Kde kvete tráva
Han Kang
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/372962/bmid_kde-kvete-trava-uHP-372962.jpg
4
260
76
V noci na 27. května 1980 proběhl v jihokorejském Kwangdžu nejhorší masakr civilistů nařízený vlastní vládou, jaký moderní dějiny země pamatují. Pod záminkou potírání komunistické diverze schválili čelní představitelé státu vojenský zásah k potlačení lidových nepokojů, které byly ve skutečnosti projevem nesouhlasu s panujícím autoritářským režimem. Román sleduje osudy několika mladých hrdinů, které se oné osudné noci protnou. Ti, kteří přežili, musí čelit pronásledování ze strany státních orgánů i vlastním vzpomínkám na prožité trauma.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2018 , OdeonOriginální název:
소년이 온다 (Sonjoni onda) , 2014
více info...
Přidat komentář
Silná kniha o psychologii násilí. O události 518 jsem neměl vůbec žádné ponětí, takže i z historického hlediska pro mě byla kniha velmi poučná. Ale hlavně se jedná o skvělý popis jediné události z pohledu několika účastníků, z nichž každý měl jinou motivaci, jiný pohled, a jiné následky.
V našem evropském obecném povědomí o Koreji, je sever ten zlý a jih ten hodný. O masakru v roce 1980 asi slyšel málokdo. Autorka nám tak odkrývá události, na které se nejspíš i jihokorejci pokouší spíše zapomenout a přibližuje nám brutalitu tehdejšího režimu v bolestném a sugestivním příběhu. Nečte se to snadno. Autorka se zabývá smrtí, fyzickým i psychickým rozkladem, mučením, traumaty a bolestí, která nikdy nezmizí.
Han Kang je uznávanou autorkou, četla jsem již její Vegetariánku a možná mě oslovila i o něco víc. Tuto knihu jsem dočítala s velkým úsilím. Nějak už toho na mě bylo moc. Ale vždy se u takových témat zamyslím, co bych vydržela já, jak bych se zachovala? A jak jsem ráda, že žiju v jiné době a jinde.
Kniha je svědectvím o brutalitě při kwangdžunském masakru v Jižní Koreji. Je syrová, brutální a nesmí se na ni zapomenout, stejně jako na všechny další zvěrstva napáchána lidmi na lidech.
Silné.
Diktatury v Asii jsou pro nás Evropany až nepochopitelně kruté. A zlo nemusí být svázáno s komunistickou ideologií jako na Severu, resp. na Jihu Koreje se mohlo vymlouvat na údajný boj s touto ideologií. A možná ze strachu ze Severu se o tom vlastním selhání ani v dnešní demokratické Koreji nemluví.
Nejvíce mne ale dostalo, jak se zlo množí, jak bobtná, jak se s ním ztotožňují jednotliví řadoví vojáci. Když má člověk k tomu podmínky, tak zvlčí? Ne, netýká se to všech! Na druhé straně stojí ti, kdo vědí, že zahynou, přesto romanticky zůstávají. Mají pušky, ale nevystřelí - nechtějí zabíjet. Jaký je to kontrast!
Máme vždy volbu...
Velmi znepokojivá kniha. Není to oddechové čtení, já si musel dělat pauzy a trochu strávit popisovaný děj. Odehrává se v jednom jihokorejském městě v roce 1980, kdy autoritářská vláda použila brutální sílu na potlačení studentských demonstrací, aby z tohoto města vytvořilo odstrašující příklad. Zaštituje se prohlášeními o komunistické diverzi navázané na Severní Koreu a do města pošle po zuby ozbrojené vojáky. Od začátku knihy čtenář sleduje různé hlavní hrdiny jak vzpomínají na sportovní halu plnou mrtvol rozsekaných bajonety, demonstrace a rozstřílený dav na ulicích. Je to psáno zvláštním jazykem, ze začátku du forma, kdy nám, jak jsem to pochopil, vypráví jakási duše a popisuje své tělo v hromadě mrtvol a zároveň vzpomíná na události k masakru vedoucí. Pak se vystřídá několik vypravěčů a nakonec doslov autorky. Těžko se hodnotí, protože tyto knihy vycházet musí, aby národy nezapomněly na svou minulost, často krát velmi znepokojivou. Proto je i tako kniha znepokojivá a z některých částí na mě padla tíha tragédie. Je to ne tak známý pohled na minulost Jižní Koree, ale čtenář se musí obrnit, aby knihu dočetl.
