Král Beznaděje

Moje první kniha od autora a opravdu jsem se velmi bavil. Příběh by se dal nazvat jako temná pohádka, mírně líznutá hororem, ale to by bylo velmi zjednodušující. Velmi atmosférická věc, příběh byl parádně koncipovaný a na tak malém prostoru jsem byl překvapen, jak parádně autor vykreslil celý svět, včetně historie.

Jestliže Ve spárech múzy Marton ještě nejistě tápal a přešlapoval (což je v podobě debutového průřezu počáteční povídkovou tvorbou pochopitelné), v Králi beznaděje vyskočil na tvůrčího oře a hnal se zdatně kupředu, dál a odhodlaně směrem k zapadajícímu slunci a spokojenosti čtenářstva. Král beznaděje je milý temný, pohádkový příběh s nutným/nezbytným poselstvím. Sebejistě napsaný příběh nořící se hodně hluboko a nastavující pomyslné (i skutečné) zrcadlo, který svým hustě temným a lehce horrorovým zabarvením jen rozšiřuje (sub)žánrovou paletu horrorové edice Zrnka temnoty. Horror a hrůza prostě mají mnoho podob, někdy si jen tak lehce vanou, jindy mrazivě bodají přímo do obličeje, někdy jsou přímé a jednoznačné, ondy lehce fabulují a maskují kostýmovým hávem, ale když se jim dostanete do hloubky a nitra, povede se jim chytnout vás za… ruku, dokáží vás odvést do temných zákoutí a přinutit pohlédnout do zrcadla. A zrcadla nelžou. Abych jen (zaslouženě) nechválil. Více péče by jistě zasloužily verše. Je jich zde dost na to, aby měly (mít) formální sílu. V jejich případě bych česal. Korektury zamrzí. Epilog mi přijde naprosto z/nad/bytečný, v rámci celého předchozího děje je bezobsažný, nic zajímavého a nového nepřináší (jen ve své doslovnosti rozplizává skvělý předchozí dojem z náznaku), vlastně přímo kazí a ředí dojem z povedeně napsaného závěru a skvělé (předepilogové) poslední věty. Ale to jsou jen pomyslné pihy na kráse. Příště epilog prostě vynechám.

Čo vlastne znamená kliatba a je naozaj skutočná? Alebo je skutočná len tak ako veľmi jej samy uveríme.

Kráľ Beznádeje je krásna ukážka toho ako to vyzerá keď kliatbe uveríme. Jeho kráľovstvo je v troskách a on už nevidí žiadne východisko aby si pomohol.

Až ho jedného dňa navštívi mladík Lukáš, ktorý je nabitý elánom, kráľ mu dá úlohu za ktorú mu sľúbi pol kráľovstva.

Musí navštíviť Nekropolu a vrátiť sa z nej živí.

Že to má háčik? A keby len jeden!

Tento diel zrniek temnoty bol úžasný, krásne opísaná minulosť rodu, ktorá mala zárodok v tom čo sa stalo kráľovi, aj keď tu stale vyviera tá otázka - Kto je strojcom svojho šťastia?

28.09.2025

Taková temná pohádka - oddychovka pro milovníky hororu nebo zpestření pro příznivce fantastiky.

Oceňuji symboliku příběhu, ponuře tísnivou atmosféru, budování napětí a postupné odhalování pravdy. Komorní děj dává vyniknout osobitým postavám, nechybí ani špetka humoru.

Audioverze: Interpret se pyšní charismatickým hlubším hlasem, skvěle se vžívá do charakterů a na rétorského debutanta podal velice profesionální výkon.

Sečteno a podtrženo, ideální podzimní jednohubka, jež si zaslouží pozornost všech, kdo rádi balancují na hraně snu a noční můry. Krátké, ale výživné dobrodružství, které vám v hlavě zůstane déle, než byste čekali.

