Krakatit
Karel Čapek
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/382422/mid_krakatit-8nJ-382422.jpg
4
1772
222
Inženýr Prokop objeví látku, která za minimálních nákladů svítí a hřeje. Ve své naivitě si neuvědomí, že vynalezl také mimořádně ničivou třaskavinu, jež v rukou lidí, které zajímá jen moc a zisk, může lidstvo naopak snadno ohrozit a že cesta do pekla bývá často dlážděna dobrými úmysly.
Přidat komentář
Od konce jsem bohužel čekala víc. Továrna na absolutno se mi líbila mnohem víc.
Tohle bylo geniální. Alespoň prvních 100-200 stránek. Pak jsem se v tom trochu ztratila. Ale ta myšlenka, to, co se dělo ve světě... Já prostě Čapka obdivuji. Navíc se mi Krakatit četlo asi nejlépe ze všech Čapkových próz. A nejradši jsem měla Anči.
Mně se "Krakatit" moc líbil. Je pravda, že první polovina mě nadchnula podstatně více, ale celkově kniha nebyla vůbec špatná. Právě ta první polovina se mi moc líbila právě tím, že byla tak zamotaná a že si čtenář nemohl být vůbec ničím jistý - škoda, že se v takové atmosféře "Krakatit" neudržel delší dobu. Hlavní myšlenka knihy je moc pěkně podaná a srozumitelná. Zaujalo mě, že na takovém (relativně) malém prostoru Karel Čapek dokázal přijít s tolika liniemi a všechny dotáhl do konce.
Uf, bylo to náročný.
Poselství v pohodě, ale víc mě na příběhu nezaujalo.
Prokop je nevyzrálý labilní psychopat. Tohle je červená knihovna. Lolita - stará panna princezna - levná holka. O burcování před nebezpečím tu jde málokdy. Škoda, knížka mě nebavila.
Tak tuto kniho jsem konečně přečetla až na třetí pokus. Trvalo mi, než jsem se do toho dostala. Pro mě byla docela dost náročná a to nejsem nejmladší. Do knihy jsem se začetla až tak po jedné třetině. Ztrácela jsem se co je realita a co je blouznění Prokopa. Ve výsledku se mi kniha líbila. Je až děsivé jak pan Čapek vylíčil budoucnost. Klobouk dolů.
Tato kniha není zrovna jednoduchá, i když je jistě také velmi dobrodružná. Dobrodružný je příběh vědce inženýra Prokopa, jehož vynález touží získat různé skupiny, a proto se ho snaží různými prostředky svést na svou stranu.
K filosofickému zamyšlení slouží pasáže Prokopových snů, halucinací a vizí, které se plynule mísí se skutečností. Čtenář mezi nimi jen těžko rozlišuje, podobně jako sám inženýr Prokop, když blouzní, neví, co je realita a co ne. Otázka, co je pravda a co pravda není, je jednou ze základních filosofických otázek, kterou nejdete téměř v každém z Čapkových děl. I tady má jen doložit, že naše omezené schopnosti rozpoznat pravdu, nás k ní skutečně dovést nemusí.
Třetí rovina textu v sobě spojuje náročnou i nenáročnou literaturu. Mám zde na mysli Prokopova milostná vzplanutí. Texty v sobě nesou jak přízemní touhu po ženském těle, tak oduševnělou snahu po hledání dokonalosti. Nad smyslem tohoto hledání a budu ještě dlouho přemýšlet.
A ten jazyk, to je dokonalost sama. Tak krásný, tak bohatý, a přesto tak přístupný. Žádné složité umělecké prostředky. Tu a tam se objeví nějaké zastaralé tvary nebo obraty ale jinak je to jazyk veskrze moderní.
Kniha se četla hezky, děj odsýpal. Čeština použitá v knize už samozřejmě není moderní, ale stále jí jde krásně rozumět. Co mi vadilo bylo, že často se postavy vůbec nemohli vyžvejknout. Kniha je plná ostychu i v rámci přímé řeči.
Román v té době nadčasový, plno věcí se z toho opravdu stalo. Bylo to excelentně zfilmováno dnes již národními umělci. Museli jsme ji číst ve škole jako povinnou četbu. Díky filmu se nám to ale lépe pochopilo a vyprávělo.
Knihu jsem musela číst jako povinnou četbu ještě na základní škole, vůbec mi to ale nevadilo, hleď mne kniha zaujala a s chtít jsem se hned po přečtení koukla i na filmové zpracování. To však nebylo ono, lepší pro mne byla rozhodně kniha, dává velký prostor fantazii a lépe vyjadřuje pocity.
Stydím se za to, ale nemám pana Čapka ráda. Teda jeho díla nemám ráda, on jako člověk mi nic špatného neudělal. Až na dvě - Krakatit a Bílou nemoc. Tato díla / spolu s tvorbou pro děti/ mi učarovala. Krakatit jsem četla několikrát, vždycky mě ta kniha a postava inženýra Prokopa něčím fascinovala. Naprosto perfektně vykreslené postavy - Tomeš a Prokop, sobec na jedné straně a člověk osobně zodpovědný za svůj vynález na straně druhé. Prokop chce Tomeše zastavit, ale je pozdě. I my bychom měli někdy zpomalit.
Utopistický román varující lidstvo před možným zneužíváním vědeckých objevů, napsaný skvělým jazykem a nabitý spoustou myšlenek o životě, společnosti a o cílech jednotlivého člověka a možném směřovaní lidstva. Mnohá varování v jeho knize se v budoucnu bohužel naplnila.
Zalekl jsem se nízkého hodnocení knihy, ale Čapkovu dílu jsem propadl a rozhodně si je přečtu celé.
