Konec nylonového věku
Danny Smiřický série
< 3. díl >
Marná sláva, je konec swingování. A milování… Je s podivem, že se ten bál v Reprezentačním domě vůbec koná. Byť ho pořádá pražský Americký ústav a všude se blýskají taftové róby, datum napovídá, že tímhle plesem marnosti se uzavírá krátká epizoda znovunabyté svobody. V předjaří roku 1948 nejdou kroky tanečníků ani noty jazzmanů do rytmu s nucenými častuškami tam venku – a k tomu se ozývají i jejich nešťastné lásky, mindráky nebo jen obyčejná touha zlomit tuberu. Pro elegána Sama Gellena zůstane Irena Hillmanová nedostupná, když se hloupě vdala za kariéristu Roberta, který je s milencem odhodlán zatočit po bolševicku. Montymu Bartošovi je zle z toho, že už v pondělí pomašíruje na učitelskou umístěnku do malotřídky v Krušnohoří. A dojde i na Jiřku Kočandrlovou, nehezkou statkářskou holku na ocet, jíž ve foyer nezbývá než pomstychtivě pletichařit… Novela o posledním blues někdejších „pásků“ a „kristýnek“, kteří předtím tak rádi swingovali náckům navzdory, je skvostně synkopická. Kronikář této ztracené generace Josef Škvorecký pro ni sbíral inspiraci přímo od pultíku tenorsaxofonisty a už tehdy postřehl, že zlatá mládež ustupuje falši, ne-li kolaboruje, poněvadž jen tak bude život v údajných „šťastných zítřcích“ snazší. Nikdo se nenarodí do ideální doby a ztráta iluzí o nás samých se vždy dostaví nehledě na režim. Ovšem po únorovém puči je z toho člověk ještě víc down, i kdyby zatím pořád hráli Glenna Millera.... celý text
Komentáře knihy Konec nylonového věku
Přidat komentář
No, mě se to líbilo. Když vezmu, že to Škvorecký psal v roce 1950, což je relativně brzy po roce 48, musela být celospolečenská nálada fakt na prd. Loď se potápí, ale na palubě se ještě tančí, i když někteří už začínají panikařit. Hnusná doba, noblesa první republiky ještě malinko probleskuje přes lidově demokratickou šeď, aby během pár let úplně zanikla a stal se z ní pomalu zločin. Styl psaní je občas trochu nepřehledný, ale k tématu se hodí a krásně doplňuje celý popis plesu. Skladba postav a jednoduchý příběh tvoří skvělý celek.
Jestliže Legenda Emöke (1965) snad okouzlí formou, ale drží si elegantní odstup, pak Konec nylonového věku (1967) je Škvorecký naplno a živý: víc šťávy, hudby, humoru i melancholie. Místo chladné distance tu běží proud epizod, které voní po klubech, cigaretách a prvních velkých touhách; postavy nejsou projekce, ale lidé z masa a jazzové rytmiky. Jazyk je stejně brilantní, ale tentokrát nese i silnější citovou amplitudu; čtenář se nesleduje, on se veze. Zatímco Emöke je elegantní miniatura, tohle je celá kapela: satira, něha, generační pocit a nezaměnitelný škvoreckovský tah na detail. Zůstává ve mě nejen obdiv k vypravěči, ale i emoce, které i po zavření knihy znějí.
