Korespondence III
Jan Werich , Jiří Voskovec (p) , Ladislav Matějka
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/19505/korespondence-iii-19505.jpg
5
33
11
Korespondence V+W série
< 3. díl
Závěrečný díl třísvazkového projektu dosud nepublikované korespondence V+W, který je strhujícím svědectvím nejen jejich originality a umělecké zralosti, ale současně odhaluje i osudy těchto významných osobností v bipolárním světě.
Přidat komentář
Těžko lze hodnotit něčí korespondenci, že... Ale všechny tři svazky byly velmi zajímavou sondou do života dvou lidí, kteří jsou do velké míry zmytizováni a obalení nánosem až nedotknutelnosti. Z těch dvou mi přišel mnohem chytřejší Werich, Voskovec působil chvílemi jako pozér, který se snaží o moudré výroky - což mohlo být dáno i tím, že při psaní počítal s tím, že korespondence bude jednou zveřejněna, a proto si pečlivě vedl její archiv. Dost mě překvapila jeho chladnost, téměř krutost, s jakou se zbavil svých adoptivních dcer, na nichž, dle dřívějších dopisů, visel (tedy aspoň tak to proklamoval). Tento rys se objevoval i u Wericha směrem k vlastní rodině, zvláštní. Zarazila mě i jejich averze ke každému, kdo s nimi absolutně nesouhlasil, pomlouvání lidí, kteří jim mnohdy nezištně pomohli. Každopádně čím víc se korespondence chýlila k závěru, tím byla smutnější. Únava, vyčerpání, rozčarování, rezignace, nemoci. Pokud si chce někdo doplnit více o pozadí těchto "událostí", doporučuji knihu O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha.
Vrcholem závěrečného dílu Korespondence je podle mě Werichovo vzepření se proti odmítnutí k udělení výjezdní doložky do Rakouska. Tak slušně a přitom efektivně a pravdivě napsáno!
Nedávno se Ťulda Brousek v rádiu vyznal z lásky k V+W a fascinuje ho naděje, kterou si udrželi do posledních let. Proto jim při čtení korespondence vždy fandí. Přestože ví, jak jejich příběh dopadne. Já osobně jsem ráda, že jsem mohla poznat Jiřího Voskovce. Ano, to se soudruhům taky povedlo, udělat z něj “jen” zmizelou součást neexistující dvojice. Neobyčejně inspirativní osobnost!
Ale je to strašně smutné čtení, cítím se psychicky velmi vyčerpaná.
Mé výtky k edičnímu zpracování druhého dílu trvají i u dílu třetího a jistě není nutné je zde opět vypočítávat. K dopisům samotným jen drobná poznámka. Jiří Voskovec je v nich často velmi vyhraněný, nesmírně zaujatý, jeho odsudky jsou příkré, často je zbytečně vulgární a mnohdy je i vysloveně nespravedlivý. To samozřejmě není výtka, neboť nejde o klasickou literaturu ale o dokument. Vidět je to i ve chvíli, kdy porovnáme Voskovcovy vzpomínky na Ellis Island a v knize taktéž otištěný překlad protokolu. Proč Voskovcova tvrzení vzbudila podezření je přitom z protokolu jasné. Odpovídá úsečně, někdy opravdu s rozpory, jeho vysvětlení působí místy poněkud násilně. Přitom Američané se tehdy skutečně báli přílivu komunistických špiónů a samozřejmě to nebylo úplně neopodstatněné, byť "hon na čarodějnice", ve který nakonec obava z komunistů pod taktovkou pana McCarhyho vyústila, byl vskutku nespravedlivý a mnoha konkrétním lidem nesmírně ublížil. Ale zpět k Voskovcovi. Zajímavá je s postupujícím věkem jeho sebereflexe. Patrné to bylo už u druhého dílu, ale u třetího je to ještě nápadnější. Stejně tak je vidět bytostná potřeba jakéhosi náboženství. Voskovec ji sice odmítá. Přesto je patrné, jak moc mu chybí. Nesmírně pozoruhodné jsou rovněž zmínky o Miloši Formanovi a dalších emigrantech s nimiž se stýkal. Zajímavé je také to jak příkře Werich hodnotí své působení v Panu Tau, přitom pro mě konkrétně to byla v dětství jedna z prvních Werichových viděných rolí a dodnes jej jako milionáře Violu mám rád a druhou řadu Taua považuju za nejlepší. Až pak jsem viděl Krále co jednou byl jeden a i tahle jeho role mě naprosto dostala... Život málokdy servíruje věci tak, jak bychom si to přáli a často jsme přitom dokonce k smíchu. Dokonce i pánové Voskovec s Werichem ano ;o)
Tato kniha je třetí v pořadí vzájemné korespondence pánů Voskovce a Wericha. Určitě by si zasloužila mnohem obšírnější pojednání od čtenáře. Já můžu pouze konstatovat, že jsem od mládí milovala jejich humor jak v divadelních hrách, tak v těch několika společných filmech. Člověk musí obdivovat to hluboké přátelství a pouto těch dvou mužů. Jak se dokázali postavit zlovůli a překonat politické nástrahy. V neposlední řadě jsem se dozvěděla spoustu zajímavých a pravdivých informací z té doby. Ve škole byly ty informace značně zkreslené a učesané tak, aby vyhovovaly tehdejšímu režimu. Vynikající četba.
Nebýt této knihy, nikdy bych nevěděl, že rod Werichů má předchůdce v Holandsku. I pan Jan, v dopisech občas zvaný "Probošt" to zjistil náhodou, když si v této zemi kupoval zpáteční letenku při filmování seriálu "Pan Tau" - pamatujete na movitého pana Violu, bydlícího na zámku Hluboká ?
