Konec nehybnosti
Milan Šimečka
Konec nehybnosti je soubor úvah, psaných deníkovou formou v průběhu roku 1988. Některé části tohoto deníku byly již publikovány, např. stať Svědomí ruské inteligence, která měla velký ohlas v evropském tisku a vyšla i v Sovětském svazu. Šimečkovy zápisy končí v únoru 1989; autor cítí, že se dějinný pohyb zrychluje a projevuje lítost nad tím, že se mu dramatické události nevešly do osmičkového roku. Šimečkova kniha přesto zřetelně zaznamenává pozvolný sesuv režimu a osvětluje duchovní klima, z něhož o rok později vzešel listopadový převrat.... celý text
Přidat komentář
„Je tomu tak na celém světě, že diktátoři nechávají za sebou snědený krám, rozvrácenou mravnost, rozšířenou zločinnost a lží zakrytou skutečnost; svoboda přichází obvykle dosti otrhaná a v rukou toho příliš nenese. Vítají ji jenom ti, kteří znají její hodnotu, ti druzí se po čase diví, že je tak obtížná, náročná a nepohodlná. (...) Vysvětlování očividného faktu, že svoboda je v jistém ohledu předpokladem blahobytu a jeho rozumného užívání, je strašně komplikované, a ne vždy úplně průkazné.“
Pamatuji si velmi dobře na svoje první setkání s tvorbou Milana Šimečky. Byla to jeho úžasná esej o 1984, která byla součástí vydání románu z roku 1991 - dechberoucí zážitek ze čtení románu, který je dodnes jedním z mých nejoblíbenějších, se ještě umocnil, když jsem měl příležitost své pocity konfrontovat s tak zasvěceným i lidsky prožitým výkladem, který promítal fiktivní svět literární imaginace do nedávné reality naší země.
Proč jsem se tedy Milanu Šimečkovy od té doby vyhýbal? Sám nevím, snad jsem měl ostych plynoucí z přílišné úcty, snad jsem měl pocit, že jeho texty nebudu schopen „uchápat“, že pro mě bude „příliš chytrý, příliš politický, příliš filozofický“. Ano, pouštěl jsem se do Konce nehybnosti (zakoupeným za deset korun v antikvariátu :-) právě s těmito pocity, s představou, že to prostě zkusím, a pokud to bude příliš složité, vrátím se pokorně zase do svých obvyklejších literárních vod :-)
Ale nic nestravitelného mě na stránkách deníku pana Šimečky nečekalo! Naopak! Dočkal jsem se vzácné kombinace precizního propojení uvěřitelného záznamu vnitřního světa s československou i světovou politikou nahlíženou z pozice vědomého outsidera. Výborné setkání osobního a veřejného, časově konkrétního a nadčasového! A navíc jsem ocenil svěží styl psaní, třeba když za množstvím socialistických reforem ve školství vidí, že jinde by to bylo „riskantnější, dělníci by mohli například v hojnější míře použít sprostých slov, což je u učitelek vyloučené“. Líbil se mi ten nenásilný sarkasmus, který zřejmě pomáhal snášet zdánlivě nekonečné čekání na nějaký výraznější pohyb v politice Husákova státu.
Těžiště úvah pana Šimečky spočívá (mimo mnoha jiných zajímavých témat, na které tady už není místo) ve stejné míře v přemýšlení nad realitou normalizace, jako v úvahách o tom, jak by mohl vypadat svět po změně režimu. A právě zde mně pan Šimečka nejvíce vyrazil dech tím, jak přesně viděl možná ohrožení přechodu z totality do demokracie.
(Neodpustím si citace: „Náš osud byl naprogramován a naše tradice, nacionální slepota, panslovanská iluze a levá orientace většiny inteligence přispěly jen k tomu, že se naplnil snadno a rychle. Jenže skutečná diskuse o minulosti začíná až u otázky, jak jsme si s tímto vnuceným osudem poradili. Co z národního charakteru a kolik vlastní viny lpí na některých odporných kapitolách národního osudu? Až zde začíná skutečná diskuse o tom, jací jsme byli.“
Nebo: „Kdybychom se jednou měli třeba i vrátit do Evropy, neměli bychom se tam vracet s pocitem nevinných obětí historických okolností.“
A ještě poslední: „Hrozím se jen toho, co budeme muset v případě demokratické revoluce pozametat za sebou, jaký mravní zauzlenec budeme muset rozplétat, koho vinit, komu odpustit, kdo se bude kát. Za všemi lidmi od čtyřiceti let nahoru se potáhne až do konce vlečka mravního traumatu.“)
Hodně jsem při čtení myslel na to, jestli by se větším zapojením lidí jako byl Milan Šimečka dal nějak usměrnit polistopadový vývoj, jestli by se daly korigovat naše národní mýty a sebeklamy v době, kdy možná byla energie a vůle ke změnám postojů a pohledů. Nevím. Autorův syn Martin se sice k odpovědnosti hlásí ve skvělém eseji o selhání intelektuálů (je součástí knihy Jsme jako oni), ale já prostě nevím – jen ve mně zůstává pocit smutku a jistý pocit nenaplněné potenciality, který plyne z toho, že ještě před listopadovou revolucí jsme rizika našeho života v demokracii znali, mohli se tedy poučit a tím pádem snad i lecčemu vyhnout...
