Když tělo řekne NE

Dlhodobý stres, potláčanie negatívnych emócií, uprednostňovanie blaha iných pred vlastným blahom, nespracované traumy z detstva, neschopnosť prejaviť svoje pocity - tým všetkým si koledujeme o zdravotné problémy, lebo naša psychika a telo sú prepojené.

Tak by sa asi dala zhrnúť základná myšlienka celej knihy - a to mnohí z nás už predsa dávno vedia. Čo sa týka príbehov, ktorými chcel autor svoje tvrdenia potvrdiť, tak tie sú neskutočne a hlavne zbytočne zdĺhavé a jeden prípad ešte nie je skutočný dôkaz. Dosť súhlasím s príspevkom podo mnou, takže na doplnenie si ho môžete tiež prečítať.

Na knihe je najkrajší názov. Obsah je jedným dlhým zoznamom ani nie anamnéz, ako skôr prípoviedok autora o jeho pacientoch. Autor však nepostupuje smerom hypotéza - experiment - záver, ale naopak záver - ‘musím na to napasovať nezodpovedajúcu realitu, ktorú mám pred sebou‘. Scenár je pritom vždy totožný:

1. Pacient trpí (väčšinou dlhé roky) náročnou chorobou, nikto mu vraj nedokáže pomôcť a funguje de facto na paliatívnej liečbe.
2. Pacient tvrdí, že mal krásne detstvo, skvelý život, prípadne aspoň v ničom nevybočoval z normy.
3. Maté naňho nalieha ako otravná mucha. Dookola a dookola, kým úbožiak nekapituluje.
4. Pacient zrazu vytiahne brutálnu traumu, na ktorú si čírou-náhodou akurát spomenie: „Ou, wow, vlastne hej, pán doktor, mama mi kedysi dávno kázala vysypať z koša a sestra nemusela.“ (Prípadne reálny príklad z knihy: Matka preruší očný kontakt s dieťaťom a to z toho (vraj!) získalo traumu...)
5. Heuréka! Príčina choroby je odhalená, Maté si mädlí ruky a ja neverím vlastným očiam.

Patetické. Výskum? Štúdie, ktoré by neboli čisto observačné? Preukázanie kauzality? Nikde nič.

Knihu by som zhrnula ako šarlatánsku učebnicu haliacu sa do rúška psychologických štúdií. Jasné, takto formulovaný text môže priniesť nádej trpiacim, ale nie je to nádej založená na realite. Radšej si prečítajte populárne-náučnú knihu o fyziologických následkoch stresu od Roberta Sapolskeho (Why Zebras Don‘t Get Ulcers). No a Maté? Odporúčam iba rovnomenný čaj…

Podrobnejšie v recenzii.

Vynikající kniha, která popisuje vliv dlouhodobého potlačování emocí, především hněvu, na zdravotní stav.

Kniha se věnuje souvislosti emocí a nemocí. Autor popisuje řadu příběhů pacientů včetně rozboru jejich emočních vzorců chování, které se obvykle tvoří v dětství. Říká, že souvislost mezi nervozitou a nevolností vidí a vnímá každý, viz třeba tréma před zkouškou. Ale už méně lidí vnímá souvislost mezi emočním nastavením resp. způsobem myšlení a chováním (např. vycházení všem vstříc, dávání sebe na poslední místo, potlačování emocí, pocit nedostatečnosti, averze vůči vyhledávání cizí pomoci atd.) a vážnou nemocí.
Popisuje principy, jak stres na tělo působí - mluví o funkci psychoneuroimunoendokrinního systému, jehož centrem je hypotalamo-hypofyzárně-adrenální osa (HPA). "Psychické faktory, jak jsou například nejistota, konflikt, nedostatek kontroly a informací, jsou považovány za nejvíce stresující stimuly a způsobují velmi výraznou aktivaci osy HPA."
Např. v souvislosti s "gastrodiagnózami" typu dráždivý tračník autor vysvětluje vliv působení chronického emočního stresu na snížení prahu bolestivosti a abnormální zvýšení ostražitosti mozku.
Autor dále zmiňuje vícegenerační předávání vzorců chování a následné predispozice pro jisté choroby. Posledních pár desítek stran se věnuje častým přesvědčením (např. musím být silný, není v pořádku, když se hněvám apod.) a doporučením pro uzdravení (např. naučit se vnímat emoce a číst příznaky stresu na svém těle, znát své osobní hranice a nesplývat např. s rodičem).
V současnosti se o tématu už mluví více, kniha vyšla před 20 lety.
Celkově se mi kniha nečetla dobře. Příběhy pacientů se míchaly s odbornými pasážemi, takže se pak špatně zpětně něco dohledávalo. Část s doporučeními mohla být podrobnější. Tematicky mi tato kniha připomněla knihy Dohoda s nemocí.

