Královna temnot

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Historický román tvoří fiktivní zpověď dcery proslulé věštkyně a vražedkyně Kateřiny Voisinové z období vlády Ludvíka XIV. ve 2. polovině 17. století. Marie Markéta Montvoisinová, odsouzená na doživotí a roku 1682 eskortovaná společně s dalšími jedenácti vězeňkyněmi do citadely na ostrově, po třiadvaceti letech pobytu v kobce vypráví neviditelnému strážnému o svém životě. Šestačtyřicetiletá zubožená žena na pokraji šílenství vzpomíná především na nenáviděnou matku Kateřinu, zvanou Voisinová, manželku majitele obchodu s galanterií, která získala proslulost svými věšteckými a léčitelskými schopnostmi nejen mezi Pařížany z nižších vrstev, ale i mezi aristokracií. Svým návštěvníkům věští z karet, hádá z ruky a ovládá i základy astrologie a magie. Nezřízená touha po bohatství ji přivede až k travičství. Do svého řemesla postupně zasvěcuje i svou dceru, která se stane její asistentkou a poznává magické praktiky i hrůzy černých mší. V roce 1680 je matka po soudním procesu usvědčena a upálena. Francouzská autorka vychází ve svém přesvědčivém díle z autentických událost...celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/12082/big_kralovna-temnot-1zR-12082.jpg 3.313
Žánr:
Literatura světová, Romány, Historické romány

Vydáno: , Domino
Originální název:

La reine des ténebres, 2003


více info...
Nahrávám...

Komentáře (2)

Kniha Královna temnot

Atanone
15.07.2018

Přiznám se,že ze stylu psaní jsem byla unavená. Neustálé opakování některých vět bylo docela únavné a nemyslím,že by to něčemu přispívalo. Měla jsem pocit,že čtu několik kapitol trvající sáhodlouhovětu. Ono to celé bylo takové divoké. Barvité.Temné.Rychlé.Děsivé jako obrazy Hieronyma Bosche. Doteď si nejsem jistá,jestli se mi to pařížské hemžení líbilo,nebo mě děsilo. Asi obojí.
Dlouho se mi už nestalo,abych měla z nějaké knihy tak negativní pocity. Popravdě řečeno se cítím jako bych velikou rychlostí proletěla stokou. Možná to byl autorčin záměr,jistě se ty události daly popsat jiným způsobem a mě to vede k přemýšlení o autorce a k tomu,proč někdo vůbec napíše knihu tak plnou ošklivostí. Jistě- je to působivé. A ten příběh bezesporu ošklivý byl. Ale místy mi to přišlo,že se v tom autorka krapet vyžívala.
Pokud si z toho mám vzít aspoň něco pozitivního,tak přesvědčení,že lidská hloupost,hamižnost a zloba neznají hranic. Topografických ani časových.
„ Stále víc a víc lidí prahne po čarodějnictví „

tatjana1737
06.03.2018

U této knihy se opět osvědčilo známé rčení: "Nesuď knihu podle obálky." Obálka i název zavánějí něčím značně kýčovitým, leč obsah je vskutku historickým románem, navíc - pokud mohu soudit ze své chabé znalosti reálií a osobností - velmi propracovaným. K četbě je ideální alespoň povrchní znalost událostí 17. století, v němž se děj odehrává - kdo byla paní de Montespan, paní de Soisson a další zákaznice slavné věštkyně a čarodějnice Voisinové. Znalost jmen a titulů čtenáři usnadní orientaci ve spleti jmen a vztahů. Kniha velmi pěkně ilustruje pozadí Velké travičské aféry, ačkoli tím, že je cílena na Voisinovou a její rodinu, nejde o historickou studii a čtenář se namísto "velkých dějin" dozví spíše zákulisní dění.

Co mi na knize vadilo nejvíce, je to, že hlavní hrdinkou knihy (byť nikterak glorifikovanou či oslavovanou) je žena pochybných mravů a způsobů, která se neštítila těch nejhnusnějších praktik (vraždy novorozenců jsou popisovány velmi nenuceně - v podstatě takovým způsobem, jak k nim Voisinová a její stoupenci přistupovali). Zajímavý byl autorčin záměr líčit vše z pohledu Marie Markéty, dcery čarodějnice. Leč zcela nevím, kam záměr směřoval - jestli měl dívku rehabilitovat nebo naopak ukázat, že ten kdo vidí a mlčí, je také vinen, a nebo jestli mělo jít jen o pouhé vyprávění bez jakéhokoli hodnocení. Protože ze všech tří variant kniha působila jako právě toto - prosté vyprávění, bez emocí, bez vyvozovaných závěrů... Marie Markéta vypráví po mnoha letech věznění přes dveře a přes zeď svým věznitelům svůj příběh, o němž čtenář netuší, jak nakonec skončí - zemřela nakonec věkem, vlastní rukou, rukou spoluvězeňkyň, z nichž mnohé byly de facto nevinné a provinily se jen příbuzenstvím se "třemi královnami"? Za nejsilnější tak paradoxně nepovažuji příběh o Voisinové jako takový, ale právě pasáže z vězení, do něhož přišla mladá dívka, která - kdyby se narodila někomu jinému - by měla celý život před sebou, ale takto jej strávila ve tmě vězeňské kobky, zapomenutá okolním světem.

Když jsem knihu začínala číst, narazila jsem na slovní spojení "Mariův most" (ve francouzštině Pont Marie) a říkala si s despektem, jakou to práci překladatel odvedl (neboť jsem se domnívala, že Pont Marie je mostem Mariiným). Nedalo mi to, ověřila jsem si fakta a zjistila, že tento pařížský most byl pojmenován dle svého stavitele jménem Christophe Marie. Pokorně jsem se překladateli omluvila a poděkovala mu za další poučení o mostech přes Seinu.

Knihu jsem si v knihovně vypůjčila především proto, abych nasála atmosféru a načichla reáliemi travičské aféry, v níž se angažoval můj oblíbený policista Desgrez. Když jsem se zprvu nemohla začíst, listovala jsem dopředu a hledala zatčení Voisinové, které se odehrálo při jejím odchodu ze mše, a které vykonával právě on. Ale v knize o tom ani ťuk! (No však, když hrdinkou nebyla "Sousedka", ale její dcera!) Jaké proto bylo moje osobní štěstí, když se nakonec Desgrez v knize - ve formě dvou drobných zmínek - objevil!

Nakonec kniha splnila svůj účel - načerpala jsem další informace o travičské aféře(věřím, že autorka měla podklady pro knihu dobře ověřené a zpracované), panu de La Reyniem (moc se mi líbila glosa, že některé z vězeňkyň by chtěly získat kouzelné prášky pro získání jeho přízně, neboť jeho zjev byl působivý), a navrch se neplánovaně setkala se svým miláčkem, který v mém srdéčku už pošlapal (nejen) paty strýčkovi Řehořovi od Nepila :-).