Začnu tím negativním. Jak už tady někdo psal, v knize je řada chyb. S Tomášem se známe, takže mi neuniklo, jak na sockách zmiňoval, že k tomu možná došlo nedopatřením. Prostě do tiskárny odeslal špatný soubor. Pokud se jako autor snažíte napsat, co nejlepší knihu (což se Tomáš snaží) a víte, že podpůrný tým (korektor a redaktorka) vám přitom pomáhají, jak můžou, a vám se stane tohle... Věřím, že máte chuť se oběsit. To je strašněj trest sám o sobě. Stejně si ale rýpnu. Jestliže je někdo tak vypsanej jak Tomáš Marton, nechápu, že se vůbec text s tolika nedostatky dostane až do redakce.
I přesto je Král Beznaděje dobrou knihou, která vás přiměje přemýšlet a zanechá ve vás nějaký dojem či emoci. Možná by si některé věci zasloužily víc rozpracovat. Mně osobně vadí přílišná naivita. I tak si tuto knihu nejspíš budu pamatovat dlouho a těm, kteří mají rádi temnou literaturu ji ráda doporučím. Protože se dobře čte a má hloubku.

„Zkazil jsem to, selhal a všechno je to má vina.“ Stal se zkázou celého království – Král Beznaděje.

Tomislav se upsal podlému Melenovi. Většina poddaných odešla a království upadá. Králi už zůstalo jen království plné mrtvých a Melen, který mu nepřestává připomínat jeho hříšný podpis. Najde se snad někdo odvážný, kdo zlomí kletbu a vrátí království naději?

(…)

Námět je jednoduchý, pohádkový a temný, místy až depresivní. Myšlenky, v nichž se král utápí, se snadno přenesou i na čtenáře a tísnivá atmosféra spolu s prapodivnými hrůznými tvory dělají z pohádky spíše horor. Král Beznaděje je dílko krátké rozsahem, ale obrovské popsanými emocemi a vybudovanou atmosférou. Nejednou se objeví část či citát, nad kterým se čtenář pozastaví a zamyslí. Byť jde o jednoduchý příběh, skrývá v sobě několik důležitých myšlenek a poselství.

(…)

Zrnko je to i tak povedené a s pohádkovým námětem (troufám si říct) první v pořadí.

CELÁ RECENZE:
https://deti-noci.cz/2025/09/literatura/lit-recenze/tomas-marton-kral-beznadeje/

Král beznaděje je snad to nejnešťastnější a nejubožejší stvoření na světě. Kvůli prokletí jeho království umírá. Hnije. Rozpadá se na prach. Obyvateli jsou jen ti, kteří nemohou utéct, a pak už jen spousta krys a hmyzu. Jestli se autorovi něco povedlo, pak je to dokonalé vystižení právě oné beznaděje. Kniha je plná emocí, jako jsou zoufalství, zmar, osamělost a boj s vnitřními démony. Je zjevné, že ten, kdo ji psal, využil nějakou osobní zkušenost – a je to znát.

Spíše než horor jde o znepokojivou pohádku o záchraně umírajícího království, která mi připomněla úžasný film O statečném kováři. Takový je totiž hlavní hrdina Lukáš – trochu naivní, trochu hloupý, vrhající se do všeho po hlavě. Bohužel mi příběh kazilo pár věcí. Jednak je to mluva – dost slov se podle mě zkrátka nehodí do 8. století. A pak těch chyb: chybějící či přebytečné uvozovky, špatný slovosled, gramatika.

Líbilo se mi propojení známých prvků z pohádek a jejich zasazení do temných, hororových míst. Mauzoleum s podzemním labyrintem je zkrátka místo, kam je radno nechodit...
Hodnotím 3/5* a považuji Krále beznaděje za fajnovou jednohubku na večer.

