Kniha apokryfů ekniha

od:


Koupit

Příběhy filozoficky traktované, v nichž autor dává biblické, historické či klasické literární látce soudobé vyznění.

https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/425739/kniha-apokryfu-FLX-425739.jpg 4.3322
Žánr
Povídky, Literatura česká
Vydáno (ekniha), Městská knihovna (Praha)
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (48)

Kniha Kniha apokryfů

Přidat komentář
vladislav6610
21.10.2020

Čapkův pohled na historii od Antiky přes Starý a Nový zákon až po Napoleona. Jak by asi ohodnotil současnost?

mirektrubak
16.04.2020

„Paní Grünfeld, když tak najednou přišel On, Mistr nazaretský, já jsem se až zhrozila: snad ... snad přichází říci to krásné, nač jako bych tolik let čekala, – a zrovna do toho nepořádku! Já měla srdce až v krku, mluvit jsem nemohla – Já jsem si řekla: to přejde, jsem hloupá ženská, zatím namočím to prádlo a zaskočím k Efraimovým a pošlu pro našeho Lazara a zaženu ze dvorka slepice, aby Ho nerušily – A pak, když bylo všecko v pořádku, přišla na mne taková krásná jistota: že teď jsem připravena slyšet slovo Boží. Tak jsem tiše, tichounce šla do světnice, kde On seděl a mluvil. Marie mu seděla u nohou, oči z něho nespouštěla –“ Marta se suše zasmála. „Mne napadlo, jak bych asi já vypadala, kdybych tak na Něho poulila oči! A tu On, paní Grünfeld, se na mne tak vlídně a jasně podíval, jako by chtěl něco říci. A já najednou vidím – bože, ten je hubený! to víte, nikde nic pořádného nesní, ani toho chleba a medu se skoro netkl – A tu mne napadlo: holoubata! Já mu udělám holoubata! Pošlu Mařku pro ně do trhu, a On si zatím chvilinku odpočine – ‚Mařenko,‘ povídám, ‚pojď na okamžik do kuchyně.‘ Ale Marie nic, jako by byla slepá a hluchá.“
(Marta a Maria - Lidové noviny 3. 1. 1932)

Kromě svého výborného pozorovacího talentu osvědčuje Karel Čapek ve tomto sborníku také hravost, smysl pro humor a lidskost. Hlavně lidskost – měl jsem pocit, že svým způsobem shlíží laskavě i na ty postavy, které jsou jinak jasně negativní. To bylo moc milé a byl to asi ten zásadní důvod, proč jsem se ve světe jeho apokryfů cítil tak příjemně.
Ale to by nebyl Čapek, aby nám zároveň „nenastavoval zrcadlo“, zdá se, že přemýšlení o společnosti pro něj bylo tak přirozené jako dýchání. A ve zvoleném formátu to funguje! Pouze výjimečně se mi to s odstupem téměř století zdálo trochu těžkopádné, samoúčelně mravokárné – například pramanželé Janečkovy vypadají jako příliš snadný terč k zesměšnění, Romeo a Julie míří k pointě předvídatelně...

Nejvíc mě lákala biblická témata, pochopitelně, a byl jsem potěšen. Čapek je citlivý, nejde za žertem za každou cenu ani se nesnaží zaujmout „odvahou šokovat“. V mnoha případech mě nejen donutil zapřemýšlet nově, ale i křesťanské postavy přiblížil – zejména hudrující, ale horlivě oddanou Martu jsem si vyloženě zamiloval!
Ale apokryf, které mě zasáhl nejvíc je Pseudolot. Ten příběh je tak výstižný a mrazivě aktuální! V nadčasové rovině může fungovat i jako metafora mezilidských vztahů – když jsem s někým ve vztahu, zůstávám s ním prostě i tehdy, když by si zasloužil pár pohlavků a nazdar! Ale především vystihuje skličující pocity mnoha vlastenců, kteří jsou zároveň slušnými lidmi s úctou k pravdě. Máme tady Zemana, Babiše, Okamuru (někteří navíc i kardinála Dominika, to taky zrovna optimismu nedodá); máme početnou masu voličů, kterým tito lidé imponují, nebo jim minimálně nevadí. Chtělo by se zoufalstvím zavýt, oprášit nějaký ten cizí jazyk a jít si za svým štěstím tam, kde se dýchá volněji. Jenže to nejde, otočit se zády k té naší Sodomě není vůbec snadné, pouto k rodné hroudě je silné – a tak nezbývá než se obrnit trpělivostí, v rámci možností vykonávat pro svou zem onu pověstnou drobnou a stálou práci ... a čekat na lepší příští. Ach jo.

