Klec duší

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Sci-fi dystopie z daleké budoucnosti Země. Slunce pomalu vyhasíná a planeta je úplně jiná než modrá. Existuje jediné město, a v něm přežívá poslední lidská komunita. Za hranicemi města leží buď toxická masa oceánu nebo divoká temná džungle obývaná příšerami a mutanty. Lidé ve městě žijí ve stínu stálé hrozby blížícího se konce, dokážou provádět složité genetické mutace, ale už ne číst a psát. Nepohodlné a rebely odesílají na Ostrov, vězeňskou kolonii v džungli. V jednom transportu je i Stefan Advani, rebel, psanec, vězeň, jeden z těch, kteří přežijí zánik lidského světa. Kniha je příběh o něm a konci civilizace, protože přicházejí noví dědicové Země....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/448485/klec-dusi-7r9-448485.png 4.224
Žánr
Literatura světová, Romány, Sci-fi
Vydáno, Planeta9
Orig. název

Cage of Souls, 2019

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (9)

Kniha Klec duší

Přidat komentář
thorir
03. dubna

(+ SPOILER) Pro mě tentokrát spíš zklamání a dlouho jsem nevěděl, jak hodnotit, hodně jsem to „kousal“. Autora znám díky knize Děti času, z té jsem byl nadšen, a na tuto jsem se, i díky anotaci, velmi těšil. Vůbec to však nesplnilo moje očekávání. Začátek je slibný, cesta lodí, kamsi, skrze šílenou a smrtící džungli, nostalgicky se mi vybavil Kantos Hyperionu, nebo Srdce temnoty. Civilizace postavená na troskách předchozích civilizací mi hodně připomněla Monte Cookovu Numeneru. Prostředí nesmírně zajímavé, hlavní postava zpočátku celkem taky, vše skýtá neuvěřitelný a silný potenciál. A to je bohužel vše. Potenciál zůstane zcela tragicky nevyužit. Jakkoliv se to čte snadno, jakkoliv stránky ubíhají jedna za druhou, jakkoliv je to řemeslně skvěle napsáno, něco tomu chybí. Příběh se posouvá a plyne, brzy však začne být zřejmé, že vůbec není jasné, kam vlastně. Chybí nějaká nosná myšlenka, nějaká hlavní příběhová linie – nechápejte mě špatně, samozřejmě, že nemusí být žádná, ale příběh by v takovém případě neměl čtenáře vést k závěru, že tam nějaká je nebo bude, což tento dělá. Ano, vše se točí kolem Stefana, ale za mě to tedy vůbec nestačí, chybí jakýkoliv přesah, jakýkoliv vývoj, hlubší téma. Stefan jako protagonista jde odnikud nikam, a přestože ze začátku působí celkem nadějně, všechny sympatie později ztrácí, jeho charakter prodělává naprosto minimální vývoj a posun, více ho popisovat nechci, superlativy bych nenašel. Navíc, to málo co v průběhu své životní cesty získává, jakoby zapomněl hned v další kapitole. Popravdě, jako protagonistu ho v sympatiích velmi rychle překoná jeden nejmenovaný dozorce. Příběh je takové typické spotřební zboží – přečíst a zapomenout, a i když v něm pár zajímavých momentů existuje, celkově jsem měl pocit zcela nevyužitého potenciálu naprosto skvělého světa. Co ty mystické dovednosti? Co Podsvětí? Co geneticky upravení jedinci a psychické schopnosti, které se vynoří jen tak, jako deus ex machina? Spousta nelogičností a hloupých motivací. Je to odbytá práce. A rozhodně to není dystopie. Knihu jsem skoro odložil a jsem na hraně myslet si, že to byla ztráta času, což si obvykle u knihy myslet odmítám. Poslední stránka o konci lidského druhu je sice skvělá, ale ani omylem nezachrání celou knihu.

t_gon
21. března

Anotace nevím proč naladila na depresivní epickou sci-fi z konce věků. Tu jsem v knize víceméně nenašel, ale zato jsem byl odměněn mnohem více. To co Tchaikovský servíruje je mistrovská krmě o nespočtu chodech. Z počátku mi trvalo přijmout pravidla, která vedla ke stavu světa a zániku toho, co považujeme za "Zemi". Žádný posun směrem ke hvězdám, kam od pradávna vzhlížíme, nýbrž převážně pod zem a pod stromy, což je s počtem ubývajících stránek víc než jasné a tíha tohoto konce na čtenáře relativně dost dopadá. Anti utopie diriguje poslední město, degradace základních lidských vlastností a schopností, devastace lidí z pohledu fyzického "inženýrství" (pokud se těm vylepšením v knize dá takto vůbec říkat), diskriminace založena na kastovním systému a předání štafety "pánové zbylého tvorstva" za stěny měst nejen Macatharům, to jsou základní stavební kameny. Přidejme k tomu stěžejní část knihy z dob nevolnictví a "trpěné" rebelie v podzemí a máme rozumně a logicky vystavěny svět, ve kterém je radost sledovat počátek konce lidského rodu. Tohle vše podává Adrian neskutečně poutavým způsobem z pohledu hybatele děje Stefana, jemuž zdatně sekundují ostatní charaktery, kdy i ten největší parchant pod sluncem, je vykreslen do posledního puntíku a působí tak lidštějí, než bych kdy očekával (Gaki a Maršál si zaslouží knižního Oskara). Neskutečná lahoda, kterou nijak neruší spousty nezodpovězených otázek a načrtnutých linek, i když spin-off se Sergejem a jeho putováním bych si dal hned. P9 se s provedením knihy taky pořádně vytáhla, i když ten těsnopis by zvládl o trochu větší formát knihy. Depresivní vyhlídka na budoucnost, kdy ne všechny cesty ke hvězdám končí kolonizaci Solu, ale mohou znamenat zpětný chod proti Darwinismu…


