Korespondence II
Jan Werich , Jiří Voskovec (p) , Ladislav Matějka
Korespondence V+W série
< 2. díl >
Werichovo zdraví se zhoršuje a Voskovce stále více vyčerpává existenční boj. V dobách, kdy Werich jde z jedné nemocnice do druhé, přibývá dopisů Werichovy ženy Zdenky a také Voskovcových dopisů, adresovaných Zdence, určených však nejen pro ni, nýbrž i pro jejího muže a leckdy i pro jejich dceru Janu. A tak oba přátele trpí každý jiným způsobem, při tom však neztrácejí smysl pro humor. Druhý svazek korespondence tvůrců Osvobozeného divadla poodhaluje roušku nad jejich uměleckým i osobním životem v 60. letech minulého století, přibližuje jejich plány i zmařené naděje, názory na nastupující uměleckou generaci. V dnešní době esemesek a emailů představuje Voskovcův a Werichův listář také rehabilitaci dopisu jako literárního útvaru. Jejich dopisy i nadále oslňují jako nádherná literatura, plná hluboké moudrosti, baví svým klaunstvím a zároveň dojímají smutkem exilu vnitřního i vnějšího. Jsou nejen důležitým dokumentem těžkého údobí českých dějin, ale i významným obohacením české literatury. Drruhý svazek zahrnuje období let 1963 až 1968.... celý text
Přidat komentář
Dopisy samy jsou úžasný materiál, způsob jejich vydání je ovšem dosti tristní. Samozřejmě netuším, zda-li chyby nebyly v novějších vydání (ty jsou mimochodem aktuálně u všech tří svazků už čtyři) odstraněny ale v tom prvním je jich vskutku požehnaně. Vyskytují se jak v předmluvě, úvodech k jednotlivým rokům, v doslovu, tak v poznámkách od čarou. I zde platí to, co jsem vytýkal už u prvního dílu. Často se pod čarou překládají věci úplně jasné, například "timing" či "šedule", co ale čtenář opravdu netuší a musí si to složitě dohledávat a třeba to vůbec nenajde, to vysvětleno není. Několik dopisů také zjevně úplně chybí a čtenář si klade otázku, opravdu se nezachovaly? Nebo je jen někdo přehlédl? Vzhledem k humpolácké redakční práci bych se té druhé variantě vůbec nedivil. Jen na okraj podotýkám, že ve třetím dílu je dokonce jeden dopis z druhého dílu otištěn s jiným datem podruhé (dopis z 29.11.65 je otištěn s datem 13.4.69) a člověk se ptá, nějaký dopis z 13.4.69 skutečně existoval a tedy chybí? Nebo je to chyba celé a žádný takový nebyl? Kapitolou samou pro sebe jsou pak magnetofonové pásky, které si dotyční vyměňovali. Fakt byl takový problém, když existují, je ke knize na CD ve formátu mp3 přidat? Prodražila by se tím tak o padesát korun... Prostě a jednoduše, škoda přeškoda. I když na druhou stranu, buďme rádi že to vůbec vyšlo...
Tato kniha mě oslovila ještě více, než již komentovaný I.díl. Příznivci V+W si přijdou na své: spory Wericha s režisérem Vojtěchem Jasným (seznámili se u filmu Až přijde kocour) o jeho verzi Falstaffa, respektive o zamyšlený film.
Nápad režiséra J.Kadára (Obchod na korze) zfilmovat v USA Válku s mloky, to prostupuje mnoha dopisy, počínaje prvotním nadšením obou a pak již jen opět zklamání. A že těch zklamání u obou po celou dobu pročítání druhého dílu bylo.Oba sami říkali, že tu nejlepší smetanu "slízli" vlastně v počátcích své herecké kariéry.
Nejvíce na mě zapůsobil dopis Voskovce ze dne 30.X.1968, z něhož cituji část:
...a tak si představuji tvůj další osud jako v nejlepším případě umlklého, jaksi pensionovaného mistra, o kterém se veřejně nemluví, nikam nesmí - hlavně ne ze země. Jakýsi Pasternak v posledních létech. V případě horším vidím nátlak na tebe od nových autorit, abys národu veřejně domluvil, že jste všichni zbloudili, a že takhle svorně s Rusem to bude nejlepší, pro všechny..... můžeš namítat to svoje "jsem stár a nejsem zdráv" - já to respektuji. "Nechce se mi psát" taky respektuju, ale to jsou pojmy relativní, nikoli konečné. Jejich intenzita a vážnost se mění podle okolností, které jsou samy schopny změn a nadto změn nejen osudových, nýbrž i ovladatelných soukromou vůlí a rozhodováním...
Nicméně je škoda, že k ukončení životů obou velkých osobností došlo tak brzy.
Fantazie mi občas napovídá, co by říkali tomu všemu, k čemu došlo o 9 roků po úmrtí Jana Wericha.
Byla bych se jen opakovala z komentáře k předchozímu dílu. Přiznám se, že některé technické věci jsem přeskakovala, přesto si dopisy stále zachovávají svůj styl minulý a stále mě baví.
Platí to, co jsem psal o prvním dílu. Druhý díl je obsáhlejší i když je z mnohem kratší doby, od roku 1963 do 1968. Je to proto, že období neobsahuje žádnou pauzu, kdy si oba nepsali. Oproti prvnímu dílu, se v těchto letech toho nedělo zase tolik, až samozřejmě na rok 1968. Je ale čas mnohem více si všímat rozdílnosti obou kamarádů. Werich působí jako živel, chaotik, trochu mrzutý, zároveň, ale geniální glosátor. Vedle něj Voskovec jako kosmopolitní člověk, který vkládá veškerou energii do amerického snu. Oba rozhodně jedineční. Oba mají mnoho společného: nadhled, dadaistický humor. Ale zároveň v mnohém hodně odlišní. Pokud budete číst tyto dopisy, o to víc vám bude líto, že se tihle dva museli kvůli válce a komunismu rozejít. A většinu plánů, co spolu probírají, nakonec nemají šanci dotáhnout do konce.
Štítky knihy
Kniha Korespondence II je v
| Právě čtených | 4x |
| Přečtených | 54x |
| Čtenářské výzvě | 1x |
| Doporučených | 9x |
| Knihotéce | 61x |
| Chystám se číst | 21x |
| Chci si koupit | 4x |
Zajímavé a obohacující čtení, někdy veselé, jindy smutné. Je škoda, že hlavně v první části knihy často chybí Werichovy dopisy, takže je jich poměrně hodně za sebou jen od Voskovce. Ten přitom reaguje na části dopisů od Wericha, a proto kniha nemá ideální kontinuitu.
PS: Asi nejsem jediný, pro koho bylo těžké číst dopisy po 21. srpnu 1968.