Když v ráji pršelo

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Autor pojmenoval svého Adama a Evu Petr a Ludmila. Oba jsou pražáci a objevují pozemský ráj v drsné šumavské samotě, kam se rozjeli teoreticky hledat štěstí, prakticky budovat útulnou hospodu, kde by se každý cítil jako doma. Od prvního dne jim osud klade do cesty překážky, ale to jen posiluje jejich životní spojenectví ...

https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/30692/kdyz-v-raji-prselo-30692.jpg 4.1494
Nahrávám...

Komentáře (94)

Kniha Když v ráji pršelo

Leona333
30.10.2021

K této knížce jsem se dostala nedávno, jakože snad už dospělá... ; ) A uznávám, že jsem ,,ostuda", když jsem si na tento knižní klenot neudělala čas mnohem dříve...
Ale o to víc si jí cením, snad i chápu, než kdybych jí četla před léty jakožto náctiletá.
Jan Otčenášek svou brilantní češtinou zde popisuje na první pohled docela obyčejný, až naivní příběh dvou mladých lidí, kteří si pro splnění svého snu v době minulé, né až tak zas minulé a vzdálené..., vyberou ke svému žití úplný opak toho na co byli zvyklí.
Jeden jim při čtení musí fandit, ale i mnohokrát kroutit nevěřícně hlavou, zda opravdu vážně...?
A i já se vážně znovu ke knize pro zopakování si všeho úžasného a podstatného v našem lidském bytí, časem rozhodně vrátím.

lapagerie
18.10.2021

Poslouchala jsem jako audioknihu v podání Taťány Dykové a dlouho mi trvalo, než jsem si zvykla na její projev. Mám radši klidný "přednes" než různé přízvuky, změny hlasu podle postav a výrazné projevy citů. Přijde mi to jako přehrávání. Ale to je jen můj osobní pocit.
V každém případě je příběh uvěřitelný a napsaný hezkou češtinou. Některá slovní spojení a popisy se mi opravdu líbily. Možná s odstupem času zkusím přečíst "papírové" vydání.


Gejitka
12.10.2021

Zkoušela jsem knihu číst, dokonce dvakrát, ale absolutně mě nezaujala. Příběh jako takový by mě asi bavil, ale styl psaní mě ubíjel. Nedokázala jsem číst dál. Bohužel.

Lessana
17.09.2021

Ani si nespomínam, že by som niekedy čítala knihu od autora - muža, kde by bol dej zaznamenaný z pohľadu ženy, tak ako v tomto prípade vo forme denníka. Počas čítania však máte pocit, že autorkou je žena, že to jednoducho nie je možné, aby muž dokázal tak presne popisovať vnútorné pochody nežného pohlavia. Zrejme mal autor výborný vzťah s manželkou, bytostne jej rozumel, a práve preto ju vrúcne a oddane miloval. Alebo len jednoducho vedel svoju "ženskú časť muža" prebudiť a dovolil jej "rozprávať"... ktovie?
Nech je ako chce, kniha Když v ráji pršelo je napísaná dokonale a skvelo sa číta. Príbeh o Petrovi a Lu, ktorí sa odvážne rozhodli zmeniť veľkomestské (pražské) prostredie za samotu na Šumave, keďže pochopili, že vyhliadka kariéry v školstve, bytu, detí, raz možno chalupy ich nenapĺňa, ich odhodlanie zriadiť v Líščom mlyne hostinec, nebojácne prežitie zimy bez elektriny, plynu, vody a len s jednou pecou vo výške vyše 1000 m n. m., skúška vzťahu v náročných podmienkach... k tomu milý humor, vycibrený a povznášajúci štýl, láskavosť prýštiaca z popisov, no a ako bonus podmanivá šumavská kulisa, to všetko sú ingrediencie zmiešané v dokonalom pomere lahodného duchovného krmu.

Medunkavera
27.07.2021

Když v ráji pršelo podruhé

V roce 2016 jsem k této knize napsala komentář.
To bylo v době, kdy jsem se tady na Databázi knih teprve rozhlížela.
Vykulená, že tu něco tak perfektního je.
A už od té doby si říkám, proč jsem pořád nenapsala tohle, co mě v téhle knize také tak zaujalo:

Petr se konečně vrátil. Byl promoklý až na kůži.
"Smrdíš jako pes." řekla mu Lu.
Zaujalo mě to.
A od té doby, jsem si toho začala všímat.
A opravdu.. když prší a potkám někoho se zmoklým psem, je to také takový divný pach.
A nebo.. když zmoknu já, tak to také cítím. Že také jsem tak divně cítit. Jestli je to vlasama, nebo oblečením.. Nevím.
A nebo.. když potkám někoho zmoklého, tak také..
Ale není to nepříjemný pach. Je jen takový zvláštní.
Jen jako zmoklý pes.

JPBelmondo
23.06.2021

Knížku jsem četla před mnoha a mnoha lety na gymnáziu a jako -náctileté se mi strašně líbila. Aby také ne, když hlavní protagonisté jsou mladí a zamilovaní. Mají své plány se zvelebením starého domu, těší se na společnou budoucnost a i když vše není tak růžové, jak si představovali, neházejí flintu do žita, ale snaží se všechno nějak řešit. Vztah se nehroutí, ale utužuje. Neřekla bych, že je to růžová knihovna. Pro mě to bylo velmi bystré a vtipné čtení. Myslím, že spousta dnešních vztahů jim nesahá ani po kotníky.

