Když se peklo protrhlo

Hned první povídka Veroniky Fiedlerové knihu skvěle nastartovala a nastavila velmi vysokou laťku, kterou se podle mě podařilo udržet až do samého konce. Přiznám se, že mám raději klasickou duchařinu, nadpřirozené jevy a postavy než horor založený hlavně na velkém množství krve. Tady se to podařilo velmi dobře vybalancovat a až na jednu krvavou povídku, u které se mi spíše nelíbil styl než samotný obsah, jsem byl nadmíru spokojený. Na své si přijdou příznivci duchařiny, ale i krváků.
Nejlepší povídky si za mě připsali: Veronika Fiedlerová, Petr Boček, Tomáš Marton, Miro Švercel, Madla Pospíšilová Karasová, Kristina Haidingerová, Joey Thorke a Rosana Zvelebilová. Ty bych hodnotil pěti hvězdičkami.
Povídek je celkem 18. Dalších šest bych hodnotil čtyřmi hvězdičkami, tři třemi a jednu dvěma. Jedná se tak pro mě o velmi kvalitní dílo.
Obecně mám antologie hodně rád, protože díky nim poznávám nové autorky a autory. Tato kniha mi opět ukázala, že česká hororová scéna je velmi kvalitní. Zároveň jsem rád, že jsem díky ní poznal i pro mě úplně neznámé tváře slovenské scény.
Měl bych jen jedno přání, které ale pravděpodobně nebude vyslyšeno, protože si to většina čtenářů nepřeje. Slovenské povídky bych si rád přečetl v originále, protože podle mě překlad není nutný. Nicméně mám pocit, že mladší generace už slovenštině přestává rozumět, což je škoda. Máme společnou historii, ale to jsem trochu odbočil.
Knihu jsem si velmi užil a určitě to pro mě nebyla poslední kniha z edice HorrorCon.

Autoři si nějak neuvědomili, že hororová povídka má nahánět strach, nikoli obracet žaludek, neřkuli nudit. Čest výjimkám, pokud tam jsou; nejsou, díval jsem se dvakrát. Kozlí pramen, kde o vnitřnosti byla podivná nouze, zase postrádal originalitu. Někde v půli antologie jsem se nenávratně ztratil a nevěděl, kdy jedna povídka končí a druhá začíná. Ani jedna povídka nestála za dvě hvězdičky, přičemž většina nestála ani za jednu, bohužel.

Jak to může vypadat, když se peklo protrhne a zlo se dostane do světa běžných smrtelníků? A co když smrtelníci zabloudí do nejtemnějších koutů pekelných? Antologie českého a slovenského hororu nabízí devatenáct podob pekla tak, jak ho známe, ale mnohem častěji jak ho neznáme.

Když se peklo protrhlo je nejnovější přírůstek edice HorrorCon, tentokrát zaměřený na jednotné téma – peklo, na démony, prokletá místa, tajemné světy, rituály a zlo s nimi spojené. To všechno se ukrývá na stránkách antologie českého a slovenského hororu, kterou sestavili editoři Kristina Haidingerová a Radoslav Kozák.

O dechberoucí obálku se postaral Jiří Dvorský, a aby se čtenáři mohli kochat ještě víc, v knize najdou ilustrace od umělců, kteří se dostali do finále literárně výtvarné soutěže O krvavý brk. Po grafické stránce je kniha nádherná. Kromě ilustrací se v ní objevují černé stránky potištěné bílým textem a každou stranu zdobí decentní detail. Na první pohled je znát, že byla na knize odvedena obrovská práce.

(…)

Pestrá škála námětů na téma peklo se této sbírce nedá upřít, ovšem jak už to tak u antologií bývá, slabší kousky se objevují i tady. Některé jsou průměrnější, jiné nemusí svým námětem nebo zpracováním čtenářům sednout. Možná je trošku škoda, že těch průměrnějších se našlo víc, než by se mi líbilo, ale i to se zkrátka stává. Antologie umí být zrádné a čtení této bylo hořkosladké.

Jsou tu povídky, které čtenáře temné fantastiky potěší a díky nimž si připomenou oblíbené série Pozdravy záhrobí a Očistec. Našly se povídky s poutavými a zajímavými náměty jako Požírač duší, Démon z Jokohamy a Když se peklo protrhlo. Celkově však antologii hodnotím jako obsahově průměrnou. Tato sbírka nabízí povídky se skvělými náměty i zpracováním pekla, ale bohužel je tu i velké množství těch, které čtenáře moc neosloví, nezískají si pozornost nebo dokonce zklamou.

CELÁ RECENZE:
https://deti-noci.cz/2025/12/literatura/lit-recenze/kristina-haidingerova-radoslav-kozak-eds-kdyz-se-peklo-protrhlo/

„Víš, beruško, s některými lidmi není snadné vyjít, protože sej im třeba stalo něco zlého a oni se teď moc trápí, a kvůli tomu jsou zlí na druhé.“ V tejto antológii mám poviedku Ztracený potok, tak nebudem hodnotiť hviezdami, ale samozrejme mám nárok na svoj názor a ten aj napíšem. Vizuálne veľmi vydarená a pekná publikácia. Temer 400 strán, úvodné slovo, medailóniky autorov, krásna obálka od spoľahlivého Jiřího Dvorského (Ježibaba z Lesa černých stínů) a vnútri okrem samotných poviedok nájdete i celostranové farebné ilustrácie (asi najlepšiu vyfasoval Tomáš Marton). Celkovo sa s tým pekne vyhrali (šikovne riešený obsah, webové komenty sú vizuálne špecificky odlíšiteľné od zvyšku textu). Ako to už pri podobných projektoch chodí, niektoré texty vás nadchnú, iné menej a nejeden raz tie, ktoré vás nadchli menej, iného čitateľa dostanú do kolien a naopak. Tak už to chodí, taký je nielen kolobeh života, ale taktiež svet zbierok, antológií, zborníkov. Pri pár príbehoch som mal dojem, že boli napísané narýchlo, lebo autor/ka nemal v zásobe nič dostatočne dlho odležané na univerzálnu tému smrti a tak rýchlo „niečo“ napísal, aby mohol byť v antológii, ale aj toto k podobným projektom patrí a asi aj navždy patriť bude. Za najvydarenejšie texty ja osobne považujem tie od Pavla Chodúra, Lenny Ka a Petra Bočka , pričom Kristina Haidingerová pridala ďalší príbeh zo sveta svojich Violetov.