Raději zpět do Jeruzaléma: „A ještě něco. Neměl říkat, že přišel spasit svět a že je Mesiáš a syn Boží nebo co. My – přece víme, že je z Nazaretu – prosím vás, jakýpak spasitel! Jsou ještě lidé, kteří ho pamatují jako tesařova kluka, – a ten člověk by chtěl napravovat svět? Kam by se hrabal! Já jsem dobrý Žid, Benchanane, ale to mně nikdo nenamluví, že by některý našinec mohl spasit svět. To bychom se hrozně přeceňovali, člověče. Neřeknu nic, kdyby to byl Říman nebo Egypťan; ale takový Židáček z Galileje – vždyť je to k smíchu! To ať povídá někomu jinému, že přišel spasit svět, ale nám ne, Benchanane. Nám ne. Nám ne.“


Cris13
29.02.2020

Kniha apokryfů je zajímavou sbírkou rozličných povídek, které novým způsobem vypráví známé příběhy, především z Bible, ale i řecké báje nebo Shakespearovy hry. Kniha je napsána čtivým a srozumitelným, avšak ne přespříliš jednoduchým jazykem. U knihy se zasmějete, ale naleznete v ní i zajímavé téma k zamyšlení, jako například jaký je rozdíl mezi chytrostí, moudrostí a rozumností (povídka Agathon čili o moudrosti). Knihu jsem si přečetl s chutí, alternativní interpretace příběhů mě zaujala.
V porovnání s klasickými převyprávěnými biblickými příběhy (například Příběhy z Bible od Lea Pavláta), tyto povídky ukazují dané situace mnohem méně černobíle. Postavy se chovají tak, jak by se v reálném životě pravděpodobně skutečně zachovaly, takže povídky působí mnohem realističtěji než Příběhy z Bible. Také ukazují to, že někteří hrdinové nemuseli být tak úžasní a dokonalí, jak se na první pohled může zdát.

MilanCFC
09.01.2020

Určitě to chce mít poměrně dobré povědomí o tématech, příbězích a postavách, o kterých Čapek píše, aby si to "připravený" čtenář vychutnal ještě o jeden dva stupně více. Protože to opravdu stojí za to. Naprosto geniální počin ze všech úhlů pohledu, na které si jen vzpomenete. A píši to 9.1., tedy přesně 130 let od jeho narození :-) Mistře, smekám a děkuji.

Myšička123
28.02.2020

Kniha apokryfů by se dala nazvat jako soubor příběhů, které se mohly, ale nemusely stát (ať už v reálném nebo literárním světě). Ne všechny apokryfy se zde týkají náboženství (Bible), mnohé z nich také hovoří o jiných slavných postavách, např. o Prométheovi, o Romeu a Julii atd. Jak se dá očekávat, odevšad vyzařoval styl psaní Karla Čapka, který si nemůžete s ničím splést. Většina apokryfů byla vyvedena jako rozhovory, jiné však jako dopisy, nebo jako divadelní scénáře. Opravdu se mi líbily tyhle "dodatky" k různým slavným dílům, někdy si i říkám, kolik fantazie se na to vlastně potřebovalo.

V porovnání s knihou "Čtení z Biblí kralické" od Ivana Olbrachta mě apokryfy, které se právě týkaly Bible, více bavily a přišly mi i zajímavější. Postavy v nich žijí jako opravdoví lidé, něco pociťovaly a byly u nich vidět nejen dobré, ale i špatné stránky. K tomu mě hned zaujal jiný pohled do biblických textů, co by se stalo, kdyby se to odehrálo takhle, a ne jinak. Apokryfy byly z mého pohled také hovorovější, dramatičtější, obsahovaly větší zápletky, připadaly mi více jako knihy objevující se všude kolem nás. Musím však podotknout, že kdyby "Čtení z Biblí kralické" bylo stejným způsobem napsáno, ztratilo by to svoji vážnost, přímočarost a navíc by bylo o dost delší (což nevím, zda by čtenáři povinné četby moc rádi uvítali).

