Konec civilizace

Konec civilizace https://www.databazeknih.cz/img/books/59_/59620/bmid_konec-civilizace-bh1-59620.jpg 4 1623 272

Huxleyho satirická antiutopie Konec civilizace (1932) je spolu se Zamjatinovou novelou My (1920) a Orwellovým románem 1984 (1949) jednou z prvních vizí budoucnosti, která domýšlí důsledky formujících se diktátorských režimů meziválečné Evropy. K napsání knihy vedly Huxleyho vlastní zkušenosti s Mussoliniho Itálií a zprávy ze Sovětského svazu. Jeho vize budoucnosti se složitě a pevně strukturovanou společností, v níž je geneticky a psychologicky předem určeno postavení každého jedince, je sice velmi hořká a pesimistická, nicméně realita, zosobněná Hitlerem a Stalinem, byla ještě mnohem horší. Jak sám později přiznal: „Diktatura budoucnosti v mé představivosti byla mnohem méně brutální nežli budoucí diktatura výborně popsaná Orwellem." O stálé aktuálnosti této knihy svědčí to, že snahy o naplnění Huxleyho vizí – manipulace jedincem od samého jeho početí především – je možné vysledovat ve výrocích mnoha novodobých „inženýrů lidských duší" – jak u politiků s diktátorskými sklony, tak i u vědců, bádajících v podmínkách demokratických společností.... celý text

Žánr:
Literatura světová , Romány , Sci-fi

Vydáno: , Maťa
Originální název:

Brave New World , 1932


více info...

martin6849
martin6849
21.02.2021 4 z 5

(SPOILER) Myšlenky dobré, jen ten děj je vlastně krátký a primitivní. A těch pár kverulantů se odstraní (a nebo se odstraní sami) a jede se dál :-).

Zajímalo by mě, jak se na knihu dívají třeba takoví Japonci. Pro ty už stovky let platí, že jedinec musí ustoupit potřebám všech, nedivil bych se, kdyby pro ně nebyla představa společnosti nastíněné v knize tak odpudivá jako nám individualistickým Evropanům. Obyčejný rolník v Tokugawském šogunátu vlastně byl taková gamma mínus, samuraj by byl tak beta a daimjó alfa. Predestinace byla dána tím, kde se člověk narodil, protože přecházet mezi třídami nebylo možné (trestem za porušení byla smrt klidně pro celou vesnici). A jak byla ta společnost stabilní - zakonzervovaná, nevyvíjející se, ale bylo to nejdelší několikasetleté období míru v dějinách Japonska. Nebýt vnějších vlivů, tak věřím, že by ten šogunát mohl fungovat krásně dodnes. Takže evidentně by taková (anti)utopistická společnost mohla reálně fungovat.

Poslouchal jsem audioknihu a speciálně třetí kapitola byla strašlivě otravná. Větve příběhu se střídaly skoro po větách a pokaždé zazněl opravdu protivný zvuk. Za to určitě palec dolů (ale ne hvězdička, není to chyba knihy jako takové).

Toffee
Toffee
04.02.2021 4 z 5

Dlouho jsem se na tuto knížku chystala, mám ji za klasiku, kterou je třeba přečíst. A nezklamala. Relativizace vztahů, ztráta soukromí, uměle vytvářený kastovní systém, genetické inženýrství, kolektivní extáze a všudypřítomná droga navozující štěstí. V této kombinaci to fungovalo, stejně jako vzpoura „odlišného“ jedince proti systému. Je zajímavé, jak velký význam autor přikládá vlivu prostředí - ani po mnoha generacích zdokonalování a stále propracovanějším genetickém inženýrství, vlastně stačí jeho produkt nechat vyrůst v jiném světě. Chápu to jako záchvěv naděje, že člověk zůstává člověkem a přirozenost si cestu najde, i když jak to s ní dopadne....?