Kniha povídek s hororovými prvky od českých a slovenských autorů... většina povídek se mi líbila...

Po delší době jsem zase zatoužil nahlédnout, jakým směrem se ubírá současná tuzemská hororová tvorba. Když se peklo protrhlo od nakladatelství Canc je díky šíři autorstva dobrý studijní materiál, byť jsem možná měl trochu více zapřemýšlet, zda celý ideový koncept této sbírky příliš neurčuje směr vezdejších povídek - pak bych byl asi méně zklamán jistými opakujícími se koncepcemi :D Inu, má chyba.

Když ale zkusím odhlédnout od antologie jako celku a podívám se na jednotlivé povídky, moje pocity jsou... vlažné. Ne snad, že by tady nedefilovala kavalkáda brutálních, nechutných a depresivních věcí. Naopak, někdy si podobných zábav člověk užije až k zalknutí. Jenže asi už jsem zmlsaný soudobou zahraniční niche tvorbou, která má ambice vyjadřovat se k aktuálním skutečnostem našeho světa, převracet zaběhlé hororové motivy na hlavu nebo dodávat i zdánlivě jednoduché brutalitě symbolickou hloubku. Tady mám leckdy neodbytný pocit jisté samoúčelnosti. Tendenci hrát na jistotu, nevybočovat z desetiletími prověřených kolejnic našeho milovaného žánru. Zároveň mě mrzí, že autorstvo, které na to nepochybně má, se nechává zbytečně svazovat realismem a racionalitou (démoni s tím nemusí být nikterak v rozporu). Ocenil bych imaginaci propuštěnou z pout, běsnící ve své svobodě - tomu se tady asi nejvíc blíží výborná povídka Skvrna.

Nechci být jen mrzoutský, jsou tu nepochybně dobré kousky, jak z hlediska nápadů, tak jazyka. Prózu musím vyzdvihnout zejména u Ztraceného potoka, který mi skutečně dokázal navodit dojem zapadlého kouta životem kypícího lesa, a chválu zasluhuje Z(a)tracený kostel, neb jeho autorka umně vládne bujné slovní zásobě, s níž dovede s řemeslnou precizností nakládat.

No dobře, ještě jeden povzdech - jaká to nevyužitá příležitost, že se všemi těmi pekly a démony se tu pořád pohybujeme na písečku křesťanství a z něho derivovaných temných kultů, a nikdo si nebere větší inspiraci třeba v tak bohaté (a ne-dualistické) buddhistické kosmologii a démonologii. Snad příště!

Pekelně povedená antologie strašidlákoidních povídek našich autorů. Nejzábavnější je Krypta samotáře od Romana Bílka a nejdokonalejší pak Školení od paní Lucie Tringelové Kaňové. Ty dvě jsou prostě perly.
Nutno vyzdvihnout grafické provedení celé publikace, včetně povedených obrázků od vícera autorů. Pomyslnou korunou je potom obálka od majstra Dvorského.

Když se peklo protrhlo je antologie povídek českých a slovenských autorů, s parádními ilustracemi, které mají na svědomí různí ilustrátoři, z nichž někteří jsou zároveň spisovateli. Na první pohled zaujme obálka Jiřího Dvorského, která znázorňuje peklo i s jeho obyvateli. Zrovna tak téma, které spojuje všechny povídky, je peklo, ať už to biblické, pohádkové nebo peklo v nás samotných včetně všech těch démonů.

Sbírku otvírá decentní povídka Veroniky Fiedlerové Kozlí pramen, jež nás provede měnící se atmosférou lázní, které v průběhu věků mění i svou podobu a účel. Hlavní hrdinové Žofie a Artur poznají moc Kozlího pramene a je otázkou, jestli je o co stát. Nostalgická nálada starých časů a nová naděje dávají povídce typický ráz, jak jsme u autorky zvyklí.

Následující povídky však přitahují šrouby. Roste děsivost i brutalita. Hororový Z(a)tracený kostel je toho příkladem, že Madlo Pospíšilová Karasová? :-))) Bála jsem rovněž "na" Školení Lucie Tringelové Kaňové a v bunkru Za sto lajků George Petrunase. Výborně vypointovaná je povídka Tomáše Martona Požírač duší.

Ale i vtipné podání nechybí, jako je to u povídky Šunková od Rosany Zvelebilové nebo hororových zápisků Lady Kopřivy Co zaseješ, to sklidíš. Ten nápad s byrokracií v pekle je skvělý! A takhle bych mohla pokračovat dál, až bych se dostala ke Kristině Haidingerové a jejímu Ďáblovi strážnému ze světa Violetů, který sice strašidelně, ale smířeně celou knihu uzavírá.

Nejlíp uděláte, když si knihu přečtete sami. Grafické zpracování, jak už je v nakladatelství Canc zvykem, je parádní a skoro lituji, že kniha nemá pevnou vazbu, ale i tak jí to sluší. Doporučuji!