Novela časově navazuje na Prima sezónu a Zbabělce, je krátce po únorovém převratu a v honosných sálech pražského „Repre“ se koná americký bál, poslední radovánky zbytků kdysi mocné buržoazie, která dobře ví, že se komunisté v Moskvě naučili, jak jí zakroutit krkem. Text z roku 1950 mohl vyjít až v roce 1967 s douškou, že věrně zpodobňuje „pražskou zlatou mládež, hrající si anglicky na velký svět, v letech třídního vystřídání“. Bez bolševických ideologických brýlí je to ale daleko spíše střet „docela obyčejných kluků, kteří chtějí mít prachy a ženský“ a upjatých, upocených pěšáků nového režimu. Jednoho takového si vzala Irena Hillmanová, utápějící se v melancholii a vzpomínající na mládí jalovým miliskováním se Samem Gellenem, potomkem význačného pražského rodu, leč bez ctižádosti i politických ambicí. Více než třídní boj ho zajímá Irena, to proto se hádá s jejím manželem o politice, a když u ní nemá šanci na víc než pár dotyků a polibků, potěší ho aspoň narandezvoucí pohled luketky v tramvaji… Ke Škvoreckému jsem se vrátil po dlouhých deseti letech a dobře jsem udělal, jeho knihy jsou plné svěžesti, lásky k životu, pravdivosti. Tedy všeho, co komunistická diktatura zadupala do země.
Škvoreckého novela o konci jedné krátké éry v sobě má smutek i nostalgii po časech nerozvinutých, však již téměř minulých a účastníci amerického plesu v ,,Repre" vědí, že jejich další bytí bude konfrontováno s komunistickou ideologií a s komunistickou mocí.
Příběh mi připomíná scénu z filmového Titaniku. Hudebníci procítěně hrají, šampaňské se rozlévá, ale do lodního podpalubí již vtéká studená voda.
Krátké, bolavé a výstižné.
Knížku jsem četla jen kvůli čtenářské výzvě a byla to skutečně výzva. Česká a československá tvorba není prostě můj šálek kávy. Ale oceňuji bohatě popsanou psychologii postav. To jsem u tak malé knížky nečekala. Kniha popisuje pouze jediný plesový večer. Podíváte se něj z mnoha úhlů pohledů. Je to takový průřez lidskými postoji k tehdejší současnosti. Zahrnuje i jejich osobní životy a očekávání.
Když jsem v knihovně před prázdninovou uzavírkou sahala po Škvoreckém, na blind jsem vzala Zbabělce a Konec nylonového věku. Po Zbabělcích, na kterých přece jen něco bylo, jsem sjela kdysi viděný tv seriál Prima sezóna, který mě utvrdil v tom, že autor píše jen o tom, jak by chtěl zasunout, a jakoukoli dívku, která je k tomu svolná miluje. Konec nylonového věku proto spíše překvapil - je zde více vypravěčů, vnitřní svět každého z nich je rozpracovanější. Jenže kniha je tak útlá, že ty dílčí osudy působí neuzavřeně a jako výkřiky do tmy, abych si z toho sedla na zadek, muselo by to mít pětkrát větší rozsah.
Pan spisovatel a literatura s velkým L - formou i obsahem. Zlatá mládež na jednom s posledních plesů, rok 1948. Staré časy a hodnoty končí, nové nastávají. Mladí, jejich lásky a budoucnost pod vládou bolševika. A všichni takňák cítí, že je něco špatně...
Z tiráže:
"Nový režim zneplatní osvědčené normy, zvrátí osudy rodin, ke kariérám vyzdvihne bezzásadové oportunisty a hlavním měřítkem lidských kvalit paradoxně učiní materialismus"
K této útlé knížečce mám zvláštní vztah. Mám vydání z r.1967 a pod dojmem Zbabělců se mi při prvním čtení moc nelíbila.
V roce 1991 mi do ní připsal svůj podpis autor !
O 15 let později jsem šel s dcerou do "Repre" na brzy vyprodaný koncert orchestru Glena Milera. Seděli jsme výtečně (hodně vpředu) a já začal za znění úžasných melodií sledovat více než orchestr, zajímavou starší dámu. Seděla pod varhanami, přímo proti nám a užívala si to na plné pecky, včetně rytmického podupávání do rytmu.
Teď jsem knihu znovu přečetl a:
Jsem nadšen ! Vrátila mne k tomu koncertu a nahradila mi lítost, že jsem v Repre na plese začátkem roku 1948 ještě nemohl být.