E.lisabeth
07.05.2021

To bylo tak bozsky obycejne hezky a mily. Necekala jsem nic, dostala jsem mnoho.

Osice
12.07.2021

„Já vím, že je efektnější objevovat v lidech špatnosti, ukazovat na jejich špínu a sobectví, ale já teď nemohu – lhala bych! Prostě nemohu, i když nepodléhám iluzím… Znám je, ledacos už o nich vím, ani místní voda nebo vzduch z nich nedělá andělíčky, ale…“

Když v ráji pršelo jsem si chtěla přečíst věky. K této knize mě to přitahovalo z jediného prostého důvodu. V naší zapadlé vesničce v podhůří Šumavy se totiž podle ní natáčel film a moje babička dává k dobru historky z natáčení. V obchodové scéně se dokonce mihne moje mamka:-) Když jsem ji objevila u rodičů v knihovně, tak bylo jasno, poputuje se mnou na sever.

Ze začátku mě trochu při čtení rušilo, že jsem si představovala právě ty naše putkovská místa, která se však úplně neshodovala s popisem v knize:-) Brzy jsem se přes to ale přenesla a byla plně v Jelení a jeho blízkém okolí. Přiznávám, film jsem nikdy celý nedokoukala, šíleně mě nudil. Kniha je naštěstí úplně něco jiného. Vůbec jsem nečekala, že si ji tak užiju. Dva intelektuálové z Prahy v zapadlé vísce na Šumavě, ještě k tomu na úplné samotě v takřka neobyvatelném mlýně, bez základních vymožeností jako je elektrika nebo voda. Jak to asi může vypadat?:-) Z vlastní zkušenosti vím, jaká je kosa ve starém šumavském kamenném baráku, i v létě! Lu a Petr mají rozhodně můj obdiv.

„A přece – dva, jsme dva! – říkám si s úlevou, Petr a já! Odedávna věří lidé na jistá čísla, některým z nich přisuzují až magické vlastnosti – všelijakým těm trojkám, sedmičkám, třinácti nebo čtyřiceti – nikdy jsem však neslyšela, že by je zaujalo i číslo dvě. A to přes to, že mají dvě oči, dvě ruce a nohy, přes to, že se nový život rodí ze spojení dvou těl, dvojího pohlaví. Proč? Nedovedu si ten nevděk vysvětlit jinak než tím, že o závažnosti čísel rozhodovali především kněží nebo kouzelníci, a ne milenci. Ať!“

Kniha je psaná formou deníkových záznamů. Bavilo mě, jak i do těch nejobyčejnějších věcí vnáší Ludmila své intelektuální úvahy. A její peripetie s domácím zvířectvem:-D Chudáci zvířata:-) … S dvěma „blázny“ jsem se zasmála, prožívala jsem jejich radost, stejně tak obavy, nejistotu, uzavřenost, vztek, smutek, odhodlání, držela jsem jim palce a pochopila bych, kdyby se na všechno vykašlali. Díky nim jsem se také seznámila s dalšími místními lidičkami jako Dočkajka, Pomajzl, Saska nebo Sepp. Občas mi připadalo, že nakukuju cizím, ale přesto známým lidem do oken. … Příběh se odehrává za minulého režimu. Podle mě autor velmi citlivě přistoupil k znázornění frustrace, kterou lidé tehdy pociťovali. Protipólem hlavní dvojice je Eva a Evžen. … A čím si mě Otčenášek získal především? Tohle dílko je neskutečně zdařilé po jazykové stránce! Radost číst, brblavé potoky, klinkání zvonců, mečení klaksonu, … a sám dvojznačný název.

A abych jenom nechválila. To sušení hub je hodně zvláštní. Takhle by jim všechny houby zplesnivěly:-)

„Prší, už šestý den prší, ale zavile, už zase žijeme v mracích, svět za oky se rozpouští a mokvá, je to k uzoufání! Potoky vystupují z břehů a jejich řečišti se hrne cosi jako řídké kakao, prostě hnus! Pořád jsem se kasala, když jsem tvrdila, že už si tu zvykám; to prohlášení bylo lehkovážně předčasné a vázané výhradně na sluneční pohodu – tyhle lijavce dokáží v člověku rozleptat veškerou odvahu a ubít ho svou tvrdošíjností. Občas se mi zdá, že se z toho nepřestajného mlaskotu zblázním, ale snažím se to nedat najevo.“

Když jsem se blížila do finiše, tak se začaly v mé knize objevovat otrhané/okousané listy a ten předposlední dokonce chyběl. Ještěže existuje uložto, jinak bych neměla klid:-) … Moje první kniha od Jana Otčenáška a věřím, že ne poslední. Doporučuji. (lákalo mě to, abych udělala jako Lu její oblíbený vykřičník:-))

PS. Tak jsem si opět rozšířila obzory. Tentokrát to bylo písní Horst Wessel Lied a povídkou Zvětšenina od J. Cortazára. V knize je zmiňován film Zvětšenina, který podle ní natočil Antonioni.

1