„Beznaděj, tak hluboká a ochromující, že se to dá stěží vydržet. Jako mor mi pronikla celým tělem a donutila mě dělat strašné věci. Stále to cítím. Nutkání. Vibrace uvnitř mé hlavy. Nutí mě dělat špatná rozhodnutí...“

Hned z kraje vysypu,co se mi nelíbilo, abych se pak mohla už jen rozplývat. Tahleta malá knížečka obsahuje kratičký příběh a jeho první polovina je plná chyb (opakování stejných výrazů např 3x v jednom odstavci, špatný slovosled, shoda podnětu s přisudkem),ale paradoxně v druhé polovině už takové chyby nejsou a jestli, tak velice výjimečně. Nevím, co se zde přihodilo, ale je to přinejmenším zvláštní.

Zpočátku mě chybovost dost rušila, ale příběh byl i navzdory tomu velice poutavý a napínavý. Některé pasáže bych dokonce uvítala hlouběji popsané, protože atmosféra byla super. Jak jsem se pročítala ke konci, z textu doslova prýštila bolest, kterou si člověk musí doopravdy prožít, jinak si neumím představit, že by to bylo možné takto napsat. Až mi z toho bylo těžko u srdce.

Navzdory náročnému startu, kdy se mi chybičky množily před očima, mě však kniha chytila a nepustila. Už jsem někde zahlédla přirovnání k Nebojsovi a musím říct, že mě to taky v jednu chvíli napadlo, ale jde pouze o nepatrný zlomek celého příběhu,kterým se prolínají i další pohádkové motivy. Kromě toho narazíte také na příšery. V těchto částech měla kniha trochu zaklínačský nádech. Chvílemi jsem čekala, že od někud vyskočí Gerald a celou situaci zachrání, a jelikož mám ráda pohádky a dokonce i Zaklínače, tuhle hororovou jednohubku jsem si užila.

První letošní Zrnko temnoty a nádhera! Mix pohádky a hororu, co se četl jedna báseň. Vřele doporučuji!

Velice poutavá obálka skrývá příjemně čtivý příběh.
Nebojsa v mírně horovém podání, kdy není nouze o překvapení a dějové zvraty.

Po několika průměrných až slabších knížkách konečně zase přišlo Zrnko temnoty, které si mě získalo. Král Beznaděje skvěle kombinuje hororové a pohádkové prvky a dává tak vzniknout jakési temné fantasy. Příběh postrádá jakákoliv hluchá místa a navzdory své přímočarosti ponechává čtenáře v neustálém napětí. Osobně jsem neměl problém se stylistikou textu jako někteří místní uživatelé (naopak se mi knížka četla velmi dobře). Uměl bych si představit, že namísto dlouhého vysvětlování rodové historie by se hlavní hrdina utkal s nějakou novou překážkou, ale to už je jen detail. Přeji T. Martonovi hodně štěstí s dalšími knihami a vřele doporučuji!

Pořadí Zrnek temnoty, jak se mi líbila:
1. Pomiluj smrt; 2. Líp už bylo; 3. Kyselé bonbony;
4. Král Beznaděje; 5. Oko čarodějnice; 6. Program Nosferatu; 7. Sklíčenost; 8. V pekle jsme všichni Hébert; 9. Billy Silver; 10. Poslední pohled; 11. Vzácný druh; 12. Zůstanou jen skvrny; 13. V zapomnění; 14. Bledá trojka; 15. Troll; 16. Virální životy; 17. Okřídlení tvorové v bouřkových mračnech; 18. V rozkvětu; 19. Pan Nikdo; 20. Suzy; 21. Naplaveniny

Útlá hororová kniha ... jak ve stylu pohádky ... za pomoc a zneškodnění zlého stvoření odměna v podobě království... četlo se to opravdu dobře

