Kniha smíchu a zapomnění
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/359512/bmid_kniha-smichu-a-zapomneni-jCz-359512.jpg
4
521
85
„Celá tato kniha je román ve formě variací. Jednotlivé oddíly následují po sobě jako jednotlivé úseky cesty, která vede dovnitř tématu, dovnitř myšlenky, dovnitř jedné jediné situace, jejíž pochopení se mi ztrácí v nedohlednu. Je to román o Tamině, a ve chvíli, kdy Tamina odchází ze scény, je to román pro Taminu. Ona je hlavní postavou i hlavním posluchačem a všechny ostatní příběhy jsou variací jejího příběhu a sbíhají se v jejím životě jako v zrcadle. Je to román o smíchu a o zapomnění, o zapomnění a o Praze, o Praze a o andělích. Ostatně není to vůbec náhoda, že mladík, jenž sedí u volantu, má andělské jméno Rafael.“... celý text
Přidat komentář
Myslím, že tuto knihu by mohl číst člověk dokola a stále by nacházel mnoho dalších rovin, které jsou skryté hluboko pod hlavními příběhy - nebo - a co víc - jsou součástí příběhů, také své vlastní "podpříběhy". Zajímavé a neotřelé propojení s esejistickým pojetím, ze kterého stále tryská nevyrovnanost s šedou historií našeho státu. Vyrovnání hrdinů s tímto životním zážitkem = vyrovnávání autora?
To jsem si dal. "Nejsem hoden velkého Mistra," říkám vážně i s ironií. Je to román? Není to román? Je to splácanina? Má to hlubší smysl? Na pár místech jsem si říkal: "To je ono!" A na jiných: "Proč to, propánajána, napsal a zrovna takhle?" Čte se to výborné, krátké kapitoly, v každé několik základních myšlenek. Ale chápe se to špatně - v doslovu jsem zjistil, že mne některé úrovně románu úplně minuly. Takže ty 3 hvězdičky patří vlastně mně, čtenáři, protože jsem uspěl jen "dobře". Knihu ani autora rozhodně nezavrhuji, určitě se k němu a jí vrátím. Pozorněji. Slibuji.
Nádherná mozaika příběhů, které spolu nejsou nijak úzce spjaty příběhem, ale spíše duchovním poutem. Ladnost Kunderova psaní a zapadání slova do slova je originální a nenapodobitelná. Po přečtení každé jeho knihy mi zůstane zážitek z četby spolu s otázkou „O čem to vlastně bylo?“ Kniha byla dopsána na konci 70. let, ale zub času se na ni nijak neprojevil. Zůstává aktuální i ve změněné době. V tom je nadčasovost Kundery.
Clementisova čepice na Gottwaldově hlavě, normalizační prostředí nebo neštěstí ovdovělé Taminy kdesi v malém městě v západní Evropě jsou popisovány s ohromnou lehkostí a „smutným humorem“, ale melancholie a tíha z nich na čtenáře dolehne…
Moje první setkání s autorem a Kundera opravdu nezklamal. Povídková variace, která velmi vystihuje období normalizace i život v emigraci. Doporučuji. Kniha je stále aktuální.
Četl jsem vydání z Atlantisu. Je to bezesporu velmi dobře napsaná kniha, jsou v ní trefné postřehy, je vtipná, nostalgická, melancholická. Přesto mi ale Kunderovo rozjímání občas připadalo nasládle samolibé a patetické, proto jedna hvězdička dolů. Naopak se mi líbila formální struktura románu, kdy jednotícím prvkem není návaznost děje jednotlivých částí nebo míst, kde se kniha odehrává, ale téma, kterému se věnuje.
Pan Spisovatel Milan Kundera je pro mě nepřekonatelný, což jsem si opět potvrdila již v prvních listech tohoto Románu. Jsem jím tak plná, že jen s velkou tíží dokážu vyjádřit své pocity... Dojemně, nostalgicky žertovné. Symbolická tečka v sérii Jeho znovuvydaných knih.
Na jednu stranu mě velmi rmoutí, že s největší pravděpodobností je to také poslední věc, které se my, milovníci Kundery, dočkáme. Z druhého úhlu pohledu musím přiznat, že některá předchozí díla jsem četla opakovaně po několika letech a vnímala jsem překvapena úplně jiné momenty. Neznám jiného spisovatele, který by mě i po X-té tolik překvapoval, vábil, fascinoval.
Podle mého názoru je to vyzrálejší povídková variace Směšných lásek. První třetina kniha mě přímo nadchla a měl jsem pocit, že toto je LITERATURA, která je nepřekonatelná. Ke konci už jsem byl unavený neustálým rozborem věcí, povah, ale krásný pocit (dokonce větší než u jeho jiných knih), si odnáším i tentokrát.
Souhlasím s blackholesun32. Vyžádaný vánoční dar se stal velikým potěšením. Se vzpomínkou na Směšné lásky a Nesmrtelnost, ale také Majitele klíčů jsem se ponořila do světa románu i vnitřních světů postav, které se nějak tváří a něčím jiným jsou, popsaných vynikajícím jazykem, s množstvím působivých metafor, tu a tam s humorem (slezina básníků je neodolatelná), tu a tam se zmrazující věcností (smrt stíhaná dětskýma očima). Obávám se, že si budu muset pořídit Kunderovy další věci, v doslovu jsem zjistila, kolik mi toho chybí...
Předně: Kundera patří k mým oblíbeným spisovatelům. Ale tohle mi nějak nesedlo. V prvních povídkách, kde mluví hodně o své komunistické minulosti, tak tam to na mě působilo ne jako doznání, ale spíš jako výmluva. Jakože : Takhle se to prostě často děje (všem) a i když to nebylo dobré, tak je to vlastně normální. No a povídky z druhé části mi přišly spíš jak manýra než to, co se mi na jeho dalších věcech (hlavně z exilu) tak líbí.