Zdá se mi, že stejně jako Orwellův hrdina, i Milan Šimečka hledá naději a útěchu v běžném životě, v normálních věcech, v obyčejných mezilidských vztazích. „Nějak to selže, něco vás zdolá, život vás zdolá,“ je přesvědčen Winston Smith a já chci věřit, že je to vzkaz nejen pro Velkého bratra a Husáka s Jakešem, ale také pro Zemana s Babišem. Protože dokud lidé žijí, zlo nevyhrálo definitivně.
„Naše země není ve zvlášť dobrém stavu, ale kdyby přímé důsledky politického rozhodování byly úměrné úrovni lidí, kteří byli a jsou držiteli politické moci, nesměl by tady už růst ani strom a všude by se měla rozkládat poušť. A zatím vidím z okna kus lesa a pole se zeleným obilím, kluci tu krouží na kolech a děti si hrají s bábovičkami na písku. Je to všechno vlastně zázrak.“
Chtěl jsem popsat svoje dojmy z této knihy, ale pan kolega eraserhead to popsal tak brilantně, že bych se jen opakoval. Já jsem v té době prožil o něco delší čas, ale ty zážitky budou podobné. Jen ten pionýrský slib jsem nikdy neskládal. Oni mě nějak nechtěli, nebo co.
Podobné knihy mám rád z několika důvodů. Mezi ty hlavní patří například fakt, že pomáhají oživovat upadající paměť a oprašovat to špatné na té době, na co člověk docela zapomíná. Nezažil jsem z té doby zrovna moc, i když pár věcí přímo z roku, kterému se kniha věnuje si tu a tam vybavím (bylo mi deset) a několik vlastních (malicherných a snad v porovnání s v knize zmiňovanými událostmi, zážitky a prožitky zanedbatelných) zkušeností mám (stále nejživější a mnou i matkou často házenou do placu coby veselou příhodu) je např. tak, kdy jsem při skládání pionýrského slibu byl označen za provokatéra a sabotéra, protože jsem si v tom rozrušení (chápejte, cca desetileté díte skládá slib, který je vynášen doslova do nebes) zapomněl po uvázání šátku sklopit zpátky límec pionýrské košile (vyhrožovali i vyhozením ze školy - pochybuji, že i tehdy šlo vyloučit ze základní školy :-) ). Na tohle všechno se strašně dobře zapomíná a je dobře, že podobné knihy to pomáhají zase osvěžovat. Ano, ta doba byla šílená, nejsem ten, kdo by na ní kritizoval úplně naprosto všechno, ale děly se šílené věci. Naprosto nepochopitelně. Druhou věcí je fakt, že mě při čtení podobných knih vždycky napadne a rád a dlouho o tom bloumám, co by asi říkali, psali jejich autoři dneska. Rád bych si s nimi o tom popovídal. Kniha Milana Šimečky je hodně dobře napsaná. Deníkovou formou (ne každý den) se v ní věnuje rozličným tématům, o kterých hodně přemýšlí a v konečné verzi je píše velmi jasně, zřetelně, srozumitelně a promyšleně. Líbí se mi, že se nebojí i říci něco, co asi nesklidilo moc ohlasu v daných kruzích a že se nebojí říkat věci, které i jemu spřízněným nebyli asi příjemné, byť jsou pravdivé (např. když tvrdí, že u některých názorů a knih je úplně jedno, jestli jejich autoři/původci/nositelé jsou nalevo nebo napravo. Hodně se mi líbila kapitola popisující samizdatové (a později oficiální) vydání Orwellovy knihy 1984, tu anabázi s překladem jeho manželky a tvorbou jeho mnohastránkového doslovu, kterou na delší čas přerušilo autorovo vězení. To zjištění že první vydání 1984, které se mi dostalo do ruky potají překládala Šimečkova manželka a ten parádní doslov napsal on sám, po těch letech opravdu zahřeje. Je to hodně dobrá kniha, jejíž velikou předností je to, že jednak umožňuje nahlédnout do minulosti, ale přesto má stále co říci i dnes. Respektive kdykoliv jindy.