"Zdraví spočívá na třech pilířích: těle, psýché a duchovním spojení."

Určitě stojí za to si ji přečíst.

Knihu som dostal ako darček.

Zistenie, že psychika a telo sú prepojené pre mňa nie je ničím novým. Chcel som sa však dozvedieť, čím že je Gabor tak kontroverzný okrem prístupu "za všetkým hľadaj traumu".

Dostal som zaujímavo napísanú knihu o skúsenosti autora s pacientmi s autoimunitnými ochoreniami (sklerodermia, RS, systémový lupus) a rakovinou. Na krátkych kazuistikách autor opisuje, akým spôsobom môže potláčanie emócií a s tým súvisiace mechanizmy prispieť k týmto ochoreniam a vyjadruje kritiku voči "čisto biologickému" pohľadu medicíny na ne, ktorý podľa neho neberie do úvahy psychické súvislosti. Samozrejme došlo aj na "za všetkým hľadaj traumu".

Čo ma však sklamalo bol úvodný nárek riaditeľa nakladateľstva, v ktorom kniha vyšla, ktorý mi až nápadne pripomínal sračkosladké nariekanie za dobami minulými v podaní telocvikára a samozvaného psychológa Hermana.

Celá tahle kniha nese jednu velkou myšlenku. Nemoc není jen o těle ale hlavně o hlavě. Není to nic nového ale kolik lékařů řeší že nemoc může být z dlouhodobých psychických problémů hlavně šup šup peníze do farmacie do kapsy a aby bylo o starost méně. Úleva od bolesti práškem ale není vyřešení příčiny tedy ne vždy.
Líbila se mi komplexnost příběhů z autorovi praxe. Za mě kromě vážných nemocí by tam mohly patřit i běžné symptomy těla jako vyrážky, chronický kašel, záněty očí, migrény; alergie. Protože i na tyto běžnosti může existovat mnoho příčin. Nicméně u vážných chorob se hůře pracuje s nastavením mysli ale to neznamená že by to nešlo a osobně oceňuji každého "hrdinu" nejen z této knihy který nemoci dokáže čelit se vztyčenou hlavou a úsměvem na tváři.

Kniha je rozhodně velmi přínosná a k zamyšlení.

Kniha je souhrnem životních zkušeností dr. Gabora Maté se svými pacienty s autoimunitními chorobami. Četla jsem na toto téma mnoho knih, jsou si velmi podobné svým tvrzením, jen každá tu příčinu nějak jinak pojmenuje, základ je ale stejný.

Čtivá kniha plná zajímavých informací, nevšedního pohledu na nemoci, jejich příčiny tkvící v psychice člověka, v prožitých bolestech, traumatech duše. O mnoha nemocech jsem se podrobněji dozvěděla až v knize, jejich průběhu a možných příčinách vzniku. To, že nemoci souvisí s naší psychikou pro mě nebylo nic nového, ovšem v této knize se mi líbila odbornost, preciznost a až vědecké pojetí a snaha vše odborně vysvětlit, uchopit a přiblížit laickému čtenáři. Není to úplně oddechové čtení, ale rozhodně stojí za přečtení.

Kniha se zabývá celostním pohledem na lidské zdraví a tím, jak člověk může chronickým stresem podpořit vznik určité nemoci nebo rakoviny.
S daným tématem jsem velice opatrná, protože mnohým pacientům to může připadat jako obvinění, že se svým životem nedělali dost a tedy onemocněli. Sám autor před tímto varuje a od tohoto postoje se distancuje. Akcentuje však, že mnoho těžce nemocných osob nemá vyřešený svůj postoj k sobě, k životu a ke světu kolem. Důraz dává na potlačované emoce, zejména hněv, a na absenci osobních hranic. Kniha může mnoho lidí nakopnout, aby se svým vnitřním světem nějak pracovali, jelikož pokud by to náhodou nepomohlo jejich fyzickému zdraví (protože s jistotou kauzální spojitost asi nikdy neprokážeme), tak minimálně budou mít další život možná lepší jak dříve.

