Když v ráji pršelo
Jan Otčenášek
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/30692/bmid_kdyz-v-raji-prselo-ocI-30692.jpg
4
568
119
Autor pojmenoval svého Adama a Evu Petr a Ludmila. Oba jsou pražáci a objevují pozemský ráj v drsné šumavské samotě, kam se rozjeli teoreticky hledat štěstí, prakticky budovat útulnou hospodu, kde by se každý cítil jako doma. Od prvního dne jim osud klade do cesty překážky, ale to jen posiluje jejich životní spojenectví ...
Přidat komentář
Poprvé jsem knihu četla v deváté třídě a určitě se k ní vrátím a jednou si ji přečtu znovu.
Příběh o lidech z města, kteří se snaží vrátit k přírodě a poznávají strasti Šumavy.
Netradiční (naštěstí ne budovatelská) česká klasika Jana Otčenáška, která dokáže oslovit čtenáře i v dnešní době, kdy útěk z civilizace, hledání původního a své vlastní cesty navzdory těžkostem začíná být tolik oblíbené téma.
Kniha je psána pěkným jazykem a jediné, co mi vadilo, byla nevěrohodnost vyprávění a vnímání hlavní ženské postavy (především ve vztahových popisech).
Ta častá nerozhodnost a nespokojenost člověka, který se nedovede vzdát pohodlnosti, kultury a útulnosti městských kaváren a zároveň toužícího po návratu do přírody, k tomu, aby si život (jídlo, světlo, teplo...) zasloužil, byla před 50 lety a ještě dlouho bude, tedy pokud se bude možné kam vracet.
Vzpomínám, když jsem knížku četla prvně, bylo to na koupališti asi ve věku 16-17 let a představovala jsem si, že odejdu taky z Prahy na Šumavu. Teď jsem jí při úklidu knihovny jenom prolistovala a přečetla si z knížky jen kousky, ale určitě se k ní vrátím.
Jsou knihy, které Vám v určité chvíli padnou do ruky. Ve chvíli, kdy je máte číst.
Knihu Jana Otčenáška “Když v ráji pršelo” jsem poprvé četla v sedmnácti. Pamatuji se, že mě doslova uchvátila. S mým kamarádem jsme se z legrace oslovovali příjmením, stejně jako hlavní protagonisté knihy, více jsem si však nepamatovala. Až nyní. Vyrazila jsem odpočinout si na čtyři dny na horskou chalupu obklopenou lesy a přírodou, když v tom mě hned první večer padly oči do místní skromné knihovničky, kde jsem JI objevila. A byla moje. Četla jsem v každou volnou chvíli, když jsem se zrovna netoulala po horách. V duchu jsem prožívala každé zklamání i radost Petra a Ludmily. Slzela jsem při jejich něžného oslovování, i při intelektuálních hádkách o maličkostech i zásadních rozhodnutích. Byla jsem překvapená, jak citlivá a romantická kniha vznikla v dobách tvrdé normalizace. Kniha o obyčejných lidech, kteří našli odvahu vyprostit se ze zaběhnutého stereotypu a postavit se na vlastní nohy. Jsem ráda, že to jde. Že je to možné, a to i dnes, kdy možná mnozí z nás touží na chvilku se zastavit a vrátit se k podstatě našeho bytí. Prostě jenom žít, volně dýchat. Moc se mi líbilo líčení jejich vztahu, protknutého láskou. Nekritickou, opravdovou. A bylo mi i trochu smutno, asi z toho, jak moc je těžké takovou bezmeznou lásku prožít. A co bych ráda vyzdvihla je fakt, že celá kniha je psaná velmi krásným českým jazykem. Bez zbytečných vulgarit, jak je v dnešních moderních románech zvykem. A tak krásně popisované hádky, to jsem měla sto chutí se s někým pohádat a pak se usmiřovat...
Zkratka, “Když v ráji pršelo” přišla v pravou chvíli. Četla jsem ji a za okny pršelo. Babí léto se přehouplo v mrazivá rána. Dny se krátily. Děkuji, pane Otčenášku.
Našla jsem zde spoustu myšlenek popisující vztah k přírodě, ale i vztahy mezi mužem a ženou. Tak alespoň něco málo:
“Řekla bych, že lidé ve městech sotva tuší, jak hraje počasí na jejich pocity a nálady, že je oproti nám vnímají tak na dvacet procent, leda při úvaze - mám si vzít pršiplášť, nebo to vydrží! Jejich nálady jsou odvislé víc od novin, rozhlasu a televize, žijí v soustředěné palbě slov, v každodenních smrštích informací, v záplavách šramotů a hluků, které si už ani neuvědomují, v inflaci tónů a obrazů, v dobrovolně přijatém obklíčení drbů a krátkodobých panik, drobných trablů, nadějí a radůstek. Nejsem si jistá - zvlášť ne v těchto dnech, že jim závidím”.