laepus
laepus
09.01.2021 4 z 5

Velice zvláštní. Těžké, ale zajímavé čtení. Chvílemi jsem měl pocit, že by to možná chtělo lepšího redaktora, který by autora trochu usměrňoval v lepším zápisu toku jeho myšlenek. Těch je tady totiž spousta, autor je na čtenáře chrlí v tak vědeckém jazyce, jak je to jen možné. Když k tomu připočtu v jistých místech trochu nelogičnost děje (např. co na jedné straně režim dovolí a co kontroluje někdy nepůsobí úplně rozumně) a jednání postav, přiznám se - trošku jsem rezignoval a bral jsem to raději jen jako sled epizod - v tu chvíli jsem začal lépe vnímat to, před čím Huxley varuje a druhá polovina knihy tak pro mě byla mnohem lepší než ta první.
Člověk se úplně neubrání srovnání s dalšími dvěma klasiky - 451 Fahrenheita a 1984 - které taky popisují odlidštěnou totalitu a snahu se z ní vymanit. To, v čem Huxley Bradburyho i Orwella překonává, je rozhodně datum napsání knihy - ještě před druhou světovou válkou, před řáděním Hitlera a následným řáděním komunismu. Literárně nejvýš řadím Fahrenheita a brutalitou a fatalismem Orwella, Huxley pak vede v neuvěřitelném množství nápadů, jak se dá vůbec "vyrobit" člověk, aby ten režim "v klidu" fungoval.
Takže závěrem - doporučuji, ale připravte se na opravdu náročnou četbu.

LucinkaPevensi
LucinkaPevensi
07.01.2021 5 z 5

Myslím, že nic nepopisuje dnešní svět výstižněji. Požitky, požitky... Žádné hluboké city ani trápení. Všechno je dokonale naprogramované, ,, všichni jsou teď šťastní''. Ne lidství, ale pseudolidství. A pseudoláska a pseudoštěstí. A kontrast s tím, jak to má člověk přirozeně v sobě v podobě Johna, který hledá víc, smysl toho všeho, Boha...
Pořád o té knize přemýšlím... A asi ještě dlouho budu.

Okoslav
Okoslav
19.12.2020 4 z 5

„Ale já nechci pohodlí. Chci Boha, chci poezii, chci skutečné nebezpečí, chci svobodu, chci to, co je dobré, a chci hřích.“ „Zkrátka,“ pravil Mustafa Mond, „požadujete právo být nešťastný.“ „Tak tedy ano,“ pravil divoch vzdorně, „požaduji právo být nešťastný.“

Jeden z velké dystopické trojky (Huxley, Orwell, Bradbury) – v porovnání s Fahrenheitem působí z dnešního pohledu méně nadčasově, v porovnání s 1984 zase pokulhává storytelling. Konec civilizace není ani tak příběh jako spíš soubor (převážně dobově podmíněných) myšlenek – celý „děj“ de facto pouze čeká, až bude shrnut v závěrečné Johnově rozpravě s inspektorem.

Oceňuju hlavně některé filozofické momenty. Huxleyho představa internalizované totality z dnešního pohledu obstává mnohem lépe než Orwellův Velký Bratr, a absence „absolutního štěstí“ jako nutná podmínka pro rozvoj lidství je něco, co je dokonce s postupem let stále aktuálnější.

101evca
101evca
18.12.2020 4 z 5

"Chci raději být sám sebou," pravil, "sám sebou a protivným. A ne někým jiným, ať už je jak chce roztomilý."

Huxley vykreslil svět, který funguje. Civilizaci, která nezná bolest, strach ze smrti, vášeň, lásku, stáří ani bídu. A je to děsivé. Podle mě nejhorší na tom všem byla skutečnost, že lidem (spíš takovým stínům lidí, protože bez strachu, bolesti a lásky snad ani lidi nejsme, ne?) se tento způsob bytí zdá šťastný, protože jsou v podstatě takto naprogramovaní. Nepoznali nic jiného a ani nikdy nepoznají.