Zajímavý styl psaní z pohledu několika vypravěčů, kteří byli navzájem propojení. Líbilo se mi prolínání minulosti a přítomnosti, jak to ti lidé prožívali, ale i pohled na to, jak se s tím později (ne)vyrovnali. Byl to drsný, hodně drsný, ale zajímavý pohled do temných míst korejských dějin.
O masakru jsem už něco málo věděla, ale tohle byl tedy plnohodnotný výlet do oné doby. Upozorňuji, že to není nic pro slabé povahy.
A tahle věta mě ke konci dostala...
,,jak chceš, pro rány boží, pomstít smrt někoho, koho zabila vlastní země?"
Odloženo na straně 49, nechci se s knihou trápit, tak jako s Vegetariánkou.
Druhou hvězdu dávám diky prologu s informacemi o povstání.
Jak ja se na knihu těšila a prostě ne, tuto spisovatelku a jeji styl psaní nedokážu zkousnout.
Zvláštně napsaná kniha a vzdala jsem čtení po 30 stránkách. Nedočetla jsem, knihu jsem odložila, což běžně nedělám. Nějak mi to nesedlo.
Najlepšia kniha od Han Kang. Zatiaľ čo Vegetariánka ma znepokojila a Bílá kniha dojala, kde Kvete tráva mnou doslova otriasla. Juhokórejské Kwangdžu 1980 a udalosti okolo masakru, na ktorý sa "zabudlo" a ktoré vyšli najavo až mnohé roky neskôr. Scény, pri ktorých mrazí a neustále vám pripomínajú, že takéto hrôzy sa stálde dejú a nemusíme ísť ďaleko. Autorka pátra po zdroji zla v ľudskej prirodzenosti a kladie si otázky, či je krutosť súčasťou všetkých nás.
"Je tedy člověk ve své podstate krutým a krvežíznivým tvorem? Je moje tíživá skušenost jenom bežným důsledkem této podstaty? Žijeme v přeludu vznešenosti, zatímco naše existence může být kdykoliv beze stopy vymazána, zatímco se z nás kdykoliv může stát obtížný hmyz, prašivé zvíře, kus masa, hnis a krvavý sekret? Být ponižován, mučen, vražden - copak to není vepsáno v samotné přirozenosti člověka, v neustále se opakujících lidských dějinách?"
Je to krutá kniha, protože píše o krutých lidských činech. A v tom je její největší síla. Remarqua vyhazuji, po téhle knize mi přijde jako kýčař.
Han Kang napsala knihu o násilí, kterého se představitelé moci dopouštějí na lidech, kteří se vzepřou nespravedlnosti. A přitom povstání v Kwandžong, jakkoliv je pro českého čtenáře neznámou událostí, je jen symbolem všech jiných bojů za svobodu.
Kniha je záznamem, výpovědí, obžalobou, mementem, pokusem o vyrovnání se s tím a svědectvím. A výzvou! Abychom chodili po světlé straně cesty, tam, kde kvete tráva.
Opravdu drsný příběh, který vám připomene, že na Korejském poloostrově byla ještě celkem nedávno víc než jen jedna diktatura. Já jsem o povstání v Kwangdžu slyšel poprvé, a docela mě to dostalo.
Za příběh pět hvězd, bohužel mi ale vůbec nesedl styl, jakým je to napsáno.
Opravdu silný příběh od autorky z oblasti dění. Nevím zda si někdy zvyknu na tento styl psaní, každá kapitola úplně někdo jiný, žádné objasnění a du-forma. Jsem v každém případě ráda, že jsem to nevzdala a vydržela až do konce. Opravdu oceňuji epilog, který celý příběh semknul a také poznámku překladatelky, která celý příběh zasadila do zásadního kontextu.
