Křesťanský život v prvních staletích

29.12.2020

„Jako strom zasazený u tekoucí vody, tak také duše zavlažovaná Božím Písmem roste a dává v pravý čas své ovoce, tedy pravou víru, a je stále ozdobena zelenajícím se listím, tedy díly milými Bohu. Písmem svatým jsme skutečně vedeni k ctnostným činům a k čistému rozjímání. Nacházíme v něm povzbuzení ke všem ctnostem a varování před každou neřestí. Jestliže se tedy budeme učit s láskou, naučíme se mnohému: vskutku pílí, námahou a s pomocí milosti Boží, která vše dává, je možné dosáhnout všeho, neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.
Tlučme tedy na tuto nádhernou, vonící, sladkou, rozkvetlou zahradu Písma, která rozradostňuje náš sluch tolikerým zpěvem našeho srdce a utěšuje ho, je-li smutné, uklidňuje ho, je-li popuzené, naplňuje ho věčnou radostí; jenž pozvedá naše myšlenky na zlaté, třpytivé perutě holubice, aby nás na svých zářících křídlech zanesla k jednorozenému Synu a dědici hospodáře duchovní vinice a skrze něho k Otci nebeských světel. Netlučme však malátně, tlučme spíše s vřelostí a vytrvalostí; a neumdlévejme. Jen tak nám bude otevřeno.“
(sv. Jan z Damašku – O pravé víře)

Prozkoumávání světa církevních otců skrze vícestránkové fragmenty jejich vlastních děl je zajímavý způsob, jak se o patristické době něco dozvědět. Úplně plnohodnotné to asi být nemůže, na to se zdá být výběr ukázek příliš nesystematický a ani témata nepokrývají vše, co bychom o myslitelích prvních století měli vědět – chyběly mi zejména teologické akcenty, koncily, hereze a vývoj dogmatu, to bylo upozaděno na úkor popisu každodenního života křesťanů.
Zvláštním způsobem mě zaujala kapitola o člověku a přírodě, protože v ní bylo patrné, jak dramaticky se změnilo představa lidí tehdejší doby o říši rostlin a zvířat, jak směšně a anachronicky dnes vypadají v těchto oborech názory otců – a právě v kontrastu s tím vyniká jejich teologická vyzrálost. Mnoho z vět a odstavců má univerzální platnost a promlouvá živých hlasem i k nám, věřícím lidem jednadvacátého století.
Ale nejpříjemnější pro mě bylo, že jsem se v téhle čítance mohl seznámit s církevními otci jaksi osobně. Órigenés, Tertulián, Ambrož a další. O mnoha z nich jsem v posledním půlroce vícekrát četl (snažím se dohnat svoji ostudnou neznalost dějin teologie a kde jinde bych měl začít než na začátku :-) a teď konečně získali svůj hlas - a jsou mi náhle o dost bližší.

„Pán Ježíš vskutku nenachází zalíbení v tom, kdo mu přináší oběť oblečen v purpuru, nýbrž v tom, kdo krotí své vášně a nechá převládat rozum nad jejich bezuzdností“
(sv. Ambrož – Příběhy o Nábotovi)