Silný moment pro mne nastal, když se zástupci této ohavně "dokonalé civilizace" setkávají s "divochy". Protože kdo je ten necivilizovaný? Ten, co prožívá svou bolest a činí rozhodnutí sám za sebe, nebo ten kdo se řídí svým programem a na každé nepohodlí konzumuje pilulku? Výborný kontrast vytvářely do textu vložené citace ze Shakespeara čteného "divochem" oproti jednoduchým propagačním veršíkům "vyspělé" společnosti.

I přes opravdu dobře vykreslené prostředí a mnoho námětů k přemýšlení jsem měla chvílemi problém se začíst, hlavně v první polovině knihy. Především kvůli nepřítomnosti hlavního hrdiny a vlastně i absenci nějakého většího děje.

Není to román v klasickém stylu. Huxley prostě popisuje z pohledu různých postav opravdu šílený svět. O to šílenější, že mnoho věcí tam popsaných je a funguje i v našem světě, jenom ne v tak masivním měřítku. Jak moc se od té společnosti vlastně lišíme? Výborné, doporučuji!

"Ano, každý je teď šťastný. Začínáme s tím už u pětiletých dětí. Avšak nechtěla bys být svobodná, abys byla šťastna i nějak jinak, Lenino? Například podle svého, nikoliv jako jsou ostatní?"

"Ale já nechci pohodlí. Chci Boha, chci poezii, chci skutečné nebezpečí, chci svobodu, chci to, co je dobré a chci hřích."

Jarka_rybář
Jarka_rybář
16.12.2020 4 z 5

Velmi dobrá kniha. Zpočátku děsivá - opravdu by mne zajímala technická realizace stanice - později se však překlápí do poněkud klasického a klišoidního srovnání civilizace s jiným myšlením. Konec se dal čekat. Přesto nádherná kniha, ze které mrazí. Nastavuje děsivé zrcadlo, přesto je čitelná a úžasná.

harena
harena
04.12.2020 5 z 5

Zpracování brilantní, ale příběh děsivý. Pro mě mrazivý, dystopický román nebo spíš horor. S tak děsivým pohledem do budoucnosti jsem se ještě v žádné knize nesetkala, nebo přinejmenším jsem nebyla celých 200 stran v depresi, jako tady.

str. 179
"Proto jsme zavedli povinnou léčbu N.P.V.
N.P.V?
Náhražka prudké vášně. Pravidelně každý měsíc. Celý organismus se proplaví adrenalinem. Je to dokonalý fyziologický ekvivalent strachu a zbabělosti. Všechny tonické účinky, jako když se vraždí Desdemona nebo když je vražděna Othellem- bez jakéhokoliv nepohodlí.
Ale já mám nepohodlí rád.
My ne, pravil inspektor, my máme raději pohodlné věci.
Ale já nechci pohodlí. Chci Boha, chci poezii, chci skutečné nebezpečí, chci svobodu, chci to, co je dobré a chci hřích.
Zkrátka, pravil Mustafa Mond, požadujete právo být nešťastný. Nemluvě už o právu na stáří, ošklivost a impotenci, o právu na syfilis a rakovinu, o právu na hlad, o právu na vši, o právu na život v ustavičných obavách před zítřkem, o právu dostat tyfus, o právu být mučen nevýslovnými bolestmi všeho druhu.

Dlouho bylo ticho.
Všechna tato práva požaduji, pravil konečně divoch.
Mustafa Mond pokrčil ramena. Ať vám slouží, pravil."

Rihatama
Rihatama
20.11.2020 5 z 5

"Dějiny jsou humbuk"

Konec civilizace jsem četla kdysi dávno a v hlavě mi zůstal jenom název a temné pocity. A autor, pochopitelně. Přišel čas si tuto utopicko-postapokalyptickou civilizaci psanou v roce 1932 připomenout, řekla jsem si. Huxley přímo, bez příkras a bez oklik popisuje kýžený stav civilizace v roce XY, do kterého zasadil svůj příběh. Idea skvělá. Predestinace. Vymývání mozků. Konec přirozeného vývoje a chaosu. Přirozená nerovnost - hloupý-chytrý, bohatý-chudý, zdravý-nemocný, štěstí-neštěstí, život-smrt... je dovedena do monstrózní dokonalosti. Inspirativní ovšem dílo zůstává až do dnešních časů, podobně jako v případě Orwella či Bradburryho.