“Nechce se mi! Nechce se mi hýbat ani mluvit ani myslet, chce se mi jenom být! Prostě být! Je to málo - jen být?
Ne, usmál se. Mnoho lidí to pořádně neumí. Je to totiž náramně složitá a někdy namáhavá záležitost. Nebýt je poměrně snažší - vlastně totálně snadné - ale přesto není o co stát. Dobrá, tak jen buďme!”
A já se pokusím občas také jenom být...
Když jsem tuto knížku četla několikrát v nějakých "nácti", doslova jsem se do ní zamilovala. Dneska jsem k ní už trochu kritičtější, i když za přečtení rozhodně stojí.
Jak jsou teď (konečně) deštivé májové dny, dala jsem v knihovně do výstavky "Když v ráji pršelo" - a každý druhý ze starších lidí tu knížku vezme něžně do ruky a řekne něco jako: "Jé, no jo, to si musím zase někdy přečíst znovu..." Zatím si ji ale nikdo z nich u pultu nepůjčil, protože ji všichni mají doma. A já taky : o)
Opět jedna z knih, které jsem četla už v dětství, protože jsem je rodičům vytáhla z knihovny a v dospělosti jsem se k ní ráda vrátila. Tahle kniha je svým způsobem velmi romantická.
Kniha, která dává naději, že to jde. Že se lze vymanit z okovů každodenní všednosti. Zejména se mi líbil vývoj Lu, které postupně dospěla. Škoda jen, že je kniha tak jednostranná. Myšleno, že je pouze z pohledu dívky. Bylo by určitě zajímavé přečíst si tento příběh znovu, ale tentokrát z pohledu Petra.
Ale i tak se rozhodně jedná o příjemnou jednohubku. :-)
Učitelka a filozof. Odjíždějí na Šumavu do zapadlého kouta, kde koupili polorozpadlý mlýn. Chtějí tam po rekonstrukci provozovat hospodu a penzion. Odvahu tedy mají, ale vědí co je tam čeká? Nebudou se při prvních potížích chtít vrátit do města? Mají před sebou dlouhou a složitou cestu. Podaří se jim překonat všechny překážky, které je provázejí už od prvního dne? A jak vnímají tuhou zimu, která je tam doslova uvězní. Tak to jsou otázky, které jsem si kladla od začátku tohoto románu, kdy se Ludmila a její muž Petr vydali na Šumavu hledat nový smysl života a čelit novým výzvám.
Četla jsem na střední, možná ještě ani ne zamilovaná. Zůstalo pohlazení po duši a přebývání s fajn lidmi. Užila jsem si dobrodružství. Asi jsem přece trochu romantik přesto, že to dost popírám. Jen na to dobrodružství nám v realitě chyběla odvaha. Ale od toho jsou krásné příběhy aby nám zpestříly životní mozaiku.
Mé vydání knihy má podtitul: Český milostný román. – což není četba, kterou bych vyhledával. Přesto jsem si knížku kdysi po přečtení koupil. Je v ní toho totiž mnohem víc. Přiznám se, že milostné pasáže z většiny přeskakuji. Jinak ale knížka připomíná spíš napínavý dobrodružný příběh a jako přírodomilec si vychutnám i barvité popisy úžasné šumavské přírody. Doporučuji každému, kdo je alespoň trochu romantik.
Velmi uspokojivé.
Kdysi jsem viděla film, knížkou jsem se chtěla do toho pocitu vrátit. No, první dvě třetiny jsem se přemlouvala, abych četla dál. Ve poslední třetině mi došlo, že ta rozevlátá, trochu protivná a hlavně bezhlavě zamilovaná intelektuálka z Prahy se k té dospělé, vyrovnané, krásné ženě ze šumavské samoty musela prožít a protrpět. A já musela to přečíst do konce, abych příběh ocenila. Autor přesně ví, co a jak napsal, kde co vynechal, to v knížkách obdivuju. Skvělé vystavění příběhu i obou charakterů, bohatý jazyk, lyrické popisy propojující duševní stav Lu s okolní syrovu přírodou. A po dlouhé době mužský autor, který umí psát o ženských hrdinkách.
Šumava je nádherný kout naši malé země. Ráj na zemi pro duši a balzám na nervy. Když tam začne pršet nebo sněžit, tak to vážně stojí za to. Vím, o čem mluvím. Jezdím na Šumavu už téměř od narození a miluju jí se vším, co mi nabízí i s tím nevypočítatelným počasím. Říkám tomu, že lidem ukazuje svou pravou tvář. Milujete ji nebo ne. Nic mezi neexistuje. Právě na Šumavu umístil Jan Otčenášek tuto knihu. Příběh vypráví z pohledu hlavní hrdinky Ludmily. Její pocity a myšlenky popsal jako by ji byl přímo pevně usazen v hlavě, asi znalec ženské duše. Hezky se do Ludmily vcítil. Její muž Petr byl na mně až moc filosofický a tím i nějak složitý, neproniknutelný a neuchopitelný. Ale k Ludmile se přesně hodil. Ti dva se hledali, až se našli. Prožívala jsem ten příběh s nimi.