A nebo ne manýra, ale příprava na to, aby objevovaná forma románu v dalších opusech už skutečně zazářila.
Kundera neměl škrtat... Stojím si za tím, že originální verze (k dohledání v pdf) je jedinečná a skvělá tak, jak je.
Buď jsem Kunderu dlouho nečetl (a to jsem dlouho nečetl) a nebo je tento jeho román jeden z nejlepších co napsal. Pravda je zřejmě někde mezi (a co si budeme povídat čtivej byl vždycky). Každopádně Kniha smíchu a zapomnění mě skutečně bavila a přečetl jsem knihu za dva dny během večerů. Zdá se mi, že zde pfilozofování vygradované především v Nesmrtelnosti, nedosahuje až tolika zbytečně planých výšin; humor je skutečně přítomen (a ne pouze deklarován) a hodně mě bavila i zde přítomná Kunderova imaginace, přišlo mi, že z pozdějších románů čímsi nezatížena, svobodnější. Nu, kdo ví, ale bavilo mě to mnoho a v tento moment bych ze všech Kunderových románu hodnotil nejvýše.
A ještě jsem zapomněl - vlastně jsem měl pocit, jako, kdyby si Kundera sám vracel touto knihou zpátky do Čech; když ne fyzicky, tak ideově určitě, i samotným výběrem vydání jako poslední, byť pro něho byla jistě hraniční - jak jedno z téma napovídá. Hezky si s tim hraje.
Ale ještě takovej malej dodatek - krapet mě rozčiluje Kundera s tím, jak svoje knížky přepisuje, respektive škrtá, já vím, že na to má právo, sou jeho a blablabla - mnohokrát to obhajuje ve svých esejích (a zdá se mi, že kolikrát právě pouze z toho úhlu pohledu, aby mohl, a že může), jenže mi tím pak připomíná a právě v této knize tolika zmiňované, zapomínání; to co sám kritizuje, přepisování historie. Mno to jen tak, abych se doplnil.
Brilantní příklad Kunderova umění spojení závažného s neskutečně komickým. Místy jsem měla nutkání smát se nahlas, jindy mě mrazilo... Upřímná zpověď po emigraci. Asi nejodvážnější peprné scény, až mě to překvapilo (ač jsem již ostřílený kunderofil). Jsem ráda, že jsem si tuto knihu nějakou dobu šetřila, je to perla.
Podepisuji se pod hodnocení simecefa-jen bych ještě přidala moje oblíbené Monology.
Kniha smíchu a zapomnění je skvělá, jedna z Kunderových nejlepších. Škoda, že ji není snadné získat, spíš je to skoro nemožné.
Četla jsem ji před mnoha lety v cizině, v tomto samizdatovém vydání ( česky zřejmě jiné neexistuje). Byl to jeden z mých nejkrásnějších čtenářských zážitků. Jen si to představte: pláž, šumění moře a Kniha smíchu a zapomnění. Co si člověk může přát lepšího?
Teď už to bohudíky není pravda, kniha znovu vyšla, znovu jsem si jí mohla přečíst a bylo to opět krásné, i když trochu jiné.......
Knihu bych zařadila mezi moje oblíbenější. Líbilo se mi, že příběhy byly doprovázeny úvahami, vlastními vzpomínkami a rozepisování se nad smíchem a zapomněním mi přišli opravdu krásné. Připomnělo mi to některé věci a sama se vrátím k psaní deníku (nechci si přece pamatovat z dvanácti silvestrů jen pět), čímž se dostávám k tomu, že Tamin příběh mi přišel nejsympatičtější.
Je to jeden z těch nejlepších Kunderových románových "štyků", i když jsou to spíš delší povídky a variace, jež spojuje téma smíchu a radosti na jedné straně a zapomnění, smutek, vystřízlivění, snad melancholie na straně druhé.
Příběhy zajímavé a mnohdy dráždivé svou erotičností, zároveň však často kýčovité a afektované, jak to umí jen mistr Kundera. Úvahy o smíchu, kráse, pomíjivosti, dějinách atd. jsou asi tím nejsilnějším na knize; Opět mistrné spojení úvah s jistou lyričností a sentimentem příběhů, a zároveň životními peripetiemi samotného autora.
Kundera velmi dobře popisuje dobu konce 40. a počátku 50. let, takovým až přízračně malířským způsobem vykresluje tu dobu, ten nadšený idealismus mladých lidí, kteří v té takzvaně těžké době tančili, smáli se a vznášeli na křídlech šťastných zítřků, s vírou v lepší budoucnost. Zatímco se za nimi, jako na nějakém obskurním barokním obraze, ve druhém a třetím plánu, tísnilo bezpočet politických vězňů a na šibenici se kývaly těla Milady Horákové a Záviše Kalandry. Opilí iluzí nechtěli vidět nic jiného, než své rozesmáté tváře v tanci.
Podle mého názoru nejlepší Kunderova knížka. A u popisu Passerova pohřbu mně smíchy tekly slzy.
Autorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Kniha Kniha smíchu a zapomnění je v
| Právě čtených | 15x |
| Přečtených | 766x |
| Čtenářské výzvě | 210x |
| Doporučených | 27x |
| Knihotéce | 174x |
| Chystám se číst | 240x |
| Chci si koupit | 49x |
| dalších seznamech | 6x |
Zase jedna z těch knih, kterou si šetříte, protože jí nechcete dočíst. Navíc obava, že si už nic nového od Kundery nepřečtu. Ach jo Milane, napiš ještě něco