Křižáci. 4, Osvobozený Jeruzalém

11.02.2020

Dlouhou cestu urazili Křižáci, a my spolu s nimi, přičemž jak vidno, ne každý, kdo s nimi začínal, tak jako z nich, tu cestu dokázal dokončit. Pročež myslím, že si tento díl, ale i celá série, zasluhují závěrečné zhodnocení.

Často je jim dáváno k tíži, že autorka si, zejména s postupujícím příběhem, historii upravuje podle sebe. A to nikoli pouze v jednotlivostech, jak to bývá u dnešních historických románů zvykem, byť úplně se tomu vyhne jen nemnohý autor, viz všudypřítomné poznámky autora, ale poměrně drsným způsobem. Nemohu jí to však zazlívat, protože jednak je otázka, k jakým zdrojům se dostala a jednak nemyslím, že je to na škodu nosné konstrukci celé epopeje. Protože tohle, není tak ani román o Křížové výpravě, jako spíš o lidech. O lidech, kteří se dostali, kteří se dostali do značně extrémních podmínek, přičemž Křížová výprava, co výprava, i jen pěší pouť, by byla dost drsný zážitek i pro dnešního člověka, natož pro člověka středověkého, který byl přeci jen silně srostlý s rodnou hroudou (v ději to jasně ukazují naši polští rytíři).

Navíc, celý děj je vlastně průřezem společnosti a zároveň je značně nadčasový, neboť jsem hluboce přesvědčen, že lidé jsou stále stejní a situace, jimiž se kniha jen hemží, ve kterých se setkáváme s ustavičným lidským hašteřením, lakotou, falší ale také ušlechtilejšími pohnutkami, jako například statečností, schopností sebeobětování nebo hlubokou vírou, se dějí i dnes a denně. Ve zkratce, je to o tom, jací lidé jsou, byli a budou.

Na závěr, a souvisí to s výše napsaným, nemohu než vyzdvihnout práci s charaktery, na kterých celé dílo stojí. Zde se autorka naopak věrně drží toho, co je o historických postavách známo. Byť s nimi někdy pracuje dosti zajímavým způsobem. Mě například trochu mrzí, že víc prostoru nedostal Raymond, který ano, sice objektivně zůstal mezi Křižáckými vůdci jako ten méně úspěšný (i když, skutečně?) a přeci nebyl nikoli nejhorší (ba naopak). Naproti tomu, mizerové jakou Bohemund nebo ten normanský kaplan se potlučou všude. Pozoruhodné je Kossakové zaměření na Lotrinčany, přičemž se zejména Godfriedem pracuje dosti originálně. Zatímco současná historiografie (zatímco v době, kdy to psala, musel ještě přežívat jeho hrdinská gloriola z 19. století) má za to, že mezi vůdci byl spíše v pozadí, a do popředí se dostal až v závěru výpravy, zkrátka byl na správném místě ve správný čas, přičemž se uměl chytit příležitosti, tady je z něj udělaná v podstatě bezradná tragická postava, která je ničena sama sebou.