Krev je jenom voda

první stránky mi daly takový kopanec sarkasmu a marnosti, že jsem knihu odložil, ale po dvou dnech mi to nedalo... pekelná kombinace: matka narcistní alkoholička a otec odevzdaný podpantoflový srab;
Micenková podle mě dokázala přesně vystihnout jak hrůznou atmosféru v nefunkční rodině, tak charakter a projevy psychického násilí; zachovává "klinický" odstup, přitvrzuje pozvolně a díky polyfonní struktuře udrží i přes značnou rozsáhlost textu čtenářovu pozornost až do konce (alespoň tedy moji);
surovost sdělení, vulgarita a jakoby nehledaná slova násobí spontánnost a tím i autenticitu vyprávění, jen v jednom jediném okamžiku, kdy se autorka pokusí "být literární" a užije metaforu (snad nevynašla jiný způsob, jak přetrhnout patologický řetězec a román ukončit), to podle mne zaskřípe a zfloskulovatí (návratný motiv ptáka);
v každém případě oproti českým variacím na téma toxické rodiny u mě Micenková jasně vede, doporučuju

Toto bylo tak moc náročné, ale zároveň skvěle napsané, osobně mi styl psaní velmi vyhovoval. Byl to beznadějný kolotoč, u pár posledních desítek stránek už jsem jen trnula a nemohla knihu odložit. Během těch pár dnů čtení mi furt ležela v hlavě, a teď po dočtení mi leží v žaludku a nemůžu se zbavit pocitu jakési nechutnosti a naštvanosti, který ve mně zanechala. Kniha je intenzivní, ale výborná. Doporučuji.

Tohle když člověk čte, nedokáže to dělat souvisle jako u jiných knih. Nebo aspoň já jsem to zcela nezvládla. Nejdříve jsem knihu, v těžším životním období, úplně odhodila, když už se věci posunuly k lepšímu, stejně nešlo jen tak číst. Utíkala jsem od bezútěšného světa této slovenské rodiny nejdříve k receptům o vaření a pak, po dočtení, jsem se dvacet minut dívala na videa štěňátek a koťátek. Nelžu. Autorka nejspíš odvedla opravdu velmi kvalitní práci. Mi se v hrudi hromadí tolik slov, tolik otázek, tolik bolesti, že vím, že víc tady nenapíšu. Tahle kniha bolela. A otevřela ve mně vděčnost za sice ne sluncem zalité vlastní dětství, ale aspoň dětství ve zdraví. Taky velkou vlnu soucitu těm, kteří žili jinak a s batohem plným sraček teď musejí jít životem dál.

(SPOILER) Kniha mi přišla po psychologické stránce nevyvážená (hodný a zlá). A hodně dlouhá. Prakticky autorka nenechala čtenáře vydechnout. A pořádně čtenáře v tom nechala vyráchat. Nezdálo se mi ani nadužívání sprostých slov. Varování z odkládání řešení se jí u mě podařilo.

Surově drsný psychologický román, který mi dal opravdu zabrat. A to jsem na podobně laděnou tematiku zvyklá a čtu ji ze všech žánrů nejčastěji. Knihu jsem musela několikrát zavřít, protože to na mě opravdu bylo silné kafe, ale zároveň mě příběh nutil ji po oddechu zase otevřít a začíst se dál. Tato knížka ve mě rezonovala ještě dlouho po dočtení. Skvělé dílo.

Když si manická alkoholická porucha nabrnkne spasitelský syndrom a splodí spolu dítě... životní zmar v přímém přenosu... velmi oceňuju konečně také jednou muže v pasivní roli zacykleného zachránce a ženu jako hodně ošklivou zkázu celé rodiny... nicméně... dalo by se sáhodlouze polemizovat, kdo by si v tomhle zvrhlém manželství zasloužil pomyslný "prober se!" políček víc... je děsivé sledovat, kam až může takové zachraňování dojít a kolik se toho může podělat... zejména protahujete-li něčím takovým dítě, kterému tím vším tak akorát zas a znovu mrzačíte duši... nejvíc mě totiž bolelo sledovat Kláru, jak s naprostou samozřejmostí přebírá domácí vzorce.
Skončila jsem se zahnojenou srdeční chlopní a to čistočistým hnusem... dlouho jsem neměla v mysli něco tak moc nekomfortně intenzivního a zároveň jsem dlouho nečetla o tak zlé ženě/manželce/matce, vůči které jsem v sobě nedokázala vykřesat ani jednu jedinou polehčující okolnost jejího zrůdného konání. Společenský vykřičník v celé své beznaději!

