplně uvěřitelné a fascinující. O téhle knize budu ještě dlouho přemýšlet.
Murakami mě zase přesvědčil o tom, že umí napsat krásnou knihu, která má skvělou charakteristiku postav, a dokáže vystihnout realitu a sny
Obvykle dávám přednost kratším románům , ale v případě Murakamiho "Ptáčka" mně těch 750 stránek vůbec nevadilo. Jsem totiž autorovým fanouškem a všechny jeho knihy doslova "hltám".
Kromě samotného příběhu mě zaujaly zejména některé informace týkající se Mandžuska a obecně japonského militarismu.
Doporučuji!
Kde jen začít?
Tohle bylo mé druhé setkání s Murakamim. Neměla jsem strach z tak velkého počtu stránek. Murakami píše jednoduše, popisné části nenudí, a když už dochází k nějakému zvratu nebo akci, sotva se mi daří kontrolovat svůj dech. Nemůžu říct, že by mě kniha dostala do kolen stejně, jako Komturova smrt, nicméně i zde, v Kronice ptáčka na klíček, když začala cinkat rolnička, měla jsem pomalu husí kůži.
Je pravda, že spíše než o těch vnějších stránkách života je třeba tu číst mezi řádky a proniknout do psychologie osobnosti hlavního hrdiny Tórua Okady.
Je těžké někdy rozlišovat mezi snem a realitou v reálném životě. Stejně tak pro mě bylo někdy těžké rozlišit tyto dvě roviny v knize. Nicméně to vidím tak, že s knihou jsem ještě neskončila. Že ji na pár měsíců odložím a pak se do ní začtu znovu. Ten styl psaní se mi vážně líbí a čte se téměř sám. Dialogy plynou naprosto přirozeně a myšlenkový svět hlavního hrdiny je úžasně spletitý a rozvláčný. Bavilo mě se v něm pohybovat.
To bych ale nebyla já, abych si z knihy nevypsala myšlenky, které mnou zarezonovaly.
Šlo především o nenávist a zvědavost.
"Zvědavost a odvaha jsou si dost podobné... Kde je odvaha, je i zvědavost, a kde je zvědavost, tam je taky odvaha. ... Občas zvědavost vyburcuje odvahu. Akorát že zvědavost se pokaždé vzápětí vypaří. To odvaha musí běžet dlouhé tratě. Zvědavost je jako úlisný kamarád, kterému se nedá věřit. Vyhecuje tě, a když přijde na věc, vypaří se. A ty musíš sebrat veškerou odvahu a udělat všechno sám." (s. 75)
"Nenávist je jako dlouhý černý stín. Ten, kdo jí propadá, v mnohých případech ani neví, odkud se k němu ten stín natahuje. Je jako dvousečná zbraň. Zraňuje jí soupeře a současně sama sebe. Čím tvrdší ránu zasadí soupeřovi, tím víc sekne sám sebe. Někdy jde o život. Není vůbec jednoduché se nenávisti zbavit." (s. 351)
Nutno dodat, že i nenápadná větička "Dobré zprávy se většinou sdělují potichu.", která byla v knize zmíněná několikrát, se mi zaryla pod kůži. Jde totiž o to, že se říká, že zlo je hlasité, ale dobro je tiché, proto ho většina z nás přehlíží. No, ale to už bych zabíhala do filosofie.
Rozuzlení děje takové, jaké nám autor nabídl, mě v celku překvapilo. Ať už se jednalo o May nebo Kumiko, nečekala jsem ani jednu z těch situací. Trošku mě mrzelo, že jsme se dozvěděli jen 2 kapitoly z Kroniky ptáčka na klíček. A nebo jich bylo nakonec mnohem víc? No, to je právě ta přidaná hodnota Murakamiho knih. Dočtete a máte v hlavě plno otázek.
A to je právě to, co mě na jeho tvorbě tak baví. I kdyby měla kniha dvakrát tolik stran, četla bych pořád dál. :-)
Toto byla moje první kniha od autora a můžu říct,že jsem jí byla fascinovaná.Tou magií,mísením snů a reality.To absolutní vnímání pocitů,které k vám z knihy pronikají.Neuvěřitelné.
Můj první Murakami a určitě si od tohoto Pána spisovatela hodlám přečíst i jeho další díla. To co mě předně donutilo pustit se do jeho čtení, je časté přirovnávání k dílům Davida Lynche, kdy se děj odehrává na pomezí reality a snů, tj. že jde o žánr magický realismus, který zase až tak často nečtu. Musím říct, že i když děj románu plyne tak nějak pomalu až meditativním tempem, kdy se zdánlivě nic moc neděje, samozřejmě jsou tu i pasáže akčnější, hlavně z japonsko-mongolské války a pokoje 208, tak se mi to četlo velmi dobře a všechny děje i zdánlivé vedlejší odbočky, tam mají svoje pevné místo. Po dočtení ve mně dílo stále doznívá a předestírá čtenáři plno otázek k zamyšlení. Vytvořil zde celou plejádu nezapomenutelných a bizardních postav, jako např. May Kasaharová, Mamija, Boris Stahovač a tajuplny Cinnamon. Ne každému sedne Murakamiho snad až příliš popisný styl, mě jednoznačně vtáhl a po celých 700 stran bavil. Plné hodnocení nedávám jen z toho důvodu, že je to moje první setkání a mám takové tušení, že jeho některá další tvorba ještě ptáčka na klíček překoná.