Konec civilizace je vlastně quasi zbeletrizované filozofické pojednání o absolutním štěstí, po kterém stačí jen sáhnout a dát si kolik dávek třeba. Není nutná střídmost, cudnost, sebezapření ani víra. To vše totiž vytváří nestabilitu, a to je konec civilizace. Houxley také krásně popsal příčinu absence hrdinů ve společnostech žijících v míru. K tomu bych jen dodala, že kde válka v té naší civilizaci není, tam si vytváříme pseudoválku. Protože hrdinou chce být mnohý z nás. V opozici k obdivovatelům nového světa, jejichž tábor se léta pomalu ale jistě rozrůstá.

"Otrávil jsem se civilizací"

jopp
jopp
17.11.2020 4 z 5

Sci-fi není můj top žánr, ale tohle se mi líbilo.
Je libo štěstí a pohodlí, nebo raději pravda a krása? Je lepší zažívat bolest a osamění, nebo dát přednost životu v neustálé společnosti lidí, kde bolest je něco naprosto nevhodného? Preferovat odříkání a zásady, nebo jednoduché uspokojování svých potřeb?
Docela by mě zajímalo, kolík procent populace by se přiklonilo na jednu nebo druhou stranu :-)

Renda698
Renda698
08.11.2020 2 z 5

zajímavé poučení

jadran
jadran
06.11.2020 5 z 5

Někteří tady staví proti sobě Orwella a Huxleye. Jenže oni nestojí proti sobě, ale vedle sebe. Zamjatina jsem nečetl, zato bych připomněl, že do této skupiny proroků rozhodně patří Ray Bradburry a jeho 451 stupňů Fahrenheita nebo Kurt Vonnegut a jeho Mechanické piano. Zatímco Huxley psal svoje dílo v době na konci oněch šťastných dvacátých let a bez osobní zkušenosti s válkou, Orwell za sebou měl naopak zkušenosti s totalitou jako hrom - poznal koloniální systém a byl interbrigadista a asi viděl, jak se "dělá" revoluce a jak se bojuje za "svobodu" dost zblízka a následně zažil i onu apokalypsu zvanou druhá světová válka. Huxley tyhle bezprostřední zkušenosti neměl. Viděl to trochu z jiné strany, ale co je nejděsivější, že když dneska vezmeme obě tato díla, zjišťujeme, že se setkáváme s obojím. A obojí - jak ona totalita, tak onen nový svět jdou zejména v euroatlantické civilizaci ruku v ruce. U Huxleyho mě právě fascinuje to, co tady zmiňuje řada komentujících – jeho, že knihy není třeba zakazovat. Stačí vytvořit podmínky, aby se nečetly. A v tom je dneska vidět právě ona pravdivost obou autorů. Dneska vycházejí mraky knih v poměrně malých nákladech, ale lidé čtou méně a méně a čím dál tím větší "blbosti". Nechám stranou internet a hlavně ony nástroje k jeho používání (ale hlavně ovládání). Jednodušší je ukázat, jak fungují třeba odcházející média (televize). Jsou buď ony převážně hedonistické (komerční televize) a nebo převážně (a skrytě) propagandisticko usměrňující (veřejnoprávní televize). A co se týká oněch sociálních sítí, které nějak tak sice explicitně ani Huxley ani Orwell nepředpověděli, tak ty dneska rovněž představují jak onu náhradu lidských citů a klasických sociologických vazeb, tak onu represi v jednom. Kdesi sedí Velký Bratr a maže příspěvky ve jménu Dobra, Pravdy a Lásky. Kdybych vycházel z toho, co jsem si přečetl v množství komentářů, byl bych optimista, protože tady drtivá většina lidí (vlastně všichni, co jsem si přečetl) o věcech uvažují a jsou schopni se rozumně a zatím bez zábran vyjádřit. Jenže, kolik lidí třeba četlo tuhle knihu? Nebo onoho Orwella, u kterého jsem v okruhu svých známých už za socialismu zjistil, že ho měli v "hubě" mnozí, ale když jsem zeptal, kdo ho opravdu četl a ptal jsme se na některé detailnější věci, ukázalo se, že jenom opakují to, co jim někdo řekl. Knihu jsem sám četl jako samizdat a dalo to neskutečnou práci. Tu si s tím většina těch, kteří o knize věděli "všechno" nedala. Pozoruhodné je, že Huxleyho jsem četl poprvé rovněž za komunistů a nejsem si jist, kdy vlastně vyšel, možná snad ještě za první republiky. Orwell píše, že jsme manipulováni a donucováni k tomu, co to chce „někdo“ jiný. Ta míra brutality nebo naopak „soft“ násilí má širokou škálu. Ale Huxley nám ukazuje, jak se těm tretkám a náhradám skutečných zážitků a nejrůznějším šidítkům rádi podvolujeme a nedokážeme bez řady již toho, co v románu předpověděl pomalu ani žít. A patlat se v tom, co předpověděl správně a nebo špatně je zcela mimo. O tom SF není. A jen tak mimochodem – to pocitové kino (včetně čidel) už známe a to v široké škále. Od pornografie až po počítačové hry…

