Každému po denári

kniha od:

Nahrávám...

Komentáře (3)

Kniha Každému po denári

Starmoon
09. listopadu

Jedna z tých kníh, pri ktorých plačete aj od smiechu, aj od dojatia. A čo strana, to podnet na zamyslenie. Múdra, láskavá, veľmi vtipná, trochu smutná, nútiaca uvažovať. V poslednej tretine tých sĺz z dojatia bolo viac ako zo smiechu, kdejaké emócie sa vo mne vyplavili, našťastie posledná strana – a konkrétne odpoveď na to, prečo Boh v notoricky známej evanjeliovej stati odmení rovnako robotníkov, ktorí prišli robiť ráno i tých, ktorí prišli až večer – dodala celému dielu veľmi pozitívny a nádejný kontext.

Som z tejto knihy viac než nadšená a najradšej by som ju odporučila čítať všetkým známym aj neznámym.

***

„Sme sprostredkovateľmi milosrdenstva, nie Božieho hnevu.“

„Svet je dvojnásobný klamár: najprv ti odoberie Boha a nakoniec ti vezme aj svetské radosti.“

„Kristovo evanjelium je milosrdenstvo, preto ho môžu hlásať len milosrdní ľudia. Je hanbou pre náboženstvo, že neveriaci často dávajú najlepší príklad lásky k blížnemu.“

Vesper001
04.08.2020

Neobyčejný příběh obyčejného života jednoho pařížského faráře. Příběh humorný, smutný, laskavý i dramatický a svou obyčejností velkolepý.


JulianaH.
02.02.2019

Nad Plnou slávy jsem se smála, až mi tekly slzy. Tahle Marshallova knížka je jiná – tragičtější a malověrnější vůči lidstvu. Zejména ke konci; uprostřed jsem se několikrát pořádně zasmála a jednou spadla ze židle (při popisu snu, kdy se americký biskup stane papežem). Ke konci už mi definitivně zmrzl úsměv.

Nádherná a hluboká čtenářská zkušenost. Miluji Marshallův styl, kdy se člověk střídavě směje i učí, případně zvládne obojí zároveň. (Například teď už vím, že Francois Fénelone řekl: pokud se nám zdá naše zkaženost tím větší, čím křesťanštěji se snažíme žít, není to proto, že bychom se zhoršovali, ale proto, že ostřeji vnímáme svoje nedokonalosti.) Nesetkala jsem se s žádným jiným spisovatelem, který by dokázal být tak hluboký a zároveň tak vtipný, zdánlivě laškovně lehký.

Možná, že tahle knížka je temnější než Plná slávy proto, že je psaná o katolících (tedy o Francii, nikoli o Skotsku), a tak na církev klade vyšší nároky. Nevzpomínám si, že by v Plné slávy strašili nějací špatní duchovní, jako je tady otec Moune nebo bělobradý kněz v metru.
Celou dobu mě rmoutily popisu toho, jak se Pařížané chovali v podzemní dráze. Kladu si otázku, jestli to bylo dobou, nebo zemí, ale já jsem nikdy takovou neomalenost nezažila.
Je to asi poprvé za můj značně dlouhý čtenářský život, kdy jsem trnula strachy o hlavního hrdinu.

* „Velikost národa je souhrnem neviditelné dobroty jednotlivců.“