Koncept kontinua
Jean Liedloff
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/24685/bmid_koncept-kontinua-ojY-24685.jpg
4
278
76
Podtitul: Hledání ztraceného štěstí pro nás i naše děti. Autorka ve své světově proslulé knize odhaluje, proč jsou lidé žijící na Západě tak nespokojení a často nešťastní. Po několika expedicích mezi jihoamerické indiány rozpoznala, že tyto pocity mohou pramenit z neuspokojených potřeb miminek a malých dětí, které se na Západě snažíme vychovávat podle všemožných teorií, jen ne podle vlastní intuice a evolucí vytvořených jednoduchých pravidel a očekávání. V knize, kterou napsala již v r. 1975, velmi jasně a přesvědčivě vysvětluje, jak je potřeba zacházet s našimi nejmenšími, aby z nich vyrostly spokojené a samostatné děti a posléze dospělí lidé, kteří si nepotřebují „léčit“ své deprivace z dětství všemi možnými způsoby, počínaje drogovou závislostí a konče nezdravými partnerskými vztahy, a jsou schopni vést plnohodnotný život, jenž nebude naplněn věčnou nespokojeností a hledáním „něčeho“, co nalézt nelze. Našemu vlastnímu životu tak dává úplně nový rozměr a pomáhá lidem najít jednoduchou, a přitom málo předvídatelnou odpověď na často kladenou otázku – proč nejsme šťastní.... celý text
Literatura naučná Osobní rozvoj a styl Rodina
Vydáno: 2007 , DharmaGaiaOriginální název:
Continuum concept , 2004
více info...
Přidat komentář
Panebože, proč já to četla! Kolik já udělala chyb! Kvůli svému cíli, studiu, ze sobeckosti. Knížka mě dostala do podobné depky jako čtenářku v ní popisovanou. Nic už se vrátit zpátky, bohužel, nedá, ale poučena jsem - ani dvacet vysokých škol nevynahradí šťastné a spokojené dítě, které má ve svých rodičích oporu, bezpečí a vzor.
Autorka je mi svým smýšlením velmi blízká. Chtěla bych šťastné a spokojené děti, protože vím, že tak budu šťastná i já. Ovšem docela mi vadil fakt, že uvedené hrozby lidského kontinua jsou čistě hypotetické a vědecky nepodložené.
Myšlenka knihy je podle mě dobrá, zaujalo mě pár jejích myšlenek, ale občas pro mě byl problém vnímat, co čtu. Některé pasáže pro mě byly dost složité. Také si myslím, že autorka chvílemi přehání.
Knížka až moc vyzdvihuje důležitost nepřetržitého nošení dítěte. Ale když si cholerik vezme hysterku, tak můžou děti nosit v šátku na směny a spát s nimi v jedné posteli do první třídy, ale klidné a vyrovnané děti pravděpodobně mít nebudou. Naopak sebevědomí rodiče, kteří se navzájem respektují a respektují i děti jako lidské bytosti, které mají právo za sebe rozhodovat, nejspíše nevychovají neurotiky se sklony k závislostem jenom proto, že je první měsíce života málo nosili a chovali. Jinak pozorování autorky nutí k zamyšlení nad moderním způsobem života, souhlasím s tím, že je potřeba věřit při výchově svým instinktům. Knížku je ale potřeba brát s rezervou, část knihy jsou jen nepodložené domněnky autorky. I tak ale doporučuji.