Starší dáma se přeměnila v jednu z těch na parketu řádících luketek a já jí trochu záviděl, jednoduše proto, že kdysi dávno "byla u toho".
Pochopil jsem Martyho (Dannyho), proč je na plese tak smutný . Již měl umístěnku. I když promovaný "anglista" na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, byl před odchodem do jakéhosi malého městečka na severu Čech, kde měl učit na "základce".
Opouští Prahu, neuvidí orchestr Karla Vlacha a neuslyší ten báječný swing. Ani luketky tam nebudou. (Luketka-přeneseno z Plzně od vojáků US-Army - Look at her ! Koukni na ni !)
Nikdo jiný se nedovedl vcítit do oné doby tak, jako autor. Jeho ideály mu vzali "Kluci z Karlína" (čti: K.Gottwald + jeho tovarišči - proto ono RAF-RAF včetně azbuky na krásné obálce J.Šalamouna).
A děkuji Alef za trefný komentář.
Mno uf...teda, kniha rozsahem malá, ale nějak mi dala. Škvoreckého mám rád, ale tahle knížečka mě do půlky těžce nebavila, včera jsem to nakonec překonal a přelouskal ji a nebylo to tak špatné, ale myslím si, že jsem čekal trochu jiné sdělení, než, že nám ty zlý komunisti zakážou plesy. Ale pravda psané to bylo v roce padesátém, tudíž ještě asi nebylo úplně jasné co jsou zač.
Škvorecký myslí stále na sex a ten vždy zabalí do něčeho, aby to vypadalo jako "hlubší myšlení"...
Škvorecký se na adresu knihy vyjádřil následujícím způsobem: „Konec nylonového věku je pokus o popis uskutečnění té noční můry, která mě začala přepadat od jara 1945, kdy mi Přema, kamarád z tabákového skladu, přinesl ilegální komunistický leták: v němž se konstatovalo, že Němci jsou poraženi, proto se likvidační pozornost soudruhů musí soustředit na buržoazní skupiny protinacistického odporu, tedy na nás.“
Zajímavá sonda do života zlaté mládeže poválečných let, jejíž konec nastává spolu s únorem 48 ... a Škvoreckého osobitý pohled na to, jak se její představitelé s novými poměry vyrovnávali. Na nás, čtenáře, pak z příběhu dýchá smutek a touha nebo naděje ... že se vše vrátí zpět:
„Všechno se v něm zastavilo před krásou neskonale estetické noci. Jenže věděl o tom příliš mnoho. Byla to jenom další z těch prchavých, falešných chvilek, které v člověku zůstávají a z jakých se nakonec skládá to, co zbývá ze života. Vzpomínky a sny. Věděl to. A v té zimní, lákavé, falešné hezké noci mu bylo nesnesitelně smutno, k nevydržení strašně a zoufale.“
Danny a jeho lásky... Škvoreckého knihy by měly být zahrnuty do studijních materiálů pro výuku českých dějin druhé poloviny dvacátého století, protože kdo to nečetl, neví o té době nic.
Čtenáři před vámi navštívili ještě tyto knihy:
78 %
85 %
Josef Škvorecký také napsal(a)
| 1964 |  Zbabělci |
| 1990 | Prima sezóna |
| 1990 |  Tankový prapor |
| 1991 | Mirákl |
| 1965 | Legenda Emöke |
Tak to jsem si pěkně naběhla. Serie Danny Smiřický a příběh je bez Dannyho? Je to takové hodně o ničem. I když v příběhu nevystupuje příliš postav, docela jsem se ztrácela v ději a nepobírala kdo ke komu patří. Taneční parket zde zastupuje městskou pavlač. Ale drbny nescházejí. Těšila jsem se na poúnorovou atmosféru, ale místo toho to byl zase jenom libidí dýchánek. Ale bez Dannnyho hodně nudný. Audiokniha je načtena velmi dobře a načetl ji pan Jan Meduna.