Kornélie

Napsání komentáře jsem několik dnů odkládala... pořád nevím. Určitě jde o solidní literární dílo s kultivaným jazykem a slibným námětem. Zaujetí dějem a radost ze čtení ode mne ale pořád někam utíkaly.

Zvláštní a trochu podivný byl život v té malé maďarské vesničce.
I já jsem se ale musela do čtení nutit, místy mě to vůbec nebavilo.

Mně žel toto nostalgické vyprávění o osudech čtyř generací žen jménem Kornélia vůbec nesedlo do nálady a rozpoložení. Přiznávám, že kniha je napsaná krásným, poetickým jazykem, s pěknými popisy přírody, vesnického života a má své kouzlo. Na mě ale nezapůsobilo. I jablíčková obálka je krásně vyvedená, přesto hodnotím níž, než obvykle.

Nedočetla jsem Příliš rozvleklé. Bohužel mě osud Kornélií nezaujal. Nemělo to spád,

Obsah knihy je tu několikrát, není třeba znovu papouškovat, o čem je.

Moje pocity - na knihu jsem se moc těšila, bohužel moje očekávání naprosto nenaplnila, což je pochopitelně jen a jen můj problém.
Autorka příběh vypráví zvláštním jazykem, kterému nerozumím; musela jsem se nutit, abych v myšlenkách neodcházela jinam.

Velmi se mně líbila obálka, zaslouží si bod navíc.

“A naše životní štěstí či neštěstí spočívá právě ve výběru lidí, kteří nás, naši váhu, unesou a nemají potřebu nás redukovat.”

Autorka nás zavádí do malé vesnice Jablonia Panica nacházející se u slovensko-maďarských hranic. Seznamujeme se s rodinou, ve které dívky po čtyři generace dostávají jméno Kornélie. Byly to ženy, kterým byl předpovězen těžký život.

Vypravěčkou je Alma, která nás seznamuje s příběhy související s její rodinou a Kornéliemi. Jsou veselé, smutné, dojemné, tajemné a především působí nostalgicky a jsou plné vzpomínek. Vyprávění příběhů je pro tamější obyvatele takovou tradicí. Jakoby bez nich nedokázali žít, i když je slyšeli už mnohokrát.

Bylo to hezké čtení, které zároveň pohladilo po duši. Moc mě bavil autorčin styl vyjadřování a rozmanitost příběhů. Jen tedy v knize vystupuje dost postav, což může být místy matoucí. Kniha poukazuje mimo jiné také na sílu žen a jejich schopnosti.

Kniha Kornélie je jako vyprávění u babičky, když venku prší a v kamnech praská dřevo. Balogová rozehrává příběh čtyř generací žen z vesnice na slovensko-maďarských hranicích, žen, které nesou jméno Kornélie. A přestože se jméno v rodině dědí, žádná z jeho nositelek ho nemá úplně ráda, jako by bylo břemenem, které si s sebou nese i osud.

Autorka nechává každou z generací prožít jiný kus historie: od válek, kdy ženy musely zastoupit muže a pak se znovu učit žít s těmi, kteří se vraceli z fronty zlomení, až po křehčí období, kdy zůstávaly v jejich životech sny nevyřčené a lásky nenaplněné. A přestože to nejsou lehké osudy, Balogová je vypráví jemně, s humorem a nadhledem.

Najdete tu historky o podivínech z vesnice, drobné úsměvné epizody, které se časem proměnily v legendy. To všechno podané tónem, který pohladí, jako by vám to vyprávěla starší teta nebo Mamaka, strážkyně rodinných příběhů, kterou jsem si v knize zamilovala.

Děj neplyne striktně od začátku do konce. Skáče od jedné Kornélie k druhé, a chvílemi jsem se v tom ztrácela. Ale pak mi došlo, že tahle kniha na přesný řád nelpí, spíš připomíná oblohu s plujícími mraky, vlny šplouchající o břeh. Od poloviny se ukáže, že vyprávění přece jen sleduje posloupnost od nejstarší Kornélie po nejmladší.

Je to kniha, na kterou si musíte vyhradit čas a klid. Uvařit si čaj, zabalit se do deky nebo si ji vzít do parku a nechat na sebe padat listí. Pak vás chytí a nepustí, vtáhne vás do světa, kde je cítit zatuchlina chalupy, prošlapaná podlaha, starý nábytek a zahrádka se slepicemi za domem. Pro mě to byla návštěva v dětství, u pratety, a věřím, že každého zavede do jeho vlastních vzpomínek.