Tohle dílo mě totálně odrovnalo. Bohužel jen svojí šílenou roztahaností a rozvláčností. Proto je mi úplně jedno, že matka je příšerně příšerná sebestředná blbka, otec podpantoflák a Klára mezi nima lítá jak pingpongovej míček, čímž má zřejmě (tak daleko jsem to nedočetla) zaděláno na celoživotní depku. Všechno se opakuje ze tří pohledů, děj se tááááhne jako tejden před výplatou, takže pro mě děsivá nuda v Brně. Nee.

Čtivé. Ovšem surové.
Zvrácené. Bez příkras.
Depka, beznaděj...no uf.
Zavírám se smíšenými pocity a jdu synkům přečíst něco laskavého.

(SPOILER) Jana Micenková je pro mě objev roku (vím, že je teprv leden :-D). Styl psaní a vyprávění velmi podobný Petře Soukupové, ale myslím, že je odvážnější. Jde do hloubky a dívá se vztahům až na dřeň. Paraela s ženou vyhazující rybičky z akvária v první a jedné z posledních kapitol tento příběh vystihuje. Klářina otázka: "Co když všichni skončíme takhle?" předjímá všechna budoucí dramata.
Přiznám se, že do pár posledních kapitol se mi vůbec nechtělo, protože se dalo vytušit, že happyend nebude.
Ale v duchu antické tragédie ani být nemohl.
Těším se na další autorčiny knížky. Snad budou o něco veselejší.

Tato kniha člověka vtáhne a nelítostně vrhne do sraček jedné takové rodiny žijící v paneláku. Toxic matka, slabý otec se záchranářským komplexem a chudák dítě, co se jim narodilo. Každá situace je popsaná z pohledu: otec, matka, dcera, což knihu značně natahuje. Já ji teda přečetla za dva dny, jelikož to nešlo přestat číst. Místy je člověku smutno, doufá, že alespoň jeden z členů rodiny najde svou cestu za sluncem. Ale ono ne, všechno se vždycky nějak podělá.
Člověk pozoruje, jak dcera mimovolně přebírá postoje a způsoby matky. Takže až dospěje, přinese si do života taky toxicitu.
Každopádně jako čtenářský zážitek parádní, mohu jenom doporučit.

Hodně drsný příběh, který se ale nikam neposouvá. Pořád se točíte v kruhu - slabošský otec, matka řešící své psychické potíže alkoholem a své sebevědomí zvyšuje ponižování otce. A dcera, která se motá v tomto začarovaném kruhu, ze kterého není úniku. Hledá svou cestu, svou rodinu, lásku a pochopení. Všechno to co jí její vlastní rodina dát nemůže. Knihu jsem nestihla dočíst, četla se tak těžce až mi vypršelo půjčovné. Je to tak depresivní, a jsem vlastně ráda, že jsem tímto vysvobozená od dočtení.

Hodně drsné čtení. Výborně vykreslené postavy. Otec slaboch a matka opravdu hnusné stvoření – alkoholička a manipulátorka bez kapky vůle. A mezi nimi křehké bezbranné stvoření – jejich dcera Klárka. Snažící se přežit.... Autorčin styl – takové vlastně jen suché konstatování faktů bez emočního přibarvení byl velmi působivý. Kniha, na kterou po přečtení jen tak nezapomenete.

Skvělá psychologická sonda.

Nechat se takhle rozebrat na začátku roku, to jsem si zvolila moc hezky! Ani nevím, kde jsem na doporučení této knihy narazila, nicméně v knihovně jsem na ni čekala snad 3/4 roku a ještě jsem si ji mohla vypůjčit jen na měsíc bez prodloužení. Přečetla jsem ji tedy za dva dny, abych uspokojila i frontu po mně. Konec příběhu.