Kniha je podle mého názoru skvělá v mnoha věcech, ale má jedno velké úskalí a to je nešťastná interpretace autorky, která zastře hlavní myšlenku knihy. Já sama jsem ji "rozlouskla" až několik dní po dočtení při jedné poměrně dramatické situaci s roční dcerou a interpretovala bych ji takto: "Věřte svému rodičovskému instinktu, který vám radí správně a věřte svým dětem, že chtějí správně vyrůst v dobré lidi". V tom vidím knihu jako obrovsky cennou, protože dnes vám příručky poradí, jak být zásadovým rodičem, jak být asertivním rodičem, jak být autentickým, jak být dostatečně kontaktním, jak chválit, jak nikdy nechválit, jak respektovat, jak nastavovat hranice atd. adt., až citlivější jedinec úplně zblbne a definitivně se ztratí sám sobě. A co hůř, z dítěte začnete dělat produkt nějaké výchovy či ještě hůř Nevýchovy či jiných paskvilů, které se elegantně zahalí do pojmenování "koncept XY". Když pomineme nerealizovatelné fantazie typu volné hry miminka nad břehem řeky a přílišnou generalizaci autorky na společenské jevy podle mne nesouvisející, je to zdravé a prosté jádro knihy hezké a povzbudivé pro všechny rodiče. Věřte dětem, a ony to zvládnou samy.
Tuto knihu bych doporučila všem nastávajícím rodičům jako kontrast k mnohým moderním publikacím na podobné téma. Na rozdíl od jiných knih a článků se Koncept kontinua obrací zpět k našemu nitru a prastarému instinktu, který nás i v naší přecivilizované společnosti s často pokřivenými hodnotami vede vždy správným směrem. Naopak bych knihu nejraději zakázala všem rodičům, kteří by se jí pokoušeli řídit úplně doslovně. Například i jinak podnětná kapitola o miminkovském pudu sebezáchovy by mohla v někom vyvolat mylný dojem, že může své civilizované děťátko nechat hrát si samotné na břehu řeky nebo u bazénu a pud sebezáchovy mu nedovolí se utopit. Také se mi nelíbí snaha autorky naroubovat svou teorii na všechny možné společenské problémy jako je kriminalita, drogová závislost apod. Lidská mysl je daleko složitější a komplexnější, než aby se všechny její neduhy daly vyřešit nošením dětí v šátku. Všeobecně jsem v knize nacházela místa, se kterýma bych se úplně ztotožnila nebo která mě naopak neoslovila vůbec. Například pasáži, kde autorka sugestivně popisuje pocity miminka, které je ponecháno osamocené v postýlce, jsem naprosto uvěřila. U pasáže o pár řádků níže, kde se popisuje trauma dítěte vozeného v kočárku, jsem jen nevěřícně kroutila hlavou. Autorčinu radikální nenávist vůči kočarku, který většina dětí očividně miluje, jsem nedokázala pochopit. Ale i přes mnohé výtky jsem knihu přečetla jedním dechem a jsem za ni ráda. Donutila mě se nad některými věcmi znovu zamyslet a trochu je přehodnotit. Za to jí děkuji.
Co se týče výchovy dětí, nemám tuhle knížku zatím ověřenou v praxi, ale ráda ji doporučuju a dávám svým těhotným kamarádkám. Vím o lidech, kteří tento přístup praktikují a funguje. Batole slézá samo ze schůdků bez dozoru matky a nespadne. Potomek spadne ze stromu, ale rodiče mu nezakážou vylézt tam znovu, nebudují v něm zbytečný strach. Děti jsou sebevědomé a odvážné. Ale i když odhlédneme od tématu výchovy, je v knížce řada zajímavých témat. Oslovil mě třeba příběh navrátilého indiána, který nechtěl rybařit ani pracovat na zahradě a ostatní mu dali všechen čas, který potřeboval, aby dospěl sám k tomu, že pracovat chce. Ve svém životě ráda praktikuju to, že dělám nějakou práci, jenom dokud mě baví. Opravdu se to dá většinou dodělat jindy. :-)
Velmi zajímavá knížka. Se spoustou věcí souhlasím a praktikuji je a jen mě mrzí, že jsem knihu neobjevila dřív.