Kwangdžu-město, ve kterém se stalo tolik zlého, kde lidská krutost se projevila nehorázným, děsivým způsobem. Autorka, která se sama poblíž tohoto města narodila, píše jednu velikou pravdu. Kwangdžu může být všude. Moc dobře to vidíme i dnes.
s touto spisovatelkou jsem se setkala poprvé a určitě ne naposled. Úžasná kniha, přesně takové mám ráda. Kniha která po přečtení ve vás zanechá tak mnoho.
Velice, velice náročná kniha. Je útlá, ale četla jsem ji několik měsíců. Ničím necenzurovaný popis všech možných krutostí, kterého se vláda dopustila na svých obyvatelích. A to se prosím stalo v letech 80. v Jižní Koreji, která měla být přece svobodná, demokratická a vyspělá... No, ve srovnání se Severem určitě, ale i tak není vše růžové, jak se může zdát.
Příběh je zaměřen na několik různých postav, jejich pohledy skáčou a prolínají se. Trochu jsem se ve jménech ztrácela, tudíž nedoporučuji číst s dlouhými přestávkami. Styl psaní je pro mě velice neobvyklý, autorka často píše nespisovně a v nářečích (alespoň v českém překladu), tudíž i po této stránce byla kniha zajímavá.
Tato kniha je důležitá tím, že přivádí pozornost k události, o které se v korejské společnosti moc nemluví a zbytek světa už o ní vůbec nemá ponětí. Takto se to alespoň dostane do povědomí a dá něco k zamyšlení. Nemělo by se na tohle zapomenout.
Kniha je plná krutosti a popisů mučení. Nedokážu to dočíst. Myšlení Korejců je mi na hony vzdálené.
Musím se přiznat, že o tomhle kousku historie jsem také vůbec nevěděla. Kniha je plná hrůzy, nic jsem si o té knize nezjišťovala. Je opravdu hrozný, co vše svede politika a lidé v ní. Ti kteří mají moc...
Opět kniha těžká na emoce, proto teď asi nějakou dětskou nebo nejlépe nějaký zamilovaný čajíček, když je zítra ten 14. únor :-)
Patřím mezi čtenáře, kteří čtou většinu knih jedním dechem, ale tato kniha mi to nedovolila. Skoro každá kapitola mě málem dohnala k slzám. Mým cílem nebylo dozvědět se něco o historii JK, ale jakmile jsem knihu dočetla musela jsem okamžitě zjistit více. Sice to byla těžká kniha, rozhodně to není lehké čtení, ale 100% to je jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla. Každá kapitola je velmi poutavá a vtáhne vás nejen přímo do děje, ale přímo do hlavní postavy dané kapitoly. Nemůžu se dočkat až si konečně přečtu Vegetariánku, která je poslední, co jsem od Han Kang nečetla. Pro neznalce korejských dějin jako jsem já, doporučuji nejdříve si přečíst doslov překladatelky (ale i bez toho to jde, já ho objevila asi 2 kapitoly před koncem).
10/10
Velmi zajímavě koncipovaná kniha, v níž jsou hrdiny jednotlivých kapitol přeživší i oběti masakru v Kwangdžu - masakru, o němž se ne dostatečně hovořilo a který tak trochu upadl v zapomnění, byť by tomu tak být nemělo. Masakru, při němž vznikaly masové hroby a v budovách se rozkládala těla dosud neidentifikovaných obětí. Z knihy je člověku úzko - to opravdu není ta Jižní Korea, kterou z médií známe, ale země, která připomíná Kambodžu v době Pol Pota. Z velké části je kniha psaná ve 2. osobě, což často nechává čtenáře chvíli v nejistotě, komu je daná kapitola věnována. Jednotlivé dílky ale do sebe nakonec zapadají.
Knihu jsem přečetla doslova jedním dechem. Ačkoliv jsem měla při čtení svíravý tíživý pocit, nemohla jsem ji odložit. Pro mě úžasně napsaná kniha. Jedna z těch, které ve vás zaručeně zanechají stopu. Rozhodně stojí za přečtení. Donutí vás se ještě dlouho zamýšlet nad lidskou krutostí.