Mé obavy však byly liché. Krakatit začíná sice trochu abstraktně, snově a neurčitě, ale po tomto krátkém úvodu nabere klasických kontur. Už u cestopisů jsem opěvoval Čapkovu schopnost psát tak, že jen samo čtení, bez ohledu na obsah, je zážitek, a u Krakatitu tomu není jinak. Čapek popisuje zdánlivé drobnosti, které ale dotvářejí plastický obraz děje a díky kterým jako by čtenář opravdu stál po boku inženýra Prokopa a vše prožíval s ním.
Zajímavě zakomponovaná byla do Krakatitu milostná linka. Nijak násilně, spíše velmi idealisticky a jemně Čapek naznačuje, že hnát se za utkvělou představou dokonalosti nemusí být vždy tím nejlepším řešením. A také to, že nést celé životní břímě sám a bez pomoci může být pro člověka zničující.
Postava ing. Prokopa mi schematicky připomínala dr. Galéna, jejich ideová východiska byla totožná, stejně jako jejich antimilitarismus. Zatímco však v Bílé nemoci dr. Galén zprostředkovaně bojuje proti válce jako takové, poselství Krakatitu vnímám jako spíše obecnější varování před možností zneužití vědeckých objevů a technologií. A toto varování je stále aktuální (je otázka, zda někdy aktuální nebude), o to více, že se bohužel nedá doufat v to, že bude každý takový, jako inženýr Prokop.
Asi jako každý student jsme neměl rád čtení knih v rámci povinné literatury. Tak jsem se i ke knize Krakatit stavěl podobně. Bylo mi patnáct, když jsem ji poprvé četl. Otevřel jsem ji, vzdychl, opřel hlavu o ruku a četl. Přečetl jsem ji se zaujetím ještě v ten den.
Po několika letech jsem ji četl znovu a opět mě pohltila. Po Matce a Bílé nemoci se stala mou oblíbenou knihou od Karla Čapka.
Prokop vynalezne výbušninu, která je silně třaskavá a dá se smísit i s dámským pudrem. Jak to však je i dnes, o jeho vynález má zájem hlavně armáda, která jej chce využít k ničení, dobývání a ovládnutí světa. Prokop se jej tedy rozhodne zničit a už nikomu nevydat. To se samozřejmě nelíbí mocnosti, Prokopa unese a násilím se jej snaží donutit vydat své tajemství. Prokop udělá vše proto, aby tomu tak nebylo. Silný příběh, autencitita a otázky poplatné i dnes.
Dle recenzí tento román vzbuzuje u čtenářů rozporuplné pocity. Ale já jsem si poslech audioknihy užila. Originální námět, krásný jazyk, nadčasový příběh s poučením, okořeněný Prokopovými milostnými pletkami. Hlavně oceňuji Čapkovy odborné znalosti. Zajímavý konec.
Štítky knihy
zfilmováno rozhlasové zpracování utopické romány
Autorovy další knížky
| 1948 |  Bílá nemoc |
| 2004 | R.U.R. |
| 2017 | Válka s Mloky |
| 2009 | Dášeňka čili Život štěněte |
| 2004 | Matka |
Kniha Krakatit je v
| Právě čtených | 29x |
| Přečtených | 3 026x |
| Čtenářské výzvě | 150x |
| Doporučených | 96x |
| Knihotéce | 995x |
| Chystám se číst | 359x |
| Chci si koupit | 38x |
| dalších seznamech | 16x |
„Krakatit“ je zaprvé dílo veliké a zadruhé zvláštní, nepopsatelně zvláštní – v dobrém smyslu, samozřejmě. Troufla jsem si ho přečíst až na teď na universitě, ačkoli si pamatuji, že mi ho otec odněkud přinesl, už když mi bylo patnáct. Tehdy jsem se nedostala přes Prokopova horečnatá vidění v začátku. Hned po nich paradoxně následuje část knihy, která se mi líbí nejvíc: hrdinovo zotavování v Týnici, uprostřed jarního venkova. Anči (vedle Paula) mi byla ze všech postav nejsympatičtější a milostné pasáže – které mi v jiných knihách přijdou nudné, nadbytečné a trapné – autor zvládl tak vnímavě, až mě překvapilo, že s jeho postavami dokážu soucítit.
Příliš nerozumím výtkám, že „Krakatit není o Krakatitu“ – vždyť „Bílá nemoc“ také není o epidemii, nýbrž o lidech; všechny Čapkovy knížky jsou o lidech; a autor zjevně považuje za důležitější než výbuchy vynálezu všechny ty výbuchy ve vynálezci: exploze svědomí, bojovné svobodymilovnosti, lásky a tvůrčí vědecké dychtivosti.
Myslím, že „Krakatit“ lze označit za geniální hned z několika hledisek. [možná malý SPOILER?] Prolínají se tu různé skutečnosti, hmotná a duchovní – chemická materie přivolá do světa ďábla a boha. Výraz „magický realismus“, který tu v komentářích párkrát padl, mi připadá velice výstižný. A právě proto, že román pracuje s duchovní rovinou, jsou podle mě důležitá všechna ta blouznění nemocného Prokopa, naznačující jiný řád reality. Obdivuji symboličnost, kterou do díla vnášejí mluvící jména (Wille, d’Haimon, snad i sám Prokop? – sv. Prokop přece přemohl ďábla) a biblické odkazy.
Druhou geniální rovinu vidím právě v tom realismu: Karel Čapek dokáže popsat i přeběhnutí přes dvorek nebo jízdu autem jako naprosto nevšední a pozoruhodnou, ne-li poetickou činnost. A poslední postřeh/dojem: je to svým způsobem velice české dílo (byť na světové úrovni – autor by si nobelovku vážně zasloužil), a přitom se téměř všechny dialogy musely odehrát německy.