Strašný. Zase jsem se utvrdila pouze v tom, jak nejdůležitější je pro dítě bezpodmínečná láska rodiče. Jak dysfunkční člen rodiny naprosto ovlivní veškerý chod a paralyzuje všechny členy, dosavadní sociální vazby a prakticky i ty budoucí. Jakékoli další fungování. Tady se rozhodně nedalo hovořit o klouzání po povrchu, autorka naopak šla do nejhlubší vrstvy lidského jednání a motivů. Znovu opakuji, že to bylo (díky) kvůli tomu vážně strašný čtení. Ať už by kniha dopadla jakkoli, nedivila bych se ničemu. Přemýšlím, jestli jsem četla někdy o odpornější bytosti než byla zde Matka. Rozhodně zaujala nejvyšší příčky žebříčku. U Otce se stále nemohu rozhodnout, jestli mi ho bylo líto nebo mi svou submisivitou až fyzicky vadil. A Klárka? Opět - strašný.

A ať nejsem jen úplně negativní a v deziluzi - autorka si mě naprosto získala popisy postav a situací v závorkách, kdy se například jen někde uprostřed knihy mihne učitel tělocviku a autorka o něm v jedné větě řekne víc než kdyby měl pro příběh sebevětší význam. To všechno s ironií, nicméně vůbec ne lacinou.

A děkuji za český překlad, ve slovenštině bych si knihu asi úplně “neužila”, už takhle vstřebávání tématu mi dalo dost zabrat.

Příběh je skvěle vystavěný a mistrně napsaný. Fyzicky mě bolelo to poslouchat. Skvěle načtení Viktorem Kuzníkem.

Poslechnuto jako audiokniha na Radiožurnálu. Nejprve bych chtěl ocenit interpreta který knihu namluvil.
Dále bych pak vyzdvihnul skvělé spravované téma. Myslím, že se každý alespoň v jedné osobě na chvíli poznal a nebo poznal někoho z rodiny.
Oceňuji dále koncept kapitol které jsou vždy zpracované z úhlu pohledu každého člena rodiny a tudíž trochu jinak.
Negativa které v knize spatřují jsou, možná v průběhu času určitá repetetivnost. Kapitola střídá kapitolu, špatná událost střídá předchozí, ale děj to nikam moc neposouvá. No a závěr, na který jsem se vlastně těšil že všeho nejvíc... vlastně není...
Jinak super kniha, která si čtenáře udrží po celou dobu.

Byl to těžký poslech (na ČRo). Prvně pro volbu interpreta, který nebyl nikterak špatný, ale mám v hlavě pár ženských hlasů, které by se mi k příběhu hodily více.
Především ale pro téma, které je silné, aktuální, ale pro mne bylo v příběhu až příliš moc všeho, až neuvěřitelně. Naopak v postavách mi chybělo něco hmatatelně konkrétního, proč bych s nimi mohla soucítit, nebo by vzbudily jinou emoci, ale toho se mi nedostalo.
Z knihy mám tak rozporuplné emoce, kdy ve mne silně rezonuje téma, ale zbytek se rozplývá v husté neurčitosti.

Posloucháno jako skvěle načtené audio na ČR. Sice v půlce první kapitoly jsem měla chuť to kvůli spoustě vulgarismů vzdát, ale nedalo mi to a nelituju, že jsem doposlouchala až do konce. I když mi jednání postav připadalo čím dál tím víc nelogické, ale ono se asi na alkoholismu nic logického hledat nedá. Každopádně jsem ráda, že mám tuhle rodinu za sebou, a jdu si dát něco optimističtějšího.

Půjdu proti proudu... S ohledem na zdejší vysoká hodnocení jsem měl i na tuto knihu vysoká očekávání. Četlo se to sice dobře, ale přišlo mi, že autorka pouze klouže po povrchu a děj je tak nějak suše odprezentován. Na psychologických románech mám rád, že chodí více do hloubky a to jsem tady nenašel. Zážitek jsem z toho měl adekvátně tomu také povrchní. Tím ale nechci zlehčovat náročné téma, o kterém kniha pojednává.