Kéž tonu v radosti
Jean Giono
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/451158/bmid_kez-tonu-v-radosti-bGb-451158.jpg
5
11
3
Akrobat Bobi přináší lidem náhorní plošiny radost tím, že je naučí potřebě „zbytečně promarněného času“, času stráveného procházením a sledováním přírody; činí tak prostými věcmi: výsadbou narcisů místo brambor, přivedením jelena, který je záminkou k bujaré hostině, jednoduchými a téměř zapomenutými gesty ... Rodí se bratrství, zakládá „společenství“. Aby však radost zůstala, musí každý dosáhnout vnitřního míru. Ale právě zde nakonec Bobiho práce narazí a v ději dochází ke zvratu. V poetickém románu Jean Giono opěvuje život blízký zemi, slávu polí a lesů i moudrost pastýřů. Již dávno jsem toužil napsat román, v němž bych se pokusil vystihnout polyfonii života. Zdá se mi, že v dnešních knihách je věnováno příliš mnoho místa nicotnostem, kdežto opravdová, význačná krása je zanedbávána. Ve většině knih je stále jen jeden prvek, jediné símě lásky ve všech variacích a půdu jim dodává vždy jen člověk. Román bez lidí je těžko myslitelný, ale existuje... Řeka je živoucí bytost se svou láskou i zlostí, svou silou, se svým náhodným štěstím, se svými nemocemi i se svou touhou po dobrodružstvích. Také potoky a prameny jsou živoucí bytosti: milují, podvádějí, lžou, zrazují, jsou krásné v květu a v mechu. Lesy dýchají. Luka a pastviny, pahorky, mořské břehy, oceány, údolí, vrcholky hor vydané blesku, ponuré skalní stěny, na kterých řádí od pradávna vichr: vše to není jen pastva pro naše oči, ale společnost živoucích bytostí. Známe dosud nanejvýš jejich anatomii. Obklopují-li nás tajemstvím se všech stran, je to proto, že jsme dosud nepostihli psychologii země, rostlin, řek a moří. (...) Kdo žil nějaký čas v horské krajině, tomu není třeba říkat, jaký prostor zaujímá pohoří v řeči lidí. V rybářské vesnici je to moře; u rolníka pole a luka. Člověka nelze izolovat. Není izolován: tvář země sídlí v jeho srdci. Jean Giono... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno: 2020 , MalvernOriginální název:
Que ma joie demeure , 1936
více info...
Přidat komentář
Potulný akrobat přichází do odlehlé horské zemědělské komunity a začíná postupně a nenápadně přetvářet životy místních. Otvírá jim oči a srdce pro krásu kolem, pro vůně a déšť, hvězdy, zvířata a hlínu.
Tahle oslava života, přírody a filozofie běhu přirozených věcí chce čas a neuspěchanou, zklidněnou mysl. Tolik zajímavých myšlenek, zvratů, popisů přírody a lidského snažení, osobitých postav (s 80% bych se chtěla setkat) jsem už dlouho v jedné knize nenašla. Občas mi přišlo, že spisovatel trochu "ujel", ale když jsem se nad situací zamyslela a dala tomu čas, došla jsem vždy k názoru, že vlastně proč ne... proč by to takto nemohlo být jen proto, že já to mám jinak nebo mi něco není příjemné.
Krásný jazyk a příběh ze starých časů.
Autorovy další knížky
| 1998 |  Muž, který sázel stromy |
| 1995 | Hlasy země |
| 1934 | Člověk z hor |
| 1936 | Kéž tonu v radosti |
| 1994 |  Silné duše |
Kniha Kéž tonu v radosti je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 14x |
| Doporučených | 2x |
| Knihotéce | 6x |
| Chystám se číst | 34x |
| Chci si koupit | 4x |
Začínám se bát, že na deset nejlepších knih, které jsem kdy v životě četl, už mi nestačí prsty. Přidávám k nim tuto mnohovrstevnatou, polyfonickou ódu na radost. Tato kniha je jako lék. Na první pohled to může vypadat, že se v ní (až na závěr) nic neděje. Ale není to pravda. Čas plyne, lidé ses setkají, popovídají o tom, jaké je počasí, kdo má kobylu a kdo ne, a jak to uděláme s obilím. Není to na první pohled hluboká filozofie, jsou to jakoby všední hovory, ale v jejich stručnosti se jde přímo k podstatě. A okolo je krajina, příroda, "tvář země" (jak píše Giono), která žije, dýchá, proměňuje se, les žije svým bohatým životem, lidé, krajina, les, oblaka, i hvězdná obloha jsou propojeny v jeden celek. A v každém tvoru, včetně člověka, se skrývá otázka po smyslu života, tedy konkrétně: jestli náhodou není smyslem života dělat (si) radost. Ale nikoliv tu vášnivou, ale každodenní, vnitřní, pocit, že je na světě krásně, že radost je odůvodněním naší existence tady. Proto říkám, že tato kniha je jako lék, protože názorně ukazuje, že je třeba se zklidnit a zcela přehodnotit svůj pohled na svět. Nakonec člověk zjistí, že nepotřebuje 60 hektarů pole, ale jen 24, a při jeho setí nebo sklízení se tak strašně neunaví. Také zjistí, že když místo funkčních rostlin zasadí narcisy, tak si v srdci, pohledu, vůni, otevře úplně novou dimenzi života, protože je radost se na ty narcisy dívat. A nebo také není špatné si přivést domů jelena.
Krásným, květnatým jazykem napsaná panteistická lyrická próza, která je vlastně přáním a výkřikem (Kéž tonu v radosti!), a je jasné, že toto přání zůstává nevyslyšeno. Při čtení jsem měl neustálý rozechvělý pocit, jak jednoduše se dá intenzivně dotýkat základů bytí. Myslím, že knížka přišla v mém životě v pravý čas, musím změnit ten stresový, uspěchaný a naprosto zbytečný způsob života, který naprosto zapomíná na mně (na sebe), na druhé, na veškerenstvo - a to prosím bez jakéhokoliv náboženského podtextu.
Jedna z nejkrásnějších pasáží je o milování koní (nazývá to "veselkou"). Ještě jsem nikdy nečetl tak vzrušující erotickou pasáž o milostném aktu zvířat. Hlavním poselstvím knihy pro praktický život je věta: "Člověk má jenom tolik příjemných chvil, kolik si jich dopřeje." Skvělé! Jdu dělat radost sobě i ostatním. A Vy ostatní, na Databáziknih, si ji můžete udělat právě přečtením této knihy. Rozechvěje Vás to, pak zklidní a posune. Nádhera.