Paní autorka bezesporu znovuobjevila několik důležitých a praktických skutečností, které jsme my, lidé žijící v přecivilizovaném světé, spoutaném různými filozofiemi, ideologiemi a režimy, postupně odložili a některé dokonce zapomněli. I já jsem šátkovala, měla děti do určitého věku u sebe i přes noc, a pochopitelně se snažím respektovat i určité jejich vlastnosti apod. Jen mi připadá, že to se dalo napsat na pár řádků, jako pár praktických rad. Porovnávat detaily způsobu života jednoho nebo dvou amazonských kmenů se způsobem života uprostřed velkoměsta je zkrátka absurdní. Další problém vidím v tom, že paní autorka sama neměla děti - jen šimpanze. Sama tedy neměla možnost si své poznatky vyzkoušet. A ono je to v reálu často mnohem složitější, protože každý člověk a kařdé dítě je jiné. No, a v neposlední řadě, sama paní autorka vytvořila určitou filozofii - nebo koncept, chceme-li, koneckonců tak se ta kniha také nazývá. A skalní zastánci této filozofie či konceptu dovedou být velmi arogantní až agresivní, pokud jej někdo nedodržuje na sto procent.
Knizka se mi libila, i kdyz mi nekdy prisla komplikovane nebo nesrozumitelne napsana (preklad?) S hlavnimi myšlenkami stoji za to se seznamit. Jinak autorka si podle me indiany a jejich kulturu prilis idealizuje.
knížka pro me nebyla příliš srozumitelna..je super pro první rok života dítěte,pak zu ale byla na naše podmínky dost málo konkrétní..divosi proste nemeli doma zásuvky,žehličky,nebydleli v patrech,nejezdili jim před domem auta..mnohem víc mi pak dal jeden ebook ceske maminky,který aplikoval koncept kontinua na české podminky
Tato knížka se ke mně dostala "náhodou" skrze doporučení Jaroslava Duška v době, kdy jsem byla těhotná a protože Jarda vždycky doporučuje výborné knížky, bylo jasné, že si musím knížku pořídit. Myslím si, že nebudu lhát, když řeknu, že v knížce zní praxe konceptu rozhodně jednodušeji než v našich podmínkách, už jen proto že u indiánů se u dítěte střídá celá rodina, zatímco u nás na dítě připadá jedna pečující osoba. Přesto si myslím, že si v ní každý může najít to, co hledá.
Pro mne nejvíce prinosna kniha vůbec. Nejde o to, ze bych to davno netusila, ale o uvedomeni si. Zadnou podobnou knihu neznam - prestoze znam mnoho ,,podobných,, knih. Myslim, ze tuto knihu by si mela precist kazda mama a nikdy by uz nemuselo byt tyranych deti - i nevedomne tyranych. Tech, které tyraji vlastní milujici matky.
Jsi nastávající matkou? Přečti si tuto knihu a utvoř si svůj vlastní názor na věc.
Jsi matkou? Přečti si tuto knihu (NEDEPKAŘI) a utvoř si svůj vlastní názor na věc, bez výčitek.
Výborná kniha, měl by si přečíst každý, kdo čeká miminko. V zásadě je třeba následovat svůj instinkt, v prvních měsících děťátko co nejvíce nosit na těle a později jej nechat svobodně objevovat svět.
Doporučuji přečíst všem , kterým není lhostejná výchova dětí a zároven chtěji pochopit sami sebe.
Zajímavé porovnání výchovy dětí v " civilizované " rodině s výchovou v indiánské rodině.
Kdo chce, tak se má co učit .