Štítky knihy
politická perzekuce korejská literatura Jižní Korea rok 1980
Kde kvete tráva
Kniha Kde kvete tráva je v
| Právě čtených | 3x |
| Přečtených | 345x |
| Čtenářské výzvě | 113x |
| Doporučených | 24x |
| Knihotéce | 210x |
| Chystám se číst | 336x |
| Chci si koupit | 63x |
| dalších seznamech | 4x |
kdo v sobě najde odvahu a napíše dějiny krutosti a brutality? neustále se přitom obracíme do dávné minulosti, hrůzou nám vstávají vlasy nad řáděním římských legionářů při dobývání tehdejšího světa, nedovedeme spočítat miliony mrtvých ve svatých válkách zla proti zlu a nechápeme, jak mohly všechny ty morové rány a hladomory vyhubit větší část civilizvané Evropy.
přitom jakoby zapomínáme, co se kolem nás dělo a děje třeba jenom ve 20. století.
celý čas, co jsem knihu zdolával, mi zněla Stingova písnička They Dance Alone, věnovaná chilským obětem junty, celý čas se mi promítaly záběry rekonstrukce likvidace nepohodlných rebelů, vyhazovaných z letadel nad mořem v Argentině, někde v pozadí mi naskočilo, že přece i Franco do roku 1975 tvrdou rukou likvidoval jakýkoliv odpor vůči své krutovládě, že v Řecku se v té době držela zuby a bodáky další vojenská junta, že v 60. letech zanechal stopu Che Guevara, lékař, který místo léčení a zachraňování lidí je prostě střílel odzadu, jak mu přišli pod ruku, že v Číně na náměstí Nebeského klidu v klidu rozjezdili pásy tanků demonstranty a nám to servírovali v té době jako zásah proti protisocialistickým živlům. a vzpomněl jsem si i na čínskou kulturní revoluci, která způsobila vyzváněním zvonů smrt milionům zpěvavých ptáků, označených za nepřítele socialistického hospodaření a o rok později mohutný hladomor, který zahubil miliony lidí z nedostatku jídla, které sežrali v sýpkách nikým nelovení škůdci - jak snadné bylo narušit rovnováhu v přírodě a jak snadno na to člověk dojel. a vzpomněl jsem si na genocidu, kterou ve 30. letech spustil Stalin na Ukrajině, když z téměř 400 ukrajinských intelektuálů zůstala naživu pouhá desetina a kdy zemřelo hlady kolem 7 - 11 milionů lidí v době, kdy sovětská administrativa vyvážela ukrajinské obilí do celého světa. a to nemluvím o gulagu, souostroví lidského dna, ve kterém zmizeli miliony nepohodlných lidí a kterými se inspiroval i Hitler při organizování svých koncentračních táborů. a vzpomněl jsem si na rudé khméry, pro které nebyl problém zabít miliony občanů vlastního státu ve jménu věčné ideje...
a nakonec mně přepadla vzpomínka na osmihodinový dokument Shoa, který mám někde na DVD...
no, prostě mně to sebralo, protože je to tak silná knížka, že jsem ji musel několikrát odložit a před dalším čtením se nadechnout.
nejvíc mně ale mrzí, že přes všechny zkušenosti, které tato pidlivizace nabrala se neustále objevují zhůvěřilí samozvaní spasitelé zeměkoule, kteří mají recept na všechno a přesně vědí, kdo může za to, co se momentálně děje. neumí nabídnout nic než dutá hesla, koblihy a sliby, neumí nabídnout nic než nenávist k jinak myslícím a žijícím. a co je nejhorší, za nimi se srocují davy, připravené vzít do ruky třeba zbraň a ublížit těm, které krysař v čele označí.
čtěte, kdyby to bylo v mé moci, navrhnul bych to i jako doporučené čtení pro středoškoláky. protože to, co do sebe nenalije člověk před dvacátými narozeninami, to už do sebe nedostane nikdy.
navíc - k čemu jsou všechny ty smyšlené příběhy v hororech a thrillerech? kdyby všichni spisovatelé světa napli své síly a jenom popsali, jak se lidi k sobě dovedou chovat v zdokumentovaných událostech, muselo by to nutně něčím hnout.