Bohužel jsem viděla i film paní režisérky Pivoňkově. Zřejmě se nějakým neodpatřením pokusila napodobyt Kachyňu a všechno v něm hrnula zbytečně přes čáru, takže z toho vznikla totální haluz, která má s knihou jen málo společného. Z knihy toho totiž ve filmu moc nezbylo.
Opět návrat po letech - hledala jsem ve své knihovně titul aspoň s kapkou deště - a četla s nostalgií...
Vzájemný vztah dvou mladých lidí překonává všechny překážky, které jim osamělý Liščí mlýn nachystal - je tu i spousta životního humoru a jako bonus idylické údolí v Jižních Čechách...
Krásné popisy: " louky šílely svěžestí horského jitra... vzduch zvonil a tetelil se v teplém příboji....
Z celé knihy vyznívá optimismus a důvěřivý vztah k tomu nenahraditelnému daru , jemuž se říká život...
Kdo si to dokáže prožít, toho kniha osvěží...
Konečně přečtená kniha, kterou jsme měli doma 35let. Zajímavý pohled na dobu, která už není, jen mi chybělo, že nevím kdy se děj odehrává...
Tenhle román je pohlazením po duši. Láska hlavních hrdinů, něžná, bezpodmínečná, tak čistá, jak jen může být mezi dvěma mladými lidmi, přesto opravdová.
Není autor, jehož vyjádření by mi bylo milejší než Otčenáškovo; jeho kompozice textu, syntax celkově včetně nádherných souvětí, pečlivě vybraná slova i s těmi latinskými, autentické dialogy. Jeho schopnost zachytit krásu okamžiku, ale nikoli sentimentálně, nýbrž s grácií. Jak elegantní jsou v jeho podání i ty nejobyčejnější situace z běžného života! Výsledkem jsou romány které je radost číst, už kvůli kráse po stránce jazykové. Tento pak je můj vůbec nejmilejší, snad kvůli jeho poněkud optimistickému ladění.
Filozof Petr a pedagožka Ludmila jsou mladý pár, který se z jejich bytu v Praze rozhodne přestěhovat do horské chaty na Šumavu. Přes absolutní nedostatek praktických zkušeností s činnostmi jako je zatápění v kamnech, práce se dřevem nebo chov slepic si usmyslí probudit k životu horské údolí a z chaty poblíž vrcholu Ostružná udělat turistický cíl. Oživit již dávno zchátralou stavbu ale není lehké a oba musí projít celou řadu zkoušek, při nichž je často jedinou pozitivní věcí to, že jsou dosud spolu.
Tvrdohlavá vytrvalost spojená s mládím obou hlavních hrdinů a upřímnost jejich vzájemného vztahu si mě získala. Jelikož celý děj sledujeme očima Ludmily, která je na život mimo pražskou společnost zvyklá ještě méně než Petr, veškeré pocity spojené s často marným snažením páru máme z první ruky. Dostáváme se tak k precizně vykreslené psychologii postav- Ludmila, která dává své emoce najevo a veškeré psychické dění se tak soustředí kolem ní, a Petr, který se své pocity snaží skrývat, ale skrze Ludmilu jež ho zná jako nikdo jiný jsme informovaní i o tom, jak situaci prožívá on.
Čtení tohoto románu bylo příjemné a já jej vřele doporučuji, přináší uspokojivou naději v lepší časy.
Drsná Šumava,krásná láska mezi hlavními hrdiny, která přemůže všechny překážky ke splnění jejich snu
Štítky knihy
Šumava láska zfilmováno člověk a příroda
Autorovy další knížky
| 1984 |  Romeo, Julie a tma |
| 1980 | Když v ráji pršelo |
| 1984 |  Kulhavý Orfeus |
| 1958 | Občan Brych |
| 1952 | Plným krokem |
Kniha Když v ráji pršelo je v
| Právě čtených | 2x |
| Přečtených | 908x |
| Čtenářské výzvě | 90x |
| Doporučených | 47x |
| Knihotéce | 306x |
| Chystám se číst | 187x |
| Chci si koupit | 21x |
| dalších seznamech | 5x |
Knihu jsem četla před maturitou v rámci povinné četby. Strašně se mi líbila. Příběh plný lásky na jedné straně, na druhé boj s kamny, přírodou, nedostatkem financí, nepojízdným autem, rozpadajícím se domem. Já bych do toho nikdy nešla. Ke knize se ráda vracím. Doporučila jsem ji i několika známým.