Prodávající se ho zeptala: " Pane víte, že máte holandské jméno ?" ?????
"Třeba zde je telefonní seznam města Groeningen a napočítala jsem tam 17 majitelů telef.aparátů se jménem Werigh !
Nejen odesílatel tohoto sdělení, i příjemce v NY se velice divil.
Jinak je kniha melancholická. Pan Werich je stíhán jednou nemocí za druhou, v nemocnici je bohužel i paní manželka Zdenička Ta musela být anděl ! Soudím tak z její korespondence s Jiřím Voskovcem : " Jan leží v nemocnici Na Františku, létá kolem něj houf lékařů a sester . To se mu nelíbí. On je zvyklý na Vojenskou nemocnici ve Střešovicích, tam komanduje a rozkazuje pouze on, když personál peskuje . Napište mu Jirko ať na tom Františku zůstane, mně neposlouchá" .
Režisér Passer slíbil Voskovcovi, že natočí s oběma film. Bohužel, pouze zbožné přání ! A tolik se oba těšili. I námět filmu si připravili.
V roce 1974 se naposledy spolu setkali ve Vídni. Je děsivé, že Jan Werich tam mohl odcestovat až po odvolání, kterému vyhověl tehdejší ministr vnitra Obzina. Původní žádost byla bez odůvodnění zamítnuta.
Roky 1980-81 jsou tragické . Nejdříve umírá paní Zdena, koncem října Jan Werich . V roce 1981 Jiří Voskovec a dcera Jana. Její dcera Zdenka Kvapilová, zvaná Fanča (v té době 12 let) zůstává samotinká. Někde jsem četl slova "Antická tragédie Jana Wericha".
Přesto jsou mi přečtené 3 Díly korespondence nesmírně blízké. Jsou lidské a čtenář pochopí jimi vytvořená nová slova "hovadno" - srandovno a plno jiných . Inu mistři českého jazyka.
Tenhle díl mám asi nejraději, pro tu melancholii blížícího se odcházení - a přesto o tu šťavnatou chuť obou bardů nevzdat to bez boje a beze srandy..!
Tento ediční počin je mimořádný. Prolouskal jsem všechny tři díly a vyjasnil se mi obraz této dvojice. Wericha jsem více pochopil a Voskovce politoval. Ambiciózní, trochu povýšený člověk, který nepochybně disponoval určitým talentem a schopnostmi, je v cizí zemi, natož v Americe, nemohl náležitě uplatnit a neustále se potýkal s materiálními starostmi a pocitem zneuznání. Werich měl sice problémy, ale byl doma a mohl tu přece jen občas uplatnit svou zemitost a nesporný komediální talent. Proto nám po něm také více zbylo. Vždyť už jen to Fimfárum je dílo geniální. Werich žil sice v nesvobodných podmínkách, ale myslím, že byl nakonec šťastnější.
Myslela jsem, že budu imunní, ale ani já, ledová královna, co se týče knih ( i když toto není ledajaká kniha), jsem na konci neobstála. Přestože je poslední díl, pochopitelně, o dost smutnější než díly předchozí (ale ani tehdy život nebyl procházka růžovou zahradou), nic to nemění na kráse jejich dopisů - každý má svoji krásu schovanou v něčem jiném: V. v filozofických úvahách a i jisté sentimentalitě (která mě ale v tomto případě opravdu nevadí) a nádherných vyznání, jež vždy přichází ve správnou chvíli a W. ve svém nádherném vyprávění a bonmoty:
"Nemysli! Když už myslíš, tak nemluv! Když už mluvíš, tak nepiš! Když už píšeš, tak nepodepisuj! A když podepíšeš, tak se nediv!"
Amen.
Tohle je poslední díl z trilogie knih souborného vydání dopisů V+W. A je to stejně silné jako předchozí díly. Celá trilogie mi připadá jako takový návod na život. Uvědomíte si, jak je celý život krátký a jak krátké jsou ty okamžiky, kdy je možnost něco uskutečnit a jak je hloupé pořád čekat na to "až...". Samozřejmě je tohle poslední díl, a jako je to asi i v životě. Pořád jsou oba vtipní, pořád mají v sobě spoustu bystrosti a plánů, ale je prostě cítit už taková únava. Měl jsem z dopisů čím dál větší pocit, že oba dva, a i svět jimi vnímaný se pomalu rozmazává a utichá, až nakonec běží závěrečné titulky.
Asi je dobře, že jsem se z těchto knih ujistil v mých názorech. Život je prostě jenom jeden, tak si ho užijme, a nepokažme ho sobě, ani ostatním. Ne vždy můžeme dělat, co bychom chtěli, ale to je vlastně podstata životního štěstí, to, mít pořád nějaký cíl kam se posunout.
Štítky knihy
Kniha Korespondence III je v
| Přečtených | 41x |
| Doporučených | 8x |
| Knihotéce | 55x |
| Chystám se číst | 20x |
| Chci si koupit | 5x |
Nikdy jsem si nemyslela, že mě bude tak bavit číst korespondenci dvou lidí a ještě k tomu 3dílnou. Jsem vděčná, že jsem objevila pana Voskovce, o kterém jsem doteď věděla jen velmi málo a trochu jsem si opravila mínění o p. Werichovi. Prakticky jsem vůbec nevěděla, jak čilý byl jejich styk písemný a že se během těch let několikrát navštívili. Jejich korespondence plná nadějí a plánů do budoucna a nakonec tolik zklamání a únavy a bolesti.