Balogová píše krásným jazykem. Symbolika jabloně jako ženy, která plodí jablka a pod tíhou svých větví se musí nechat podpírat, patří k těm obrazům, které ve mně zůstanou dlouho. A i když kniha nepřináší hluboké analýzy a spíš se skládá z útržků, má v sobě něhu a milost, která se čte s radostí.

Kornélie je kniha, ke které se budu vracet. Není nutné číst ji od začátku do konce, stačí ji otevřít na libovolné stránce a najít odstavec, který pohladí po duši.

Kniha má krásnou obálku.

Jméno Kornélie se dědí, a jeho nositelky žijící v Jablonia Panica na slovensko- maďarských hranicích, kde se s nimi nikdo nemazlil.

Kniha má 21 kapitol, možná je jedno jak to člověk čte, protože já to sice četla postupně, ale měla jsem velký zmatek v postavách, vlastně jsem ani na konci knihy nevěděla jak kdo ke komu patří.

Kniha je psaná moc hezkým jazykem, avšak zmatečné kapitoly a obsah mě vůbec nesedly.

Upřímně jsem očekávala nostalgický návrat do dětství, kdy moje babička ještě žila a my vnučky trávily čas u ní v zahradě mezi jabloněmi, ale nic z toho jsem nedostala.
Přišlo mi, že každá kapitola byla o divných lidech, tolik divných lidí snad ani na jednom místě nemůže být. Ovšem poslední tři kapitoly se mi celkem líbily.

Jsem trochu rozčarovaná a zklamaná, ale to je tím, že kniha nenaplnila mé očekávání, můj návrat ve vzpomínkách k prázdninám u babičky. To ale neznamená, že je špatná, bohužel nejsem cílový čtenář, ale to nevadí, protože jsem zjistila, že spousta čtenářům se líbila moc.

Dávám 3/5 a věřím, že si spoustu čtenářů najde.

Velmi zvláštně a přitom poutavě autorka popisovala historky, převyprávění a příběhy vícegenerační rodiny.
Jméno Kornélie se dědí, a jeho nositelky žijící v Jablonia Panica na slovensko- maďarských hranicích, kde se s nimi nikdo nemazlil. Každá uměla uvařit povidla, rozumět bylinkám, opravit ledacos, být po boku muži.

Kniha není psaná jako příběh, ale je poskládaná jako vzpomínky o sousedech, podivínech, mužích ..., příběhy vyprávěné, děděné. Jelikož když se pak přestanou vyprávět už nic, ani rodina nedrží pohromadě.

Na začátku knihy jsem byla zmatená, tak nějak divně na mě působila. Pak jsem se do ní však vpravila a styl jakým je kniha napsaná a to jak si to dovedete představit, jak je to hmatatelné, jak cítíte bylinky, to jak vás některé historky rozesmějí a některé rozpláčou. Některé příběhy pro mě hodně emotivní, citové a osobní. A když něco neodvyprávíte, pak už to třeba nemusíte stihnout...

Citace:
... Jestliže rodina ztratí svůj příběh, ztratí největší sílu, která ji drží pohromadě, a její členové se jednoho dne rozpadnou jako pavouci před dešťovými kapkami...

Knihu rozhodně doporučuji a obálka od Veroniky Cágové je nádherná.

Hlavní postava je Alma, není to Kornélie. Alma je vypravěčka příběhů. Ta, která byla osudem vybrána, aby příběhy sbírala a sepisovala, aby neumřely a nezanikly, jakési alter ego autorky knihy paní Balgové. Kornélie je jméno, které se vine generacemi jedné rodiny jako nit, která předurčuje, jaké příběhy bude rodina žít a co se s nimi a jejich okolí stane. Almu ovlivnily zejména tři Kornélie, jedna pak byla její sestra. Změní Alma svými příběhy osud Kornélií nebo zůstanou stále stejné?

Kniha není akční, ani dějová. Kniha je o slovech, příbězích, pocitech, atmosféře. Je jemná, něžná, milá, ale i místy smutná. Voní podzimem, slovenským venkovem, rezonuje jednotlivými příběhy, které obsahem nenavazují, ale dohromady se spojují ve vesnici, v poezii starých dob. Dává nám nahlédnout do osobností silných i slabých žen, ukazuje nám jejich laskavost, boj za rodinu a za své blízké, za svůj domov. Muži jsou zde někde vzadu, ovlivnění svými ženami, kniha je hlavně o ženách. O jejich osudech a o tom, co mohou změnit a co měnit nechtějí.