Nejdříve se ztratí kocour a poté ho nečekaně opustí manželka. Od té chvíle se začne Tóru Okada brodit svými vzpomínkami, představami a sny, aby se dostal do svého nitra. Do cesty se mu připlete několik tajemných žen, tradičně nechybí hudba, sex a studna. Murakamovsky citlivé, hloubavé a já jsem si jako vždy tento magický, fantaskní svět a příběh velmi užila.
Tohle byl opravdu dlouhý Murakami. Tak dlouhý, že si musím dát dohromady všechny kousky a střípky a pochopit, jak to do sebe vlastně zapadalo, protože jsem po přečtení hrozně rozčarovaná. Když začnu od začátku, tak už po pár stránkách mi došlo, že tu něco nesedí – to jest překladatel. Něco mi kvůli tomu v textu stále chybělo.
Přechod mezi realitou a snovým světem mi při čtení přišel hrozně jemný, až jsem se musela pořádně soustředit, kde se zrovna nacházím. Až po zpětném zamyšlení se mi jeví hranice mezi realitou a snem a samozřejmě do reality a snu zasahovala ještě minulost, ve vzpomínkách postav či dopisech, snažící se otevřít hlubší téma japonské historie. Každopádně přes to všechno si myslím, že se jedná o nejslabší Murakamiho knihu. Kdybych měla brát srovnání na počet stran, tak Komturova smrt byla daleko větší jízda, od začátku do konce.
Připadal jsem si jako kdybych četl nějakou japonskou verzi Alenky v říši divů a za zrcadlem.Hrdina leze pořád do nějaké studny ,rozdvojuje se ,prožívá různá podivuhodná ,fantaskní dobrodružství a pátrá po své ženě ,jež ho opustila.Potkává různé postavy,poslouchá jejich bizarní vyprávění a rady a nerozumí jim.Já také ne.Je to fantastické,snové,místy lehce humorné a v případě válečných příběhů naturalisticky opravdové. Murakami umí s rekvizitami žonglovat výborně a čtenáře nenechá na chvíli vydechnout.Ovšem až díky doslovu mi docvaklo ,že svým dílem vlastně reaguje na japonské zamlčování válečných hrůz a zločinů,jichž se dopouštěli na číňanech.Za to a poutavost má ode mne čtyři hvězdy.
Za to, že jsem sáhla po Ptáčkovi na klíček, může Patti Smith. Ve své knížce M Train píše, jak chodila Ptáčka číst do nedaleké kavárny, jak přemýšlela, jak zjistit, kde asi stojí ten dům s vyschlou studnou a kamennou sochou ptáka, a jestli vůbec existuje. A jak nakonec, když sama koupila schátralý domek na pobřeží, tu myšlenku opustila, protože najednou měla "svoje Alamo". Patti píše, že nerozklíčovala, co ten příběh znamená a že to vlastně ani nejde, shrnout ho do jedné, dvou vět. Důležité je, že nějak na člověka působí a s ním reaguje.
Mně to ale stejně nedá. Opět, jako v Kafkovi na pobřeží, tu hraje stěžejní roli osudovost. Něco, co si člověk nevybral, ale co si vybralo jeho. Zdá se, že tu jde o vyrovnání pohledávek propojených s událostmi, které se odehrály v prehistorii hlavního protagonisty, v době dávno před tím, než se narodil. Došlo k věcem, které nebyly v daném čase vyřízeny, a které tedy přešly do jiného času. Kolektivní vina? Jde o vyrovnání energií, kdy vina moje tak docela není, ale úkol ano.
Štítky knihy
láska japonská literatura osamělost magický realismus
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Kniha Kronika ptáčka na klíček (I.–III.) je v
| Právě čtených | 51x |
| Přečtených | 972x |
| Čtenářské výzvě | 138x |
| Doporučených | 55x |
| Knihotéce | 379x |
| Chystám se číst | 392x |
| Chci si koupit | 74x |
| dalších seznamech | 16x |
Opět klasické Murakamiho schéma - nanicovatý mladý muž versus tajemné ženy a ještě podivuhodnější události.
První polovina románu se mi moc líbila. Byla více lineární a některé scény působily téměř hypnoticky. Druhá půlka se více rozvětvila, a i když se vše na konci opět sešlo, místy mi těch metafor přišlo až příliš. Válečné téma a příběh Nutmeg mě úplně nebraly, nicméně skvělý doslov vše vysvětlil.
Opět je tedy po dočtení o čem přemýšlet. Murakamiho styl psaní mi sedí a vždy mě něčím dostane. Jiné jeho knihy mi však přišly ještě o chloupek působivější.