Prske
Prske
04.11.2020 3 z 5

Ke knize jsem se dostala díky čtenářské výzvě, jinak si jsem docela dost jistá, že bych se do ní nikdy nepustila. Nebyl to úplně můj šálek kávy, přece jen mám radši knihy s dynamičtějším dějem a nějakou gradací příběhu. Tohle bylo spíš víc filosofické a popisné. Ale dovedu si představit, že například jako námět na epizodu takových seriálů jako je Black Mirror by to mohlo být velmi zajímavé :)

Dragell
Dragell
30.10.2020 5 z 5

Netradiční příběh dystopického ražení, kde překvapivě není hlavní hrdina bojující proti špatně fungující společnosti, ale naopak vy v roli diváka zdejších lidských osudů hodnotíte nastavený systém.

Svět, kde všichni patří všem, není tak potřeba zbytečných rozbrojů a když přeci jen se necítíte dostatečně v pohodě, je tady tabletka somy, která vás odnese na dalekou relaxační dovolenou ve vaší hlavě. To vše je konfrontováno s divochy, kteří zde symbolizují tradiční lidské hodnoty a fungování společnosti, jak je známe dnes.

I přesto, že téhle knize táhne pomalu na století, stále má svým čtenářům co předat. Drama nutící čtenáře zamýšlet se a hodnotit lidskou společnost, která je ve svých očích dokonalá.

david5746
david5746
23.10.2020 3 z 5

Po pár stránkách přišlo prozření a nadšení, protože jsem si uvědomil, že jsem vlastně nedávno viděl docela slušný seriál Brave new world, který je zjevně na motivy knihy. Zdůrazňuji, že na motivy, seriál zachovává svět a úplné základy postav a děje, zbytek je ale autorská licence.
Příběh se odehrává v zajímavé distopické společnosti, kde každej může (a vlastně by měl) s každýn, společnost je rozdělena na kasty a duševní pohodu dodávají všudypřítomné tabletky "somy". Zrovna tohle bylo v seriálu super, když někdo řekl něco špatného a hned se ozvalo několikanásobné cvaknutí krabiček na somu.
Potud asi klady. Knížka mě moc nebavila, dějově se až tak moc nedělo a to mi ještě dost silně pomáhaly vizualizace na základě seriálu, bez toho by čtení bylo asi ještě prázdnější. S příchodem divocha to často sklouzávalo na dlouhé úvahy o ničem. A ten závěr? Byla tu jistá snaha o gradaci finále, ale mně to prostě přišlo divný.