Moc se mi líbil jazyk autorky, i když kniha určitě není pro každého. Očekáváte popisný příběh rodiny a dostanete obrazy, poezii, vjemy, ale nedostanete příběhovou ságu. A tím je právě kniha krásná a hlavně jiná než ostatní. Není to kniha na přečtení za večer a odhození, je to kniha o přemýšlení a představách. Takže to není kniha pro každého, kdo hltá jasně popsané příběhy a osudy. Je to kniha spíš pro toho, kdo má rád vtažení do představ, kdo rád sní a kdo nemusí mít vše v knize jasně dané a popsané. Mě se kniha líbila a opravdu moc jsem si jí užila. Pro takové jako jsem já knihu určitě doporučuji.

Děkuji za poskytnutí knihy k recenzi Nakladatelství Jota. Některé části knihy jsem četla v aplikaci Bookport, které také děkuji.

Jak výstižné a pravdivé! Ta kniha byla o nás!
Jako Maďarka ze Slovenska, jsem tu knihu koupila pro mou ségru Kornélii k narozeninám. Živě a detailně jsem si vzpomínala. Bylo to pro mě nostalgické čtení, příběh z dětství a mládí. Byla to naše minulost, maďarské slovo, naše vzpomínky. Děkuji autorce.

Překlad má být i v maďarštině, třeba jednou i v mateřském jazyce přečtu.

Pokud netrváte na klasickém uceleném příběhu, ale i přesto chcete nahlédnout do života jedné obyčejné rodiny, chcete cítit vůni jablek a vnímat krásu obyčejných věcí kolem nás, chcete-li poznat další silné ženské hrdinky, určitě se po Kornéliích poohlédněte. Pokud k vám přijdou v ten správný čas, mohu vám toho hodně co předat...

Více mých dojmů v záložkách recenzí od Knižních střípků

Balzám na duši, co slovo, to literární perla.

Generace Korenolií v jedné knize, před námi rozkvétá a rozlévá se příběh jako z pohádky, byla to milá krásná knížka v níž jsem četla o srdíčkách ve švestkách.

Autorka popisuje osudy několika generací žen.Žijící v kapitalismu až po poválečnou dobu.Stránky plné nostalgie z času, který je nezvratný pro život milovaných lidí.Autorka má velmi živé,detailní vzpomínky (příběhy jsou její vlastní?)Ale to by musela mít v hlavě poznámkový blok :-)) Jinak poutavě napsaná kniha která vás spoutá jako pavučina,kdy starší čtenáři pochopí co chce autorka sdělit ,protože prožívali leccos podobně.Klobouk dolů.

proč překlad....v originale je to mnohem krásnější...

Obrázky strateného sveta. Pomalé augustové večery, vôňa kvetín, záhrada. A babička, ktorá mala vždy otvorenú náruč a srdce.
A i keď moja babička bola Slovenka, autorke rozumiem. Nositeľky rodinnej histórie, skúseností, legiend, plynutia času sú večné. A knihy, príbehy a rozprávky...
Zachováme aspoň niečo z toho krásneho v meniacom sa svete?
Silná kniha od talentovanej autorky.
Od dnes budem čítať SME o to radšej:).

Po druhej veľkej vojne sa ženy nepýtali, čím všetkým sú. Mali jasné úlohy a nebol čas uvažovať, čím navyše by mohli byť. Spoznať svoje ďalšie tváre by ich rozptyľovalo a odvádzalo pozornosť od toho, čo sa muselo urobiť. A toho, čo sa muselo urobiť, bolo veľa.
Museli rodiť deti, oplakávať mŕtvych, zachrániť svet v jeho malých detailoch. Nesmeli zabudnúť, ako sa varí lekvár alebo ako sa praží cigória, ktorá nahrádzala kávu, ako sa naťahuje cesto a ako opraviť rozpadajúce sa domy, ktoré postavili ich starí rodičia.
Museli si spomenúť, ako zavárať slivky a ako uspokojiť svojich mužov. Bolo treba mlčať o minulosti. Muži boli zlomení a ony im to nesmeli pripomínať ani v prípade, ak boli ešte zlomenejšie.

Uplný koberec slov, ktorý spája príbehy žien, ktorých mená sebou akúsi zodpovednosť a silu. Nakoľko je dôležité naša minulosť, naša krv, zákony ktoré si cez ňu odovzdávame, nakoľko ju možno alebo nemožno vytlačiť. A vlastne aj meno ktoré nám nedajú nami môže raz začať hovoriť.
A príbehy , nakoľko sú dôležité príbehy a ako veľmi sú vyrastené v nás a čo v nás obracia.

Veľmi ďakujem Renče za tip na knihu, síce o tom vôbec nevie, ale trafila sa úplne.