Kdo chce s vlky býti

První kniha Marie Hajdové, Jeřabinový dům, mě nijak za srdce nevzala. Příběh, který se vlastně mohl odehrát kdekoli, tak nějak na mě působila. Ovšem její druhá kniha, to bylo úplně jiné kafíčko! Monika a Ondřej, Marta a Helena, Jan, ale kromě hlavních protagonistů taky pan Drozd, Jarda, Fanka nebo Jiřina, Ringo, jednooká plachá kočka a taky dvě straky nebo jedna?
Naštěstí jsem absolvovala autogramiádu autorky v Tančírně v prosinci 2025, takže jsem se nepodivovala, kde se vzala tu se vzala Bílá Voda za Tančírnou. Kniha se mi četla moc dobře a některé věty mě doslova vzaly za srdce, třeba „barevné Rychleby“ popisované na s.150 – 151. Nebo Moničina sbírka někdejších vesnických staveb. A na závěr se musím přiznat: ačkoli na Jesenicku žiju už více než 30 let (a jako dítě i studentka jsem tady často pobývala o prázdninách), teprve nyní, při čtení téhle knihy jsem si vyhledala, že český název Rychleby by sice mohl pocházet z původně slovanského výrazu ve významu rychlý, prudký (potok), ale německé Reichensteiner Gebirge možná ovlivnilo český název ještě výrazněji.

„Přesně o tomhle má být její diplomka. Popsat zdánlivě všední budovy, poštu, školu nebo obchod, které nikdo vlastně nevnímá, ne tak jako kostel nebo zámek, o jejichž výjimečnosti nikdo nepochybuje. A přitom tyhle obyčejné domy formují jednotlivce i celé město víc než zámek kdesi na kopci, kam se kdysi dostal jen málokdo.“

Klidné pohodové čteni přečteno za jeden den.

Několik kapitol mi trvalo, než jsem si zvykl na styl autorky. Původně jsem čekal poválečný román z osidlování pohraničí, ale jedná se asi o období z počátku tohoto století. Žádné extrémě vyhrocené situace. Klidné a pohodové čtení.

Já jsem románem okouzlena. Opravdu výstižný je podtitul "román s duší Rychlebských hor". Asi mám novou oblíbenou českou autorku. Konečně někdo, kdo nepíše jen o velkých traumatech nebo válečném období. Za mě o dost lepší než Jeřabinový dům, který jsem četla v audiu a také se mi líbil.

Propracovanější než Jeřabinový dům (ani ne tak v ději, který je opět celkem řídký, ale spíše v počtu hlavních postav - až si říkám, jestli jich není zbytečně moc a nebylo by lepší se podrobněji věnovat jen dvěma třem) a podobně čtivé (když se po chvíli zorientujete v postavách), ale opět v podobném duchu "chcípáckého románu" (po vzoru typicky českých "chcípáckých filmů" plných depresivních postav a věčných loserů). Pokud takový typ literatury vyhledáváte, tady si pošmáknete.
Připojuji se k hlasu těch, kdo nechápou naprosto zbytečné geografické přemístění Bílé Vody. Proč, když ostatní lokality víceméně věrně odpovídají realitě?

Líbí se mi, že autorka zasazuje příběh do Rychlebských hor, které mám hodně ráda a některé kulisy i znám, takže bylo moc příjemné si představovat reálná místa :) Navíc oproti Jeřabinovém domu román zrcadlí ta místa ještě více, což beru jako plus. Moje sympatie si získal i barevný jazyk, jakým Marie Hajdová píše, oproti např. Mornštajnové si čtení moc užívám a celkově mi text přijde daleko šťavnatější. Postavy fajn, akorát mi vadí obecný trend nynější literatury, resp. celé společnosti, a sice cpaní homosexuálních vztahů úplně všude. To kdyby si autorka odpustila, líbilo by se mi to ještě víc...

“Blbosti dělá občas každý, ale důležitý je se umět zvednout.”

Autorka nás zavádí do Rychlebských hor, kde žijeme život několika lidí. Ondřej tam zdědí chalupu po babičce a tak se tam s partnerkou nastěhuje v domnění, že v této oblasti rozjede svou kariéru architekta. Marta s Helenou, partnerky, kousek od nich naopak již nějakou dobu žijí. A vrací se tam také Jan, mladší bratr Marty, který nemá život zrovna jednoduchý a potýká se s určitými problémy. Vlastně všichni zažívají nějaké problémy a jen jen na nich, jak se s tím poperou.

Jak se ukazuje, pokud tam chtějí žít, musí na všechno a všechny pomalu. A jestli tam chtějí zapadnout, musí dělat to, co ostatní. Někomu se daří přizpůsobit víc, jinému méně, někdo zůstává a někdo hory opouští. Přesto všichni žijí svůj život dál.

Mě osobně tahle kniha bavila. Výše jmenovaní žijí obyčejný život a řeší běžné problémy jako my všichni. Je to tedy spíš takové ponuré čtení, moc zábavy s hlavními postavami nezažijeme. Vlastně se může zdát, že se v knize nic moc neděje, ale je to především o uvědomění si toho, co chceme. A taky o tom, jak je důležité komunikovat. A k tomu jako bonus dostanete hezké prostředí Rychlebských hor.

Fajn oddechovka bez složitého děje.

Líbilo se mi to hodně, sice se v příhěhu nic moc nestalo, ale četlo se to dobře a hlavně ty místa, která znám, kde jsem vyrůstal a studoval... tomu dávaly další vrstvu. Vlastně k tomu mám jednu výhradu - vadilo mi, když už ty místa autorka tak detailně popisuje, tak proč umístila Bílou Vodu někam mezi Javorník a Račí údolí. Přitom by tam vůbec nemusela figurovat. Prostě když už se drží těch místních reálií, tak proč najednou tenhle nesmysl. Nebo to, že cestou z Javorníku do Račího údolí je vlakový přejezd :(