Kolena v jehličí

Originální a vyzrálý debut, jež svědčí o autorově jazykové suverenitě, citu pro slovo, frázi a kompozici, svébytné poetice i o tom, že právem bodoval v různých literárních soutěžích. Na Vejvalkově tvorbě se mi líbí mimo jiné jeho práce s útržky promluv, ve sbírce uváděnými kurzívou, a to včetně cizojazyčných, ale i se jmény místními a osobními (postava jistého Leszka prochází několika texty a myslím, že obdobných postupů a motivů básník klidně mohl využít víc) či aluzemi (literárními, kulturními i obecně sdílenými).

velekněžka

Zina je věta
co si předříkám vleže
má na tvářích ranky
pod krkem cop

včera chtěla mačkat pihu
dnes nabírá do lavoru
prasklou vodu siný plod
se studem

malé oči málo vidí
a kdyby ti pro pláč zbyly
vytečou ti stejně tak

Úskalí jeho poetiky jsou podobná jako v případě Fosfénů Jana Horského, které jsem shodou okolností četl týž den: Tj. jakási zapouzdřenost ve světě vlastní poetiky, málo (či málo zřetelných) průniků k reálnému životu, malý emoční a morální přesah jeho veršů. Jako by si Vejvalka vypracoval nesmírně vybroušený, efektní a poeticky funkční výraz, jež je však poněkud bezobsažný, opájí se pozoruhodnými slovy a bravurou jejich kombinací, ovšem ona pozornost nemůže proniknout hlouběji ani šířeji než právě na tuto svrchní rovinu, plastickou sice a nějakým způsobem asociativní, ale neschopnou celku ani hlubšího záseku. A to je mi málo.

Mnohdy má nakročeno k překročení tohoto dlouhého stínu „slávy slova“, ale i když je výsledek – – pozoruhodný, tak nějak cítíme, že tomu ještě cosi chybí a mělo by toho z toho kápnout/vyhřeznout víc:

otcové

kdovíproč
si včera mezi tisícem
kupovali pravdu
vzpomeň si naposled!
modlitba za otce
královrahy

byly takové
malované dvojice na balkonech
v rukou kytary
v hubách nože a
popěvky o střevech altruistů
krky a podpaží jim
voněly medem

nikdo není hoden
hodu kamenem
budeme muset
překopat ty hroby
zapomeň napořád!
modlitba za otce
krále vrahy