Z úcty k době vzniku díla a tím pádem obdivuhodné fantazii autora, ponechávám nadprůměrné hodnocení.

terkabed
terkabed
14.10.2020 3 z 5

Já nevím. Námět dobrý, ale zpracování horší. Myslela jsem si, že se mi to bude líbit víc, protože třeba 1984 se mi líbilo hodně. Ale zase tohle nebyla moc náročná kniha, stihla jsem jí za den. První půlka lepší než druhá. Konec jsem asi úplně nepochopila.

MíšaS.
MíšaS.
14.10.2020 2 z 5

Nemohu si pomoci, ale kniha se mi nelíbila. Měla slušný začátek a já jsem si říkala, že to je zajímavě rozehrané. Jenže, pak se to celé nějak zvrtlo a druhá půlka knihy po příchodu Divocha je zcela prvoplánová a postava Divocha je křečovitě černobílá. A ten konec?? Nejlepší komentář - Patrik0816.

Zelený_Drak
Zelený_Drak
05.09.2020 4 z 5

Hned na začátku u prohlídky líhní mi došlo, jak stará ta kniha musí být. Bylo jasné, že je o hodně starší než objev struktury DNA. Vzhledem k tomu, že jde o dílo z počátku 30. let 20. století, překvapila mě odborná přesnost. Tak jsem zjistila, že autor měl bratra biologa. Kdepak pozdější Orwell, tohle mě bavilo mnohem víc a přišlo mi to i výstižnější. Zároveň tím, jak je kniha stará, bezděčně podtrhuje, jak moc se jedná o společnost, kde se prosadil mužský přístup k... civilizaci. Společnost jako perfektně fungující stroj. Na všechno je prášek. Všechno se dá naplánovat. Všechno je pod kontrolou. Všechno se dá opravit. Co se nedá opravit, dá se aspoň nějak zužitkovat. V knize není snad ani jediná žena alfa. Všechny ženy jsou přinejlepším bety a nijak se nepodílí na řízení stroje. To je výborné. Viděla jsem nedlouho po dočtení první díl seriálu a tam to úplně pokazili. Kdybych na knihu narazila o několik let dřív, asi bych z ní byla úplně nadšená. Dnes už mi tam k dokonalosti něco chybělo. Ale stejně si ji někdy budu muset přečíst ještě jednou.

jakub2199
jakub2199
25.08.2020 5 z 5

Je mnoho knih, které se hlásí o kategorii distopie, ale jen málo která si ho zaslouží. Konec civilizace však mezi ty zasloužené patří bez pochyb. Čtenář si nemůže než knihu srovnat s takovými klasikami jako 1984 a 451 stupňů Fahrenheita. Vize budoucnosti je to rozhodně pochmurná. Ale co je na knize nejzajímavější je její rozdíl od dvou výše zmiňovaných knih. V každé z nich nacházíme protagonistu, který rebeluje proti systému. Vyrostl v něm, ale přesto ho začne zpochybňovat. Konec civilizace nám takového hrdinu nedopřává. Spíše bychom mohli říci, že takovým hrdinou jsme my sami. Jsme to totiž my, kteří hodnotíme společnost v knize, my srovnáváme a kritizujeme.
Popravdě si ani po dočtení nejsem jistý zda autor zachycenou budoucnost kritizoval nebo ne. Měl-li bych se odvážit mu přisoudit nějaké hodnocení, tak by to bylo - Je to jiné než jaké to máme my, ale když je většina spokojena, proč jim to brát. Možná, že šlo o kritiku konformity, možná a možná o pouhou fantazii. Tak či onak je to rozhodně kniha hodná přečtení.

lencin
lencin
25.08.2020 4 z 5

Idea divocha vs. šťastné civilizace závislé na somě.
Alfa, beta, gama,delta....