Chápu, co chtěl Tomáš tímhle podobenstvím říct a vlastně mi i sedla forma vyprávění kterou použil. Pohádka s hororovým nádechem a ponaučením na závěr? Proč vlastně ne. Ostatně stodvaceti stránková novela je na takový příběh jak dělaná. Přesto se mi četla špatně a měl jsem s ní opravdu dost problémů. Především jde o jazykovou překážku. Jazyk je po většinu času děsně kostrbatý, slovosled zpřeházený a tím pádem i význam některých vět ztrácí smysl a logiku. Příběh samotný je dost nevyrovnaný a v druhé části pro sáhodlouhé vysvětlování ztrácí spád. Jasně, bylo potřeba se nějak dozvědět, co postihlo království a proč. Sakra práce, kniha není matrjoška, v níž se může ukrývat panenka, ve které se ukrývá další panenka. Tedy může, ale nesmí to být kratičká hororová novelka. Je mi strašně líto, že mi text házel klacky pod nohy a já měl fakt horko těžko sílu ho dočíst. Přitom je poselství toho příběhu nadčasové a krásné, zvolený způsob jeho předání zajímavý a některé dílčí části děje dokážou vtáhnout. Po zralé úvaze měním hodnocení. Ten příběh je natolik nosný, že autorovi odpustím kostrbatost. Přesto si myslím, že vysvětlovací část mohl trochu víc zestručnit a více spolupracovat s redaktorkou.

Vláďa Šlechta píše trampskou fantasy a Tomáš Marton si tady střihnul takovou fairytale dungeon verzi se snahou o poselství. Šel jsem si lehnout s tím, že dám pár stránek a když jsem ve tři ráno dočetl epilog, krásně jsem usnul. Není to horor ani gore akce, věřte nebo ne, je to fakt smutná pohádka a skvěle se čte. Docela se těším na další díla autora. Jediné co mi moc nesedí je právě ten přesah toho, že naděje neumírá - já tohle vidím jinak. Každopádně obálka super, děj má spád a konec je pro někoho dobrý , pro někoho špatný, jak to tak na světě chodí. Kdo má rád pohádky určitě si užije i tyto Zrnka temnoty.

U knížek by se neměl člověk ptát, zda tím chtěl autor poodhalit něco ze svého života. Přesto mě právě u tohoto příběhu napadá, jestli Tomáš Marton nepíše i ze své zkušenosti. Zřejmě toho o beznaději ví hodně. Tato novela se těžko škatulkuje, protože má v sobě mnoho žánrů. Pohádka? Horor? Celý dojem mi místy kazil kostrbatý text. Možná ten příběh ještě potřeboval uležet. A uhladit.