Autorovy další knížky
| 1990 |  Obnovení pořádku |
| 1990 | Konec nehybnosti |
| 2021 | 1984 / Náš soudruh Winston Smith |
| 1992 |  Kruhová obrana |
| 1963 |  Sociálne utópie a utopisti |
Kniha Konec nehybnosti je v
| Přečtených | 28x |
| Čtenářské výzvě | 4x |
| Doporučených | 3x |
| Knihotéce | 29x |
| Chystám se číst | 13x |
| Chci si koupit | 4x |
Tato kniha by měla být povinnou literaturou minimálně pro gymnázia a výše. Je to podle mne na úrovni Moci bezmocných od V. Havla, Jak chutná moc L. Mňačka nebo Kde je zakopán pes od P. Kohouta. V deníkových záznamech (! - takovéhle bych si chtěl umět psát deníky, to jsou pronikavé studie!) se ne zrcadlí, ale je přímo esenciálně přítomná atmosféra situace, ve které byly psány, všechny ty myšlenkové i situační zákruty období přestavby, kdy to všechno nějak rozvolňovalo, vlastně to erodovalo a trouchnivělo. Šimečka je v první řadě skvělý stylista - jeho jazyk je radost číst. A pak vyzdvihuji tu zmiňovanou pronikavost. Co odstavec, to minimálně jedna a více myšlenek (kde to dnes najdeme?) a to ještě inspirujících. Je to zároveň trochu autoportrét autora, Šimečka z toho vychází jako někdo, kdo vědomě stojí na straně "života v pravdě" vědom si všech důsledků, jako někdo, kdo se z této pozice zamýšlí nad děním kolem sebe, a jako někdo, kdo si nejvíc přeje, aby a) se dožil doby, kdy si může jít kam chce (tj. bez dozoru StB či přímo zákazu) a b), se dožil doby, kdy se sovětská moc konečně omluví za srpen 68. To se vine jako červená nit, Gorbačovem by k tomu mohl mít SSSR nakročeno, ale to se samozřejmě nakonec ani s Gorbačovem nestane. Ten rok a půl je mistrně vystižen v různě dlouhých textech, většinou tematizovaných (Husák, Dubček, ostych, jak nazývat StBáky, přehlednost tohoto světa, Dominik Tatarka, Stalin jako sovětské dědictví, Adam Michnik, Orwel a jeho 1984, Brežněvova éra, normalizace a společenská smlouva, národní viny, Charta, Václav Havel, měli jsme se v roce 1968 bránit? apod., což jsou různé řezy k různých myšlenkovým vrstvám tehdejšího žitého světa. Kolega přede mnou uvedl řadu citátů, já bych ocitoval skoro celou knihu, proto se omezím na alespoň jeden soubor citátů a to k Husákovi:
"Když se Husák dostal do nejvyšších funkcí, politicky vyprahl, stal se součástí rituálu, zešedivěl a znezřetelněl jako novinový štoček, přestal být zajímavý, už nikdy ničím nepřekvapil....Nikdy nebyl vizionářem, netoužil po moci a po všech těch funkcích, aby mohl uskutečnit nějakou svou obsedantní myšlenku, jako to někdy u politiků bývá, toužil po moci, protože si o sobě myslel, že je nejschopnějším správcem toho, co je, statu quo. Jestliže bude mít jednou dost odvahy, aby se podíval za sebe, zjistí, že neuskutečnil nic svého, že nepronesl myšlenku, která by stála za zapamatování, že si nevystavěl žádný pomník ať už ve skutečném nebo přeneseném smyslu. Byl iniciátorem zmrtvělosti, vykonavatelem cizích instrukcí, autorem nehybnosti a šílené nudy, dirigentem národní apatie a podprůměrnosti duchovního života....Podařilo se mu skoro nemožné: za celé období v nejvyšší funkci neřekl nikdy nic osobního. Nikdy se nezmínil o tom, že by četl nebo měl rád nějakou knihu, nějaký kousek přírody. Kdoví, zda znal takové lidské věci jako přátelství, obyčejnou řeč nebo poslouchání hudby. ... Když mu tragicky zahynula při havárii vrtulníku žena, nepřerušil ani na den odesílání blahopřejných telegramů státníkům spřátelených zemí. ....Skutečné slzy a dojetí nedovedl zvládnout jen tehdy, když stál sám v záři světel, pod klenbou Smetanových fanfár, nad ubohým davem poslušných poslanců. Celé to falešné divadlo ho dojímalo, nepotřeboval jásání davů ani nejasnou příchylnost takzvaných mas, netoužil po skutečné popularitě. Možná mu stačilo hledět z okna na Prahu a tiše si opakoval: jsem tady, jsem tady, napriek všetkému!"
To je podle mě dostačující ukázka pronikavosti, kde ve zkratce se podařilo obsáhnout osobnost s jejím působením. A lze s tím samozřejmě i nesouhlasit a hledat další a pozitivní Husákovy rysy, ale v kontextu úvah československého intelektuála, zahnaného na okraj kultury a veřejného života, který je svobodný ve svém myšlení, je to ryzost doby sama. Doporučuji! (Dodávám - kdo si chce rozšířit další obzory s panem Šimečkou, doporučuji Kruhovou obranu.)