V první kapitole se píše o čtenářce, která po přečtení knihy upadla do hluboké deprese, pomýšlela na sebevraždu a knihu zhodnotila jako jednu z nejhnusnějších věcí, kterou kdy četla. Přesně takhle text knihy působí na člověka, který není úplně lhostejný k životu a který aspoň trochu přemýšlí. I já jsem byla svým svědomím obviněná z určitých přešlapů, byť byly učiněné z neznalosti. V knize je taková hodně drsná kapitola o tom, co prožívá novorozenec, pokud je řádně separován tak, jak se to v moderní době dělá. Obsahuje závažná tvrzení, ovšem můj mozek vycvičený ke kritickému myšlení má s informacemi problém, protože nechápe, kde je autorka vzala - nejsou totiž podloženy žádným výzkumem a jsou hypotetické. Třeba věta o tom, že miminko v izolaci pláče tak moc, až ho z toho bolí v krku - hrozná představa, ale těžko říct, jestli to je pravda... Stejný problém mám s obsáhlou částí o tom, za co všechno mohou nenaplněné miminkovské touhy - opravdu toto může vyústit třeba v drogovou závislost? Působí to na mě tak, že autorka dokáže "příznaky" nacpat úplně kamkoliv... a to pro mě není moc důvěryhodné. Abych jen nekritizovala - velmi mě zaujala myšlenka o dětském pudu sebezáchovy, že je silnější, než by dospělý člověk čekal a pokud mu dá úzkostlivý rodič prostor, projeví se. To budu doma zkoušet, to mě zajímá :) Nošení dítěte na těle je popsáno skvěle, ani jsem netušila, že má tolik přínosů.
Po přečtení pár stránek jsem upadla do deprese. Cítila jde, že autorka má pravdu. Že mi to mé dítě vždycky,,říkalo,, a já mu ne vždy rozuměla, navzdory tomu, že od dob, kdy autorka knihu psala už se přístup k dětem změnil. Své děti jsem chovala a nedbala toho, že prarodiče tvrdili, že je rozmazlím. Nosím v šátku. Ale přijde mi, že to není dost a že to zapomenuté a znovu nalezené nejde vrátit. Prostě proto, že žiji v moderní společnosti. Na děti jsem většinu dne sama, žiji v jejich světě ne ve svém. Hodně přehnané mi přišly autorčiny snahy všude vidět snahu o nastolení kontinua. Rozhodně si také nemyslím, ze malý Američánek leží v postýlce a nikdo ho netulí, jak to autorka dost tvrdě popisuje. Mnohé je ale pravda. Naše společnost plodí izolované osoby. Mnohé děti vlastně netuší, co jejich rodiče živí. Nemají v nich vzory. Babičky a dědečci nejsou součástí rodiny. Nepředávají ani zkušenosti ani vzpomínky. Práce je nutnost a ne přirozenost. Děti vybavujeme lokátory a ven je raději nepouštíme...... Umí pustit tablet, ale do obchodu ve vedlejší ulici nedojdou. Zažila jsem něco podobného jako autorka. Jen to bylo, tady v Čechách. Chodila jsem s dcerkou do dopolední herny. Dvě místnosti, mezi nima chodba. Když jsem pozorovala dění napadla mne asociace s gorilami. Dítě si nechalo pomoci od ,,tet,,. Když potřebovalo matku našlo si ji. Většinou si ale hrálo s ostatními. Maminky tu tlachaly, pomáhaly dětem něco vyrábět, pily kafe v jiné místnosti. Nové děti byly nejprve zaražené, ale po pár týdnech se chovaly stejně nenuceně. To bylo kontinuum.
Štítky knihy
výchova vývoj a výchova dětí rodičovství životní styl přírodní národy kontaktní rodičovství jihoameričtí Indiáni socializace
Koncept kontinuaKniha Koncept kontinua je v
| Právě čtených | 21x |
| Přečtených | 432x |
| Čtenářské výzvě | 25x |
| Doporučených | 39x |
| Knihotéce | 111x |
| Chystám se číst | 176x |
| Chci si koupit | 58x |
| dalších seznamech | 5x |
Ne, já vážně tyhle knéžky číst nemůžu... Ne že bych nesouhlasila s tím, že miminko potřebuje chovat, ale určitě nebude traumatizováno, když bude spát samo v postýlce a vozit se v kočárku. Předkládaný názor, že, nedostatek "nošení" vede k drogám, kriminalitě a homosexualitě! a odnaučení cucání palce v západní společnosti se dělá přivázáním ručiček k postýlce, mě fakt zvedlo ze židle. No budu se řídit instinktem a ne touto knihou. 1* za popis života indiánů.