Kajka12
25.02.2020

Kniha Apokryfů je směsice příběhů biblických, mytologických, známých i neznámých. Ovšem pan Čapek všem uměl dodat určitou odlehčenost a humor, tudíž se kniha čte poměrně rychle. Příběhy které znáte, vás překvapí odlišným pohledem na věc a ty které neznáte vás zaujmou, přestože neznáte bližší kontext.

Když tuto knihu a převážně biblické apokryfy porovnám například se “Čtením z Bible kralické” od Ivana Olbrachta, povšimnu si, že apokryfy jsou psány více srozumitelně a hovorově, což jim dodává na čtivosti. Zároveň zatímco “Čtení z Bible kralické” je o obecném pohledu, apokryfy jsou z pohledu jedinců. Příkladem je apokryf “Svatá noc”, pojednávající o zrození Ježíše Krista, avšak z pohledu lidí, kteří Marii a Josefa vzali k sobě, což není zrovna známé.
Celkově by pro mě bylo jednodušší znát určitá témata, ale přesto mě kniha zaujala i pobavila.

Any789
23.02.2020

Kniha apokryfů je velmi jedinečným literárním dílem. Čapkův styl psaní je opravdu originální a díky němu je kniha čtivá a působí poněkud neformálně. Perfektním příkladem je třeba příběh jménem “Marta a Maria” , který pojednává o návštěvě rabbiho z Nazaretu skrz rozhovor Marty, která byla společně s Mariou poctěna rabbiho zavítáním do jejich domu, a její sousedky paní Támar, a tak povídka více než jako apokryf Nového Zákona připomíná bědování dvou přítelkyň. Karel Čapek nám tedy skrz takováto obyčejná témata podává nejrůznější příběhy.
Když knihu apokryfů srovnám s jinými knihami pojednávajícími o Bibli (i když nám tato kniha nabízí apokryfní povídky týkající se i mnoha jiných témat), například s “Příběhy z Bible” od L. Pavláta, Čapkovy texty se značně více zabývají lidmi a jejich pocity. Kdyby to stejné dělala samotná Bible a popisovala by to, co jednotlivé postavy v různých situacích cítí, nebylo by jí konce. Ovšem u apokryfů tento přístup a použití méně formální češtiny velmi vítám a povídky jsou mi hned bližší.

huhuc42
21.02.2020

Kniha se po obsahové stránce skládá z několika příběhů z Bible a zbytku, který tvoří nejrůznější více či méně známé příběhy jako například Trojská válka, nebo Archimédova smrt. Ve většině příběhů se obsahem od originálu moc nelišila, ovšem po formové stránce byla výrazně jiná. Mnohdy je v příběhu změněn hlavní hrdina (např. Thersités), což umožňuje se nad příběhem zamyslet z jiného úhlu pohledu. Dále je také tato kniha oproti například Bibli výrazně bližší běžnému čtenáři a to díky použití obecné či dokonce hovorové češtiny (např.Římské legie), což se stalo proto, že spousta příběhů v této knize je psáno jako rozhovor. Celkově se mi kniha velmi líbila, ne tolik po obsahové stránce, (protože mě Bible moc nezajímá) ale především po stránce formy a volby slov, která respektuje původní text, ale zároveň násobně zpříjemňuje čtenářský zážitek.
Tuto knihu budu porovnávat s knihou Čtení z Biblí kralické od Ivana Olbrachta. Zatímco v kanonických textech, které jsou psány vždy naprosto spisovně se v Čapkově Knize Apokryfů setkáváme spíše s češtinou, která je čtenářům mnohem bližší a lépe se čte: ne nespisovnou ale ani ne zcela formální. To je způsobeno především tím, že text je psán často jako rozhovor, což užití obecné češtiny umožňuje. Dobrým příkladem pro toto je například Zničení Sodomy a Gomory, které sice v obou knihách začíná velmi podobně, ale v Knize Apokryfů poté pokračuje rozhovorem Abrahama se Sárou, kde se nebaví jako dvě typické postavy z Bible, ale spíše jako „dvě vesnické drbny“, které si povídají o svých sousedech. Dále se v apokryfech setkáváme s mnohem realističtějším pohledem na věc, který neprezentuje postavu jako čistě zlou či dobrou, ale jako kombinaci obojího, čímž si může čtenář sám o postavě vytvořit vlastní názor. Toto zase vidíme u Achilla v povídce Thersités. Celkově se mi o dost více líbila Kniha Apokryfů, která dokázala ty stejné příběhy povznést a ozvláštnit, což mi zpříjemnilo i téma, které mě jinak moc nebaví.

1