Když tělo říká NE, poznáte to? Au, tohle mě bolí, dáme Ibalgínek, Ibuprofének. A tramtadádá je vyřešeno. Je po bolesti a to je hlavní, no ne? Ale proč k té bolesti došlo, nad tím už se valná většina nezamyslí. Každé tělo je individuální, každý reaguje jinak. Každý má jinou minulost, jiná traumata, jinou životosprávu. Přesto nemocí trpí i ten, který tzv. žije zdravě, tak co dělá špatně? A těm, co svou životosprávu neřeší, to jen přihazuje polínko pro argumentaci: "nač se snažit, když i ti co sekají latinu umírají na "rakovinu" !!!

Líbí se mi, že bychom na nemoc měli pohlížet více komplexněji, ne jen z úhlu metabolického, ale i psychologického. Ovšem se vzrůstajícím množstvím pacientů, je tohle nelehký úkol. Byl by to ideální svět, a ne že ne :) kdyby se nás doktoři ptali, a jak se máte? Co v práci? Není "stresíček"? A v dětství nebylo nějaké to "násilíčko"?

Jedna věc je se zeptat, druhá, zda by pacient byl ochoten o svém traumatu mluvit, a zda vůbec o svém traumatu ví, pakliže se naučil mechanismy, které mu brání si zvědomit své utrpení v rámci pudu sebezáchovy.

Je to složitější než se na první pohled jeví. Chceme jednoduchá řešení, ale k tomu máme ještě hodně daleko.

Za mne kniha, která určitě stojí za přečtení. :)

Zajímavé informace, ovšem naprosto nevhodné pro hypochondry. Většina knihy obsahuje příběhy pacientů a zkoumání psychických příčin jejich nemocí, které tam pochopitelně vždy jsou. Člověk se zde dočte o dosti podrobně o příšerných chorobách, o kterých dosud nevěděl, nebo jenom okrajově a zároveň může bádat, kterou neblahou vlastnost má společnou s těmi nemocnými lidmi.
Nejpřínosnější pro mě byla kapitola nazvaná "síla negativního myšlení", kde jsou pěkně popsána úskalí myšlení "pozitivního":
"...Příliš často jsem v průběhu paliativní péče mluvil se sklíčenými pacienty, kteří se svěřovali, že je rakovina úplně zaskočila. Vždycky jsem byl optimista a myslel pozitivně, řekl mi jeden čtyřicátník. Nikdy jsem se nepoddával pesimistickým myšlenkám. Proč bych zrovna já měl dostat rakovinu? Jako protijed na smrtelný optimismus jsem mu navrhl sílu negativního myšlení. Samozřejmě to myslím ironidky, dodal jsem rychle. To, v co skutečně věřím, je síla myšlení. Jakmile upravíme toto slovo přídavným jménem pozitivní, vylučujeme tím ze svého života ty součásti reality, které považujeme za negativní. Právě takto, zdá se, funguje většina lidí hlásících se k pozitivnímu myšlení. Skutečně pozitivní myšlení začíná tím, že zahrneme veškerou svoji realitu. Vede jej jistota, že dokážeme čelit plném rozsahu pravdy, ať už je jakákoliv. Jak poukazuje doktor Michael Kerr, nutkavý optimismus je jedním ze způsobů, jak držet na uzdě svoji úzkost a vyhýbat se konfrontaci s ní.".....

Na knížku jsem se těšil, zklamaný jsem nebyl, ale čekal jsem, že bude malinko výživnější. Obsahuje především příběhy pacientů autora (kanadský lékař maďarského původu, který se specializuje na paliativní péči) a snaží se hledat souvislosti mezi nemocí a stresem v jejich životech. Zejména tím skrytým, pocházející z vědomých i nevědomých traumat z dětství.