majklus
14. března

Tento styl se mi čte velmi dobře, přesto to docela trvalo - 550 stran "těsnopisu" dá zabrat. Spíše než často vzpomínaného Motýlka mi kniha připomínala Dantovu Božskou komedii, provází nás po všech místech a prostředích z doby konce věků. S hlavním hrdinou tak absolvujeme pobyt v nelidském vězení, v temných skrýších vyděděnců i na plném slunci v centru posledního opravdového města na Zemi.
Vůbec mi nevadilo, že ne všechny záhady tohoto zajímavého světa byly vysvětleny - forma deníku to podle mě skoro vylučuje. Nebylo by asi úplně věrohodné pokud by zrovna hlavní hrdina vše vysvětlil a uspěl tak tam, kde celé generace neuspěly a k tomu na několika frontách...
Za mě palec nahoru, ten svět jsem přes jeho nepříliž vábné vlastnosti opouštěl docela nerad. Poetičtější a lepší nez Děti času.

ondrej3767
24. února

Román balancující mezi sci-fi, fantasy, steampunkem a dystopií, velmi zvláštní, ale pro mě čtivý mix. Za mě pouze převeliká škoda jisté překombinovanosti v pozdější části věnující se "Podsvětí", zcela zbytečně natažené. Jinak to má spád, čte se dobře a musím ocenit naprosto skvělý překlad - dlouho jsem se tak u češtiny nebavil. Rozhodně doporučuji.

Enehy
10. ledna

Jedno jediné město uprostřed nepřátelského, lidmi otráveného světa. Jeden ostrov, co není ostrovem, kde váš život řídí náhoda. Svět ovládaný touhami hrstky lidí. Svět, kde by většina z nás nepřežila. Ale i svět, kde si život najde svou vlastní cestu. Krásně mrazivé čtení pro mrazivé měsíce.

RaptoR
07. ledna

Poutavě napsaný dystopický román obydlený obyčejnými lidmi i (ne)lidmi, kteří se vám rychle dostanou pod kůži. Čtivé, veskrze sympatické dobrodružství ve světě, který by stálo za to prozkoumat zevrubněji. Více v odkazu v recenzích.

het2
15. ledna

Uf. Hotovo. Je zvláštní, že tohle je po dočetní takovéhle bichle (550 stránek celkem malým fontem) moje převládající myšlenka.
Na "Klec duší" jsem se strašně moc těšil, ale dostal jsem něco úplně jiného než jsem čekal. Alespoň tedy z poloviny. Ona totiž tahle kniha vlastně není román v tradičním slova smyslu. Víc než to je kronikou. Kronikou z konce času, kronikou o konci lidské rasy. Je to vyprávění plné střípků příběhů, historek a vyprávění jiných. A stejně špatně nebo možná lépe řečeno stejně pomalu jako kronika se to i čte. Pořád čekáte něco velkého, ale ono tam nic takového není. Není tam žádný nosný a hlavně ucelený příběh, který by všechna ta témata a tajemství spojil dohromady, dal jim nějaký smysl. Navíc spousta z dějových linek a nakousnutých nápadů se vlastně nijak neuzavře, jen skončí (guvernér a jeho posledlost Trethowanem, čarodějná královna, Víra, Shadraparské politické hrátky, Chrám a další a další.). A tím, jak je ten konec ve většině případů definitivní, ve Vás po dočtení vlastně nehlodají ani žádné otázky. Převládá jen prázdnota. A to je sakra škoda, protože na stranu druhou je "Klec duší" i plná parádních nápadů, zajímavých postav a to prostřední je úžasné, ožívá Vám před očima, ohromuje Vás a bere Vám dech. A přes všechny ty moje výtky je to dobrá kniha a stojí za přečtení. O tom žádná.
Byl to můj první Tchaikovsky. V knihovně mám další dva. Je mi jasné, že po nich dlouho dobu nesáhnu. Je mi ale taky jasné, že jednou jejich čas přijde...

trudoš
04.12.2020

„Sním o světě, v němž nemusím být vrah, poněvadž nezbyl nikdo, kdo by se dal zabít.“
I s takovouto filozofií se dá přečkat konec civilizace. Obzvláště má-li ji v režii někdo jako Adrian Tchaikovsky. Ten se tentokrát nedrží zkrátka a rozehrává svůj opus magnum v předaleké budoucnosti, ve které lidstvo přežívá v burleskním megaměstě Shadrapar a o své historii neví lautr nic. Morální hodnoty zcela pozbyly na významu, důležitá je pouze moc a kontrola. A protože nepřizpůsobivé je třeba dostat od stáda, aby pokojné ovce mohly dál vykonávat svou práci, existuje uprostřed smrtonosné džungle vězeňská kolonie. Není důležité, čím jste se provinili, nebo zda jste se vůbec provinili – jakmile se jednou dostanete na Ostrov, už pro vás není cesty zpět. O kolik horší však může být život v pekle, když se samotný ráj hroutí pod tíhou degenerace?
Popusťte uzdu své fantazii a představte si, že by China Miéville napsal Motýlka. Získáte tak jasnou představu, o čem Klec duší je. A jak bravurně je napsaná.

1