(SPOILER) Podruhé (poprvé to byla sbírka Ve spárech Múzy) se mi dostalo do ruky dílo Tomáše Martona a podruhé jde o dílko s mimořádně zdařilou obálkou Michala Březiny. Už jen ta by si zasloužila samostatné hodnocení; avšak pojďme dál.
Hodnotit tuto útlou knížečku a vystříhat se při tom spoileru, to není lehký úkol. Ale snad to ani není nutné.
Žil byl, za sedmero horami a sedmero řekami… mohl by příběh začínat. Nerozumný, naivní mladík v honbě za něčím dobrodružnějším, než je život v otcovském domě, doputuje až do říše krále Tomislava. Do říše, kterou ovládl zmar – a beznaděj. Sloužící odešli, jídlo hnije dřív, než se dostane na stůl…
Král, který této říši panuje, je neméně divný jako jeho panství. Zdá se, že ho těší návštěva mladého člověka, přesto však neváhá poslat ho na smrt – jako už mnoho jiných, jak se záhy ukáže. Hovoří s démonem, který ho zjevně ovládá.
V okamžiku, kdy se za mladíkovými zády k jeho zděšení ozve zvuk zamykaných dveří, začíná pouť Lukášova dospění a prozření. Cesty zpět není. Lze jít jen vpřed, vstříc temnotě, neznámu a smrti.
Cesta podzemím Nekropole, to je sbírka všech hororových atributů a důkaz, že autor skutečně umí vybudovat tísnivou, hrůzyplnou atmosféru. Osobně bych sice uvítala něco originálnějšího než „mrtváky“ a pavouky, ale v rámci pojetí knihy jako temné pohádky toto postačí. Temnota ovšem číhá ve všech koutech, a než se mladík setká s podivuhodnou bytostí Altem, začínáme leccos tušit. Rozuzlení je však přesto překvapivé a mnohé náznaky do sebe zapadnou.
Náhle chápeme, kdo je démon Melen a jak strašnou úlohu hraje v králově životě. Možná, že je to dáno mou profesí zdravotní sestry, ale právě Melen byl pro mne poměrně snadno předvídatelný. Musím ale přiznat, že mě to vlastně nijak nerušilo.
Od okamžiku, kdy Alt vyjeví pravdu, se víceméně běžný hororový příběh náhle proměňuje a transformuje v hrůzné podobenství o lidské duši a jejích soukromých běsech. Ale také o tom, jak dokážeme ubližovat našim nejbližším i sami sobě ze zdánlivě nejlepších pohnutek, a jak těžké je, dostat se z bludného kruhu beznaděje a deprese.
I závěrečná scéna vyvolává nemálo otázek – o potřebě a možnosti odpuštění, o tom, nakolik je člověk vinen, ovládá-li ho „démon“, o tom, zda a jak je možné dojít smíření. Tuto stránku příběhu považuji za velký bonus.
Styl vyprávění kolísá od silných obrazů kvalitního hororu v podzemí po poněkud naivní vykreslení dobrého vládce, kde se blíží spíše už jazyku pohádek. Celkově je ale kniha čtivá, v některých pasážích jsem si říkala, že by si zasloužila rozpracování do delšího textu.
Nad čím jsem ale nemohla přimhouřit své korektorské oko, je množství hrubek, překlepů, špatně použité interpunkce a dalších chyb téměř na každé straně (!). To je velká škoda a velice mě to rušilo. Musím bohužel něco málo strhnout.
Milovníkům hororů, kde se nevláčejí střeva po zemi, mohu Krále beznaděje s klidným svědomím doporučit. Pro mě byl „tak akorát“.
85%
****

Útlá knížka zaujme na první pohled parádní obálkou Michala Březiny. Chvílemi mi to připomínalo pohádku, chvílemi nějakou PC hru, kde plníte úkoly a postupujete do vyšších levelů (Diablo, Darkest dungeon). No zadělala jsem si na děsivé sny, tak totiž nenápadně autor pracuje s vaším podvědomím, zasévá do něj hrůzyplné obrazy, ať už se hmyzu a kostlivců a prachu a hnijícího masa týče. No fakt dík.

Zároveñ je to podobenství o duševním pekle, jež prožívají lidé, kteří se potýkají s psychickým onemocněním, kteří se svým blízkým mění před očima, již se stávají nebezpeční okolí i sami sobě. To, co vypadalo zpočátku jako typické vyprávění na téma byl jednou jeden král a za devatero moři a sedmero řekami, je o beznaději, již prožíváte ve chvíli, kdy nevíte, jak pomoci nebo si pomoci, jak s tím vším naložit. Tenhle příběh má alespoň celkem dobrý konec.

Tomáš Marton má svůj osobitý styl, vtáhne vás do děje, lapí vás do snivé krajkové pavučiny, v jejímž středu ovšem číhá chlupatý členovec. A je jen na vás, jak si s tím poradíte.

Pro milovníky pohádek s hororovými prvky bude Král Beznaděj dobrá volba. Kletba a propad do pekla osobního šílenství je tu popsán velice dobře. Byla tu však spousta drobností, které mi neseděly. Hororoví začátečníci a milovníci lehce temnějších příběhů však mohou být nadšeni.

Neřekla bych, že je tento příběh horor, ale spíš taková strašidelnější pohádka nevhodná pro malé děti. Ponurý příběh o beznaději a nemocné lidské mysli se dobře četl a byla jsem zvědavá, jak to všechno dopadne. Nedělní odpoledne mi toto zrnko temnoty rozhodně nezkazilo, co bych však knize vytkla, je korektura - pravopisné chyby a špatné skloňování mi rušilo čtení. Kniha má moc pěknou obálku.