Korespondence

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Korespondence s významným religionistou, filosofem Gerhardem (Gershomem) Scholemem začíná v době, kdy Hannah Arendtová zápasí ve francouzském exilu o holou existenci. Spojovacím článkem mezi nimi je osud Scholemova přítele Waltera Benjamina, s nímž se Arendtová seznámila v emigraci v Paříži a který jí před jejím odjezdem do USA svěřil své rukopisy. Benjaminovi se však z Evropy uniknout nepodařilo – roku 1940 spáchal sebevraždu na francouzsko-španělské hranici. V jednom z prvních dopisů informuje Scholema, který v té době žije už skoro dvě desetiletí v Palestině, o jeho tragickém osudu. Rozbíhá se tak dlouholetý dialog mezi New Yorkem a Jeruzalémem a mezi dvěma protichůdnými osobnostmi – nezávislou politickou teoretičkou Arendtovou a přesvědčeným sionistou Scholemem, profesorem na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a autorem zásadního díla o židovské mystice a kabale (Major Trends in Jewish Mysticism)....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/432004/big_korespondence-7KN-432004.jpg 52
Žánr:
Biografie a memoáry, Filozofie

Vydáno: , Oikoymenh, Filosofický ústav AV ČR
Originální název:

Briefwechsel


více info...
Nahrávám...

Komentáře (1)

Kniha Korespondence

Set123
06. března

Zas a znovu se budu opakovat, ale prostě musím. Nesnáším, opravdu nesnáším čtení korespondence. Považuji to za krajně neetické. Existují výjimky, které považuji za správné, ale je jich málo. V zásadě se jedná o korespondenci autorů tak dávno žijících, že to prostě za neetické považovat nelze, v poměru ke kulturní hodnotě, kterou nám takové dopisy dávají (například Ciceronova korespondence), nebo o dopisy autorů, kteří s jejich zveřejněním souhlasí, jako například výběr korespondence Jean-Francois Lyotarda, či v tomto svazu konkrétně dopisy 132 a 133. Jak však můžeme považovat za etické publikování dopisů, ve kterých dvě sic známé osoby, avšak zcela soukromě řeší sebevraždu jejich drahého přítele? Ne, není ospravedlněním, že všichni tři aktéři byli veřejně známí. Čili ano, připadám si po čtení této knihy poněkud špinavý. Ale když jsem se dozvěděl o dialogu mezi skvělou Arendtovou a Gershomem Scholemem, odborníkem na židovský mysticismus, což je téma, které mě hrozně láká a já se mu posud úspěšně vyhýbal, nemohl jsem odolat a to i přes veškeré etické výhrady.

No a bylo to perfektní, nebudu lhát. Opravdu zajímavé čtení, dokonce zajímavější než jsem čekal. Takže ten povit špíny s nadšením z obsahu samého se ve mně dost perou.

Mezi oběma autory od začátku funguje jistá podivná „chemie“. Pravdou je, že jejich vztah byl od začátku korespondence poznamenán právě sebevraždou Benjamina a možná to byl důvod, proč jejich vztah relativně přestál první velkou roztržku. Zionism reconsidered. Článek, ve kterém si Arendtová dovolila kritizovat politiku Izraele víc než by Scholem snesl. Přesto vztah pokračoval. Kvůli Benjaminovi, nebo kvůli snaze získat zpět židovské historické cennosti, to nevím, patrně z obou důvodů. Každopádně Eichmanna neustál. I po smrti přinášel Eichmann další oběti, méně krvavé, ale přesto citelné. Dosti ale oné špíny, přejděme k tomu zajímavému. Pro mě.

První zajímavé věc byla společná kritika pánů Adorna a Horkheimera. Na jejich knihu Dialektika osvícenství se chystám už asi půl roku, těším se na zajímavé čtení, které mí napoprvé natrhlo zadek a pak přijde Scholem označující Horkheimera za svini a Arendtová, která je v tomto ohledu snad ještě přísnější. To je pak dost těžké se na jejich knihu těšit, když je dva zajisté velcí myslitelé označuji za idioty. Ne že by pro mne neshody mezi frankfurtskou školou a Arendtovou, filosofkou sui generis, byla naprosto neznámá, ale tohle mne překvapilo.

Kniha nabízí pro ignoranta jako já mnoho zajímavých věcí. Za zmínku stojí strach Hannah Arendtové z pana McCarthyho, přerodu sionismu a společný strach obou korespondentů z Ben Gurionovy politiky. Obzvláště nepříjemné proto pro Arendtovou muselo být, když jí Scholem napsal, že by nikdy nečekal, že se shodne spíše s Ben Gurionem než s ní. Zajímavé byly také některé poznatky k výkladu Pentateuchu. Ale co si budeme vykládat, pro většinu čtenářů patrně bude mimořádně zajímavý konec korespondenčního vztahu. Čili hádka o výkladu Eichmannova procesu. Nepřekvapí, že jsem osobně na straně Arendtové. Její postoj k danému procesu byl kritizován pro mnoho více či méně významných důvodů. Jeden ze Scholemových však patří mezi ty nejhloupější, což mě zklamalo. Vyčítal jí, mimo jiné, že necítí lásku k židovskému národu a jen proto jej kritizuje. Vyčítá jí, že si coby židovka dovoluje být nestranná, cynická, ironická. Arendtová mu samozřejmě odvětí, jistě, že necítím lásku k národu. Já miluji lidi, proč bych měla milovat národy? To Scholem patrně neunesl. A nedokázal rovněž pochopit extrémní, ale také banální zlo. Konec jejich vztahu je opravdu smutný, ale pro čtenáře zajímavý. Arendtová dovysvětluje některé věci, které snad nenabyly formální dokonalosti v Eichmannovi vě Jeruzalémě.

Tedy závěrem, je to zajímavé a barvité čtení, které má mnoho co přinést a to říkám i přes mou základní námitku. Plně to každému doporučuji, rozhodně čtením nic neztratíte. Vydání navíc obsahuje několik dodatků, kterých si člověk